Radziwillský letopis (či Radziwillská kronika, polsky Latopis Radziwiłłowski, rusky Радзивилловская летопись)Radziwillský letopis (či Radziwillská kronika, polsky Latopis Radziwiłłowski, rusky Радзивилловская летопись)
Tento unikátní letopisný svod pochází zřejmě ze 13. století a dochoval se ve dvou opisech z 15. století: tzv. ilustrovaném Radziwillově a moskevském „Akademickém“. Jedná se o pokračování nejstaršího východoevropského (ruského) letopisu Pověst starých časů či Nestorova letopisu (Повесть временных лет) dovedeného do roku 1206.
Svůj název získal od vlastníka rukopisu v 17. století, polsko-litevského vojevůdce Januše Radziwilla. Jako trofej se pak dostal v roce 1758 z pruského Königsbergu (dnešního Kalinigradu) po Sedmileté válce do Ruska; dnes je uchováván v knihovně Akademie věd v Petrohradě.
Místo vzniku manuskriptu není dodnes známo, spekuluje se o některém západoruském městě, zřejmě Smolensku či rezidenci kyjevských metropolitů Novogrudku.
Fascinující unikát z rukopisu (Radziwillského opisu) dělají jeho barevné miniatury, jichž je v knize celkem 617. Jedná se o jeden z pouze tří iluminovaných ruských středověkých letopisů: k dalším dvěma se řadí Kronika byzantského historiografa Georgia Hamartola ve slovanském překladu ze 14. století a mnohosvazkový Licevoj svod ze 16. století.
Odborníci soudí, že oba opisy měly jeden zdroj (protograf): na některých místech neilustrované knihy totiž chybí text z iluminovaného rukopisu. Je pravděpodobné, že ilustrace z 15. století jsou tedy pouhými kopiemi dřívějších miniatur, jež mohly pocházet dokonce až z 11. století.
„Okna do zmizelého světa“
Ačkoliv se styl miniatur letopisu přirozeně podřizuje schematizaci pro tento žánr typické, lze je využívat jako neocenitelný zdroj informací o každodenním životě středověké Rusi. Proto se jim také často říká „okna do zmizelého světa“.
Syžety oplývají pestrostí: najdou se mezi nimi jak bitevní scény, rolnická povstání, konkrétní historické události (Tažení Askolda a Dira na Cařihrad r. 860, Kníže Oleg u bran Cařihradu aj.), tak i lidové svátky či významné náboženské události (Apoštol Ondřej křtí Kyjev aj.).
Poprvé byl text letopisu v nové době vytištěn roku 1767 v Petrohradu, v roce 1902 vyšlo první černobílé faksimilní vydání; vědecké vydání vyšlo až roku 1989.
Dnes jsou miniatury Radziwillského letopisu součástí mnoha vědeckých monografií i populárních publikací.
Literatura:
Edice:
Радзивилловская, или Кенигсбергская, летопись, sv. I‒II, Sankt-Peterburg 1902.
„Радзивилловская летопись“, in: ПСРЛ, sv. 38, 1989.
Радзивиловская летопись: Текст. Исследование. Описание миниатюр, М. В. Кукушкина (ed.), Sankt-Peterburg ‒ Moskva 1994 (sv. 1: kompletní faksimilní barevné vydání, sv. 2: transkripce textu a stati G. M. Prochorova a B. A. Rybakova)
Sekundární literatura:
Арциховский А. В., Древнерусские миниатюры как исторический источник, Мoskva 1944.
Лурье Я. С.,„Летопись Радзивиловская“, in: Словарь книжникови книжности древней Руси, sv. 1, Sankt-Peterburg, s. 248–251.
Приселков М. Д., История русского летописания XI‒XV вв., Leningrad 1939, s. 57‒63, 82‒87.
Шахматов А. А., Исследования о Радзивилловской, или Кенигсбергской, летописи, Moskva 1902.