Ikonostas

Ikonostas (z řeckého εἰκονοστάσιον) je oltářní přehrada, více čí méně souvislá, jež vede od severní k jižní stěně chrámu a sestává z jedné či více řad ikon, umístěných ve stanoveném pořadí. Odděluje oltářní část pravoslavného chrámu od ostatního prostoru.

Vznik a vývoj

Raně křesťanské období

V prvních stoletích křesťanství přehrady mezi chrámovou lodí a oltářním prostranstvím nebyly nutné. Např. nijak nejsou rozdělena cubicula v římských katakombách, kde se ve 2.–4. století shromažďovali křesťané k liturgii.

První zprávy o oddělení oltářního prostoru přehradou nebo závěsem pocházejí ze 4. století. Podle legendy poručil ve svém chrámu zakrýt oltář závěsem sv. Basil Veliký (asi 330–379). Závěsy se v křesťanských chrámech různých zemí postupem času velmi rozšířily, a to i v západní Evropě. V současnosti se v pravoslavných chrámech závěs (řecky katapetasma) nachází za ikonostasem a rozhrnuje se v určitých okamžicích bohoslužby.

Kromě závěsů se v chrámech začaly objevovat oltářní přehrady. Eusebios z Kaisareie (263–340) v Církevních dějinách píše o dřevěné přehradě v tyrském chrámu, jež nedovolovala lidem přiblížit se k oltáři. O chrámu nad hrobem Páně v Jeruzalémě píše: „Půlkruhové apsidy byly obklopeny tolika sloupy, kolik bylo apoštolů.“ Přehrady oddělující oltářní prostor nezakrývaly pohled na oltář. Mohly mít podobu parapetů nebo řady sloupů a tyto sloupy mohly nést architráv. Někdy byla přehrada tvořena mřížemi.

Pravoslaví

Byzantské oltářní přehrady

Byzantské chrámy měly oltářní přehrady tvořené parapetem, na něm stojícími sloupky a architrávem. Uprostřed se nacházel hlavní vchod do oltářního prostranství – královská brána, a po stranách malé dveře zvané diákonské. Přehrady mohly být kamenné, dřevěné nebo kovové a byly bohatě zdobené. Ve středu přehrady byl umisťován kříž. Přehrada mnohdy nesahala přes celou šířku chrámu. Střední a boční apsidy měly častěji své zvláštní přehrazení, tak jak se to dochovalo v katholikonu (hlavním chrámu) kláštera Hosios Lukas v Řecku (30.–40. léta 11. století). Jednotlivé díly přehrady se v takovém případě oddělovaly východními opěrnými sloupy. Na sloupech po stranách oltářního prostranství byl obvykle vyobrazován Kristus a Bohorodička nebo zde byly zavěšovány jejich ikony.

Na samotnou přehradu nebyly ikony umisťovány zdaleka hned. První ikony byly zavěšovány nad architráv, případně se přímo na něm vytvářely reliéfy či emailová vyobrazení. Nejprve byl kříž nahrazen ikonou Krista a ta se postupně rozšířila v deésis. Ikony nad architrávem byly nejčastěji malovány na dlouhé horizontální desky – templony či epistyly. Uprostřed epistylu se umisťuje deésis se třemi postavami a po stranách pak řada svátků, tj. nejdůležitějších okamžiků evangelijní historie. Dochovaly se epistyly ze 12. století, a to ve sbírkách kláštera sv. Kateřiny na Sinaji.

Kromě těchto epistylů se vytvořila rovněž delší deésní řada, složená z vícera samostatných ikon, jež zpočátku zachycovaly jen hlavy nebo hlavy s rameny, později pak velké ikony s postavami do pasu. Mezery mezi sloupy přehrady se ikonami nezaplňovaly velmi dlouho. Ve 14. století sem byly ze sloupů oltářního prostoru přemístěny ikony Krista a Bohorodičky, jež se nyní věšely po stranách královské brány. Ty pak vytvořily základ místní řady ikonostasu.

V postbyzantském umění Kréty a Kypru se oltářní přehrada mění v nevelký třířadý ikonostas, obsahující místní řadu, sváteční řadu a deésis s postavami do pasu. Takový ikonostas již plně zakrýval oltářní prostor, čímž se podobal vysokým ruským ikonostasům.

Orientální církve

Orientální jinoslavné církve, jež se nedrží byzantského ritu, obvykle nepoužívají ikonostasy pravoslavného typu. Užívání ikon rovněž neodpovídá rozsahu a místu, kterému se těší v pravoslaví. Z tohoto důvodu se také u těchto církví nesetkáme s teologií obrazu, jež je do nejmenších podrobností propracovaná v pravoslaví.

V arménských a syrských chrámech je užíváno závěsu, zcela výjimečně pak dřevěné či zděné přehrady. V koptských a etiopských chrámech sice ikonostasy nalezneme, jsou ale často zhotoveny ze dřeva a mají mřížovou podobu, jsou tedy průhledné. Případné rozmístění ikon či obrazů se nepodřizuje přísné reglementaci.

* * *

Ikonografické složení klasického pravoslavného vysokého ikonostasu

V ikonostasu jsou obvykle troje dveře (brány), jež vedou do oltářního prostranství: uprostřed, přímo před oltářem je královská brána, nalevo od královské brány (z pohledu diváka, stojícího před ikonostasem) je severní brána, napravo pak jižní. Boční brány ikonostasu se nazývají diákonské dveře. Královská brána bývá otevírána pouze během bohoslužby (v ruské liturgii jen v určitých okamžicích). Tudy mohou procházet pouze kněží vykonávající určité liturgické akty. Diákonské dveře mohou být používány kdykoli pro běžný (symbolického smyslu prostý) vstup a odchod z oltářního prostranství. Také jimi mohou v případě nutnosti procházet farníci, pomáhající kněžím při sloužení liturgie.

Náměty ikon na ikonostasu a jejich pořadí byly zformovány postupnou tradicí. Ikonografické složení ikonostasu vyjadřuje obsah a smysl liturgie, jež v chrámu probíhá. Některé náměty však mohou být zaměňovány nebo variovány, což je dáno historickým vývojem ikonostasu a místními specifiky. Nejrozšířenější složení ruského ikonostasu je následující:

Spodní řada – místní

Zde se nachází královská brána, na jejíchž křídlech je vyobrazeno Zvěstování a čtyři evangelisté. Někdy bývá zachycováno jen Zvěstování (celé postavy archanděla Gabriela a Bohorodičky). Objevují se postavy světitelů, nejčastěji tvůrců liturgie – Jana Zlatoústého a Basila Velikého. Na orámování královské brány (sloupcích a klenutí) mohou být vyobrazení světitelé, diákoni, a nad ikonou eucharistie pak přijímání apoštolů z Kristových rukou. Napravo od královské brány se nachází ikona Spasitele, nalevo Bohorodičky, vzácně nahrazované ikonami svátků Páně a Bohorodičky. Napravo od ikony Spasitele se obvykle nachází chrámová ikona, tj. ikona toho svátku či světce, jemuž je zasvěcen daný chrám.

Vysvětlivky k obrázku:

1. Královská brána

2. Místní řada

3. Deésní řada

4. Sváteční řada

5. Prorocká řada

6. Praotcovská řada

Na diákonských dveřích jsou nejčastěji vyobrazeni archandělé Gabriel a Michael, někdy svatí arcidiákoni Stefan a Laurentius, mohou se tu objevit starozákonní proroci či velekněží (Mojžíš a Árón, Melchisedech, Daniel), vyskytuje se tu vyobrazení zbožného lotra, vzácně pak jiní svatí nebo světitelé. Existují diákonské dveře s výjevy s mnoha postavami, zachycujícími náměty z knihy Genesis, s vyobrazením ráje či scény se složitým dogmatickým obsahem. Ostatní ikony místní řady již pak mohou být libovolné, podle přání samotných tvůrců ikonostasu. Zpravidla jsou to lokálně uctívané ikony, a právě proto je tato řada nazývána místní.

Druhá řada – deésis

(V ikonostasech od poloviny 17. století, stejně jako na mnoha současných ikonostasech se místo deésní řady nad místní řadou nachází sváteční řada ikon, jež byla dříve umisťována vždy až jako třetí. To je pravděpodobně způsobeno tím, že výjevy na ikonách svátků zachycují mnoho postav a jsou velmi drobné, takže ve větší výšce jsou hůře viditelné. Tato změna však narušuje smysl celého uspořádání ikonostasu.)

Deésní řada je hlavní řadou ikonostasu, jíž začalo jeho formování. Slovo deésis v překladu z řečtiny znamená modlitbu. Ve středu deésis je vždy ikona Krista. Nejčastěji je to Spasitel v silách nebo Spasitel na trůnu, v případě vyobrazení do pasu pak Kristus Pantokrator (Vševládce). Vzácně se objevují vyobrazení jen hlavy s rameny nebo dokonce jen samotné hlavy. Napravo a nalevo se nacházejí ikony ke Kristu přicházejících a k němu se modlících: zleva Bohorodičky, zprava Jana Křtitele, dále archandělů Michaela (zleva) a Gabriela (zprava), apoštolů Petra a Pavla. Při velkém počtu ikon může být složení deésní řady různé. Buď se zobrazují světitelé, mučedníci, svatí mniši nebo jiní svatí, jak to vyhovuje zadavateli, anebo je zachyceno všech dvanáct apoštolů. Na okrajích deésní řady se mohou nacházet ikony stylitů. Svatí na ikonách deésis musí být otočeni ze tří čtvrtin ke Kristu, neboť jsou zachyceni při modlitbě k Spasiteli.

Třetí řada – sváteční

Na ní jsou umisťovány ikony hlavních událostí evangelijní historie, tj. dvanácti svátků. Sváteční řada zpravidla obsahuje ikony Ukřižování a Vzkříšení Krista („Sestoupení do pekel“). Obvykle je sem zařazena i ikona Vzkříšení Lazara. V rozšířenější podobě mohou být začleněny i ikony Utrpení Páně, Poslední večeře (někdy dokonce Eucharistie jako nad královskou bránou) a ikony spjaté se Vzkříšením: Ženy nesoucí olej u hrobu, Uvěření Tomáše. Řada je zakončena ikonou Zesnutí Bohorodičky. Někdy v řadě chybějí svátky Narození Bohorodičky a Uvedení do chrámu, aby zůstalo více místa pro ikony utrpení a Vzkříšení. Později byla do deésní řady začleňována i ikona Povýšení Kříže. V případě, že má chrám několik kaplí, může se na bočních ikonostasech sváteční řada variovat a zkracovat. Např. se zobrazují pouze evangelijní čtení o nedělích po Velikonocích.

Čtvrtá řada – prorocká

Zde jsou umístěny ikony starozákonních proroků se svitky v rukách, kde jsou napsány citáty z jejich proroctví. Vyobrazováni jsou nejen autoři prorockých knih, ale i králové David a Šalamoun, prorok Eliáš a další osoby spjaté s předzvěstí narození Krista. Někdy jsou v rukách proroků zachycovány symboly a atributy jejich proroctví (např. u Daniela je to kámen, jenž se sám od sebe utrhl z hory jako obraz Krista zrozeného z Panny, Gedeon má rosou zmáčené roucho, Zacharjáš srp, Ezechiel zavřené dveře chrámu). Uprostřed řady je obvykle ikona Bohorodičky Znamení, jež nese ve Svém lůně obraz z ní se zrodivšího Syna, nebo Bohorodička s Dítětem na trůně (v závislosti na tom, zda jsou postavy proroků zachyceny celé nebo do pasu). Objevují se ale i starší příklady prorockých řad bez ikony Bohorodičky. Počet vyobrazených proroků se může variovat v závislosti na velikosti řady.

Pátá řada – řada praotců

Zde se nacházejí ikony starozákonních svatých, především Kristových předků, včetně prvních lidí – Adama, Evy a Ábela. Střední ikonou řady bylo „Otcovství“ (rus. Otěčestvo, též Novozavětnaja Trojica, tj. Novozákonní Trojice, na Západě tomuto typu odpovídá „Paternitas“ – pozn. red.) nebo později tzv. Novozákonní Trojice. Existují zásadní výhrady vůči použití těchto ikonografií v pravoslavné ikonomalbě. Kategoricky byly zakázány Velkým moskevským církevním sněmem v letech 1666–1667. Námitky jsou založeny na nemožnosti vyobrazení Boha Otce, o což se přímo pokouší ikona Starého dny (kdysi byl Starý dny vyobrazením pouze Krista, jenž přichází, aby se zhmotnil). Dalším důvodem zákazu těchto dvou ikon je zdeformovaná představa o Trojici. Právě proto se na některých současných ikonostasech ústřední ikonou řady praotců stává ikona Starozákonní Trojice, tj. zachycení zjevení tří andělů Abrahámovi. Za nejvhodnější ikonografické ztvárnění Trojice je pokládána ikona Andreje Rubljova, nicméně vyobrazení „Otcovství“ a Novozákonní Trojice se velmi rozšířila a dodnes se v ikonomalbě vyskytují.

Završení

Ikonostas je završen křížem nebo ikonou Ukřižování (rovněž ve tvaru kříže). Někdy jsou po stranách kříže umisťovány ikony těch postav, jež se objevují i na běžné ikoně Ukřižování: Bohorodička, Jan Evangelista (Bohoslov), někdy dokonce ženy přinášející olej a setník Longinus.

Doplňující řady

Na konci 17. století mohly mít ikonostasy ještě šestou a sedmou řadu ikon:

Utrpení apoštolů – vyobrazení mučednické smrti dvanácti apoštolů

Utrpení Páně – podrobné zachycení celé historie odsouzení a ukřižování Krista

Tyto doplňující řady ikon nejsou zahrnovány do teologického programu klasického čtyř- až pětiřadého ikonostasu. Objevily se pod vlivem ukrajinského umění, kde tyto náměty byly velmi rozšířené.

Kromě toho se úplně vespod, pod místní řadou na úrovni podlahy umisťovala zobrazení předkřesťanských pohanských filosofů a sibyl s citáty z jejich děl, jež byly interpretovány jako proroctví o Kristu. Podle křesťanského světonázoru tito lidé sice neznali Krista, ale směřovali k poznání pravdy a mohli nevědomky o Kristu podat proroctví.

Symbolika ikonostasu

Vznik oltářního závěsu je spjat s uspořádáním starozákonního jeruzalémského chrámu, kde závěs zakrýval svatyni. Za závěsem se nacházela Schrána úmluvy s deskami s deseti přikázáními. Pouze jedenkrát v roce, v den očištění vcházel do svatyně velekněz s obětní krví kozla a telete (Lev 16) a prosil Boha, aby lid očistil od hříchů. Rozdělení křesťanského chrámu na oltářní prostranství, loď a předsíň opakuje uspořádání starozákonního chrámu. Nyní však byl oltářní prostor jakožto místo, kde dochází k Proměnění, zpřístupněn člověku. Apoštol Pavel nazývá závěs chrámu tělem Kristovým: „Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. A hle, chrámová opona se roztrhla vpůli odshora až dolů.“ (Ž 10, 19–20). Díky Kristově vykoupení tedy dostali lidé možnost vstupovat do chrámu i do samotné svatyně, tj. do lodi i do oltářního prostranství. Apoštol Pavel však poukazuje na roli samotného závěsu. V určitých okamžicích evangelijního příběhu se závěs přirovnává k tělu Kristovu. Podle tradice v okamžiku Zvěstování Bohorodička, vychovaná při jeruzalémském chrámu, tkala pro tento chrám nový závěs. Přirovnání početí Bohorodičky a tkaní závěsu lze najít i v bohoslužbě. (např. v kánonu Ondřeje Krétského). Tato tradice se odrazila i na některých ikonách Zvěstování, kde Marie drží v rukou klubko červených nití. Zvláštní pozornosti se dostalo okamžiku Kristovy smrti v evangeliu: „“ Protože Ježíš obětoval svou krev, smíme se, bratří, odvážit vejít do svatyně cestou novou a živou, kterou nám otevřel zrušením opony – to jest obětováním svého těla.“ (Mt 27, 50–51). Závěs tedy prostě neodděloval a nezakrýval oltářní pohled před zraky lidí, ale sám vyobrazoval tělo Kristovo, což bylo neoddělitelně spjato s tím, že zde křesťané přijímali.

S rozvojem úcty k ikonám a později v souvislosti s formováním církevního učení o ikoně na 7. ekumenickém koncilu (roku 787) nemohla symbolický závěs nenahradit řada vyobrazení. Místo starozákonního symbolu bylo třeba ukázat novozákonní realitu. Přehrada v podobě řady sloupů rovněž sama o sobě sloužila jako symbol. Sloupů bylo často dvanáct (podle dvanácti apoštolů) a střed přehrady byl korunován křížem jakožto obrazem Krista. To, že se nad přehradou objevila ikona Krista, představovalo záměnu symbolu jeho přímým významem. Odtud pochází hlavní řada ikonostasu – deésis (z řeckého δέησις – modlitba). Kompozice deésis zobrazuje Krista ve slávě (na trůnu nebo obklopeného září a andělskými silami) spolu s modlícími se k němu Bohorodičkou, Janem Křtitelem a dalšími věřícími. Zde je ztvárněn okamžik druhého příchodu Kristova a Posledního soudu, kdy církev prosí Krista-Soudce za lidstvo. Vyobrazení dvanácti apoštolů (apoštolská deésis) rovněž připomíná Poslední soud, kdy apoštolové usedají na stolce spolu s Kristem, aby soudili dvanáct pokolení Izraele (Мt19,28). Na konci 17. století se objevují deésní řady právě se sedícími apoštoly, tak jako na ikoně Poslední soud.

Sváteční řada ikonostasu rozvíjí téma církve spojené s Kristem a ukazuje nejdůležitější momenty příchodu Spasitele na svět a Jím vykonaného vykoupení – dvanáct svátků. Vzkříšení Kristovo jako hlavní okamžik spásy lidstva a přivedení lidí z pekla do ráje jsou obvykle předjímány podrobnějším vyobrazením událostí velikonočního týdne, což souvisí se zvláštní rolí těchto dní v liturgii. Rovněž jsou ukazovány nejdůležitější události po Kristově vzkříšení, dosvědčující pravdivost toho, co se stalo. Sváteční řada nepředstavuje pouhou ilustraci evangelia, nýbrž zdůrazňuje události, jež mají pro lidstvo věčný smysl. Je rovněž neoddělitelná od průběhu liturgického roku, proto se zde neobjevují události ve své historické posloupnosti, nýbrž podle zařazení do církevního kalendáře.

Prorocká řada se obrací k tématu starozákonních proroctví a znamení o Spasiteli, jenž má přijít na svět. Proroci s celým izraelským lidem očekávali narození Mesiáše. Právě proto se do středu řady dostává obraz Bohorodičky, jež porodí Krista. Rozšířenou variantou se přitom stala ikona Znamení s vyobrazením Krista v medailonu na pozadí lůna Bohorodičky, neboť tato ikonografie nejlépe zachycovala zhmotnění Krista na tomto světě.

Pátá řada, nazývaná řadou praotců, rozšířila starozákonní tematiku. Jestliže proroci žili podle zákona, daného Mojžíši na Sinaji, pak se zde zobrazují nejstarší spravedliví od samotného Adama, kteří znali jediného Boha a byla jim přislíbena spása. Ústřední ikona řady musela v tomto případě zobrazovat samotného Boha, v nějž věřili tito lidé. Právě proto zde byl umístěn obraz „Otcovství“, zachycující všechny tři hypostaze: Otce, Syna a Svatého Ducha prostřednictvím symbolů, pro ně v křesťanství vytvořených. Obraz Starého dny (starce) je převzat ze zjevení proroka Ezechiela Zjevení Janova (Apokalypsy). Pakliže Starý dny byl původně chápán jako věčný obraz Boha Syna, nyní takto začal být zobrazován Otec, o Němž se lze dovědět pouze skrze Syna, jenž se stal tělem. Sám Kristus jako druhá osoba je zachycen v podobě dítěte sedícího na klíně Otce, tj. v ikonografii Emmanula. Jako Spasitel Emmanul je nazýváno vyobrazení Krista v podobě malého dítěte, na znamení Jeho věčnosti. Svatý Duch je ztvárněn v podobě holubice, jak se zjevil v okamžiku Pokřtění Páně. Medailon s holubicí drží v rukách dítě Kristus.

Již v 17. století byla zpochybňována přípustnost takové ikonografie. V „Otcovství“ je totiž přímo vyobrazen Bůh Otec, jenž je „nevyslovitelný, nepoznatelný, neviditelný, nepostižitelný“ (liturgie Jana Zlatoústého). Toto vyobrazení se zde spojovalo s obrazem Krista, jenž je stejně věčný jako Otec, stal se tělem a přijal lidskou podobu. K tomu bylo doplněno symbolické zobrazení Svatého Ducha v podobě holubice. Rozdílné vyobrazení tří osob vytvářelo na obraze jejich nerovnocennost.

V některých současných ikonostasech je „Otcovství“ nahrazeno ikonou Trojice v ikonografii Andreje Rubljova nebo ve starší variantě zvané Abrahámovo pohoštění. Tento obraz zachycuje zjevení Boha v podobě tří andělů, kteří Abrahámovi zvěstují narození syna. Abrahám už věděl, že se z jeho potomstva narodí Spasitel, a proto je zde třeba spatřovat proroctví o příchodu Krista na svět. Varianta vytvořená Andrejem Rubljovem ztvárňuje tři anděly bez jim posluhujících Abraháma a Sáry. Je zde kladen důraz na to, že sami příchozí vyjadřovali trojjedinost Boha. V Rubljovově ikoně je navíc zachycen moment věčné Božské porady o tom, jak spasit lidstvo, jež odpadá od Boha. Bůh Syn zde na Sebe bere roli Vykupitele, což je akcentováno hlavou obětního telete v číši na stole.

Ukřižování završující ikonostas znovu zdůrazňuje, že Kristus je Vykupitelem i Obětí, díky níž je vytvořena církev.

Pětiřadý ikonostas je tedy třeba sledovat odshora dolů. Nejprve se na ikonostasu objevuje očekávání Bohem lidstvu přislíbeného Spasitele, pak příchod Krista na svět a Jím vykonané vykoupení. Deésní řada představuje završení historického procesu: je to obraz církve v jejím eschatologickém aspektu. Svatí jsou tu zachyceni ve spojení s Kristem jako jediné tělo.

Jestliže shora dolů ikonostas zachycuje Božské zjevení a cestu lidstva ke spáse, pak program vyobrazení na královské bráně v místní řadě ukazuje cestu ke spáse pro každého věřícího. Ve Zvěstování Marie souhlasí, aby se stala Matkou Krista a v Ní se spojilo pozemské a nebeské. Také samotná brána spojuje chrám s oltářním prostorem, tedy obrazem nebes a ráje. Prostřednictvím evangelistů se zvěst o spáse dostala do všech končin světa. Konečně v obraze Eucharistie nad královskou bránou je zachyceno přijetí Krista lidmi a spojení s Ním.

Tak jako se v eucharistické modlitbě při liturgii připomínají ve víře zemřelí starozákonní praotci, otcové, patriarchové, proroci, novozákonní apoštolové, mučedníci, vyznavači a poté i všichni živí a v chrámu se nacházející věřící, tak ani ikonostas jakoby není uzavřen. Jeho pokračováním jsou v chrámu shromáždění křesťané.

Domácí a přenosný ikonostas

V domech pravoslavných křesťanů se nachází zvláštní místo určené po ikony – tzv. krásný kout, v jehož uspořádání se opakují principy chrámového ikonostasu. Ze 16.–19. století pocházejí ikony s mnoha postavami, jež obsahují vyobrazení deésis, svátků a proroků a někdy (zejména v 19. století) celého mnohořadového ikonostasu s místní řadou. Na staré Rusi se takové miniaturní ikony-ikonostasy nazývaly „přenosný chrám“ (походная церковь), tj. mohly být brány na cesty.