Dionisij (asi 1450–1502), jehož Paterik volokolamského kláštera označuje epitetem „Moudrý“, byl vynikajícím umělcem a nejváženějším ikonopiscem staré Rusi přelomu 15. a počátku 16. století. Byl současníkem takových umělců, jako byl Rafael, Leonardo da Vinci, Botticelli či Dürer– a směle se k nim může řadit.
Dionisij pokračoval a rozvíjel dědictví Andreje Rubljova, jeho tvorba odrážela vzestup ruské kultury ve věku centralizace ruského státu. V tomto období k sobě Moskva přiřadila významná, vlivná a bohatá města Novgorod, Pskov a Tver a dokončila tak proces sjednocování ruských zemí do jediného státního útvaru. Vítězství nad Tatary na podzim roku 1480 na řece Ugře znamenalo definitivní konec závislosti ruských knížat na mongolských dobyvatelích.
Nová pozice Moskvy jako hlavního města sjednoceného a rozsáhlého evropského státu vedla k potřebě přebudovat moskevský Kreml. Na konci 15. století velký kníže Ivan III. zrekonstruoval chrám Nanebevzetí Panny Marie (1475–1479), katedrálu Zvěstování Bohorodičky (1484–1489) a započal stavbu chrámu Položení roucha přesvaté Bohorodičky (1484–1486).
Dionisij tak působil v atmosféře duchovního vzedmutí, grandiózní stavitelské činnosti a s podporou carského dvora. Žil však také v období zintenzivnění eschatologických nálad v souvislosti s očekáváním konce světa – podle staroruské chronologie měl nastat po uplynutí sedmého tisíciletí, tedy v roce 1492.
Historické prameny hovoří o Dionisijovi a jeho díle slovy plnými obdivu, oslavují jeho moudrost a talent. Zřejmě právě k němu se obrací ve svých traktátech nejvýznačnější publicista, spisovatel a veřejný činitel své doby Josif Volokolamský (1440–1515).
Dionisijova díla mají suverénní, dokonalou kresbu, vyznačují se elegantním zpracováním, přesnou volbou barem a plasticitou kompozic. Jeho obrazy jsou naplněny dokonalostí a duchovní harmonií – zvěstují příchod Království nebeského.
Dionisij měl dva syny, kteří se také později stali malíři ikony – Feodosije a Vladimira, třetí syn Andrej se umění, zdá se, nevěnoval.
Dionisije proslavily nástěnné malby v Pafnuťjevsko-borovském klášteře, nejznámější ikony ale umělec namaloval v Moskvě, patří mezi ně: „Metropolita Petr s životem“ a „Metropolita Alexij s životem“ (1481) – pro kremelskou katedrálu Nanebevzetí Panny Marie, a ikona „Bohorodička Hodegetria“ (1482) – pro klášter Nanebevstoupení.
Dochovaly se také ikony, které Dionisij vytvořil pro zavolžské kláštery – Pavlo-obnorský, Spaso-prilucký a Kirillo-bělozerský. Víme také, že namaloval ikonostas pro Spaso-kamenný klášter, který se nachází v blízkosti Vologdy. Ruské kroniky dále uvádějí zmínky o jeho freskách v Josifo-volokolamském klášteře nedaleko Moskvy.
Nejslavnější období Dionisijovy tvorby je dnes spojováno s několika severskými kláštery, zejména pak klášterem sv. Feraponta Bělozerského (1331–1426), kde společně se svými učedníky vymaloval v roce 1502 chrám Narození Bohorodičky. Jedná se o jediný kompletně dochovaný freskový soubor tohoto autora, jenž dnes patří mezi památky UNESCO. Celkově se dosud podařilo prokázat Dionisijovo autorství u fresek a ikon v celkem 10 ruských chrámech.
Doporučená literatura:
Недошивин Г., Дионисий: Русский художник второй половины XV-начала XVI века, Moskva-Leningrad 1947.
Художественное наследие Дионисия. Каталог выставки Кирилло-Белозерский историко-архитектурный и художественный музей-заповедник. 21 августа - 20 сентября 2002 года, М. Н. Шаромазов (ed.), Мoskva 2002.
Нерсесян Л. В., Дионисий иконник и фрески Ферапонтова монастыря, Мoskva 2002.
Дионисий «живописец пресловущий». К 500-летию росписи Дионисия в соборе Рождества Богородицы Ферапонтова монастыря, Moskva 2002.
Словарь русских иконописцев XI – XVII веков, И. А. Кочетков (ed.), Moskva 2003, s. 182–188.
Hughes L., „Art and Liturgy in Russia: Rublev and His Successors“, in: Cambridge History of Christianity, vol. 5. Eastern Christianity, M. Angold (ed.), Cambridge 2006, s. 276–301.