„Fresky jsou jako vzduch…“ Rozhovor se srbským ikonopiscem Vladimirem Kidiševičem
Vladimir Kidiševič se narodil roku 1955 v Jugoslávii. Gymnázium vystudoval v Bělehradu a umělecké vzdělání získal na Bělehradské akademii umění. Kromě malby se věnoval také restaurování uměleckých památek. Freskovému umění se věnuje více než 20 let a jeho díla se nachází v chrámech a klášterech Srbska, Černé Hory, Athosu a Ruska.
Dnes se konečně opět mohou stavět chrámy a malovat ikony. Malíři si ale často pouze zvolí jistou předlohu a kopírují ji. V čem tkví podstata ikony?
Nevím, proč se dnes tolik kopíruje. Mělo by se malovat tak, jak nás to Bůh naučil, jak nám to zjevil, a jak si to žádá naše duše. Co je v duši, to bude i v malbě. Musí se jednat o „živou“ nikoliv „mrtvou“ malbu… Pokud potřebujeme dobrou kopii, proč ji přenášet na desku, to stojí spoustu peněz. Jednodušší je vytisknou to na papír ‒ za pár drobných máte skvělou kopii. Na ikoně je nejdůležitější tvář (лик). Hodně kopií je bez tváří. Pěkně vyjde oblečení, řasení, ale tváře jsou nevýrazné.
Když pracuji, často se mě ptají: kde máte skicu, kartón, projektor, papíry? Myslím, že za pár let se bude právě takto pracovat… A to je velmi špatné, už jim to nejde bez projektoru a skic. U kopírovaných ikon si také často nevšimnou, že mají tvář z 8. století, oděv ze 14. a barvy z 19. století. Pro kopírování nemusíte nic znát, nemusíte pracovat hlavou, srdcem a duší.
Kdy jste začal malovat ikony?
Po dokončení studia na akademii jsem pracoval jako restaurátor v klášteře z 13. století. Obnovovali jsme fresky. Byl tam jeden starý malíř, který nás pozoroval. Hodně toho věděl, povídal mi o tom, co v životě zažil, hovořil o barvách. Ukázal mi, že modrá se váže k zelené zemi a tmavěmodrá k nebi. Tento člověk a můj profesor mi odhalili umění fresky.
Potom jsem pracoval v obyčejném uměleckém spolku, kreslil jsem oleje, abstrakce. Nevím, co se stalo, ale jednoho dne mě napadlo, že zajdu do chrámu. Nikdy předtím jsem liturgii nenavštívil. No, a v neděli v osm hodin ráno, když jsem šel městem, mě kdosi jakob vzal za ruku a vedl.
Přišel jsem potom domů, vzal všechny své knihy o umění, všechny barvy, olej – a všechno jsem vyhodil z okna. Bydlel jsem tehdy ve čtvrtém patře. Zůstala mi jen jedna deska, nevím, na co, a namaloval jsem na ni Bohorodičku. To bylo v roce 1984. Od té doby maluji pouze ikony a fresky. To je zázrak! Chvála Bohu za všechno!
Zhruba 10 let jsem maloval ikony. Lidé je kupovali, protože jsem nedělal kopie, nýbrž maloval velké ikony. Dnes se, nevím proč, pro domácí použití dělají ikony malé. To ale nejsou ikony do domácnosti, to jsou ikony ke svěcení ‒ domácí ikona by měl být velká.
Ještě pořád malujete ikony na takových deskách?
Ne tak často, ale maluji.
Kde sháníte desky na své ikony?
Beru jakékoliv. Pokud dřevo leželo někde venku na dešti a slunci třeba dva tři roky, ty jsou nejlepší.
Ikonopisci dnes mají k dispozici hotové desky i s levkasem. Nemusí si je připravovat sami, dobrou hotovou desku si můžete koupit. A potom zlato. Bez zlata to nejde.
Jednou jsem těm, kdo dělají desky se základem, hladké jako sklo, řekl: „Nemůžu s ní pracovat“. Ona je již hotová. Nechce se mi na ni nic malovat, sama o sobě je hezká. Už i tak si ji můžete pověsit na stěnu.
Existuje rozdíl mezi tím, když se ikony malují na dřevěné desky a na stěny?
Samozřejmě, existuje. Ikona představuje jedno, freska druhé. Ikona vyžaduje větší důkladnost v detailech, protože ji vidíme zblízka. Freska v chrámu je na stěně, takže pokud by se s ní mělo pracovat jako s ikonou, malé detaily by na vzdálenost pěti metrů nebylo vidět. U fresky vše probíhá rychleji a je hrubější. Nejsou tam také důkladné přechody: na fresce prostě „nefungují“. Na ikoně se prostě vše musí malovat detailněji.
Pokud jde o malbu fresek do syrové omítky, musíte pracovat rychle. To není ikona, kterou můžete odložit, udělat si přestávku, nechat to do zítřka. V chrámu do syrové omítky vše musíte dokončit do jednoho dne. A to je náročné.
Dnes je hodně lidí, laiků i mnichů, kteří malují ikony. Řada z nich tvrdí, že pokud chceš malovat ikony, není třeba navštěvovat uměleckou školu či akademii. „Proč?“, ptám se jich. „Protože ikona není umění, ale něco docela jiného“, odpovídají. A potom malují ikony, na kterých je jedno oko tady a druhé tam. Neznají ani anatomii. Samozřejmě, protože se nechtěli učit v umělecké škole…
Ale učit se je potřeba. Musíte vědět, co je to kompozice, harmonie. Umění a impresionismus, egyptská a řecká socha, baroko, modernismus – to je jen škola.
Kdysi jsem pobýval v Černé Hoře v jednom klášteře. Mnišky dostaly od metropolity požehnání dívat se, jak maluji. Chtěl jsem vidět jejich kresby, ale odpověděly mi, že žádné nemají. „A jak to tedy děláte?“, ptal jsem se jich. „Malujeme rovnou ikonu“, odpověděly. „Ale tak to není možné, je potřeba nejdříve kreslit, potom nanášet barvy“. „Ne ne, my to děláme takto“, řekly.
Metropolita Amfilochij jim ale nakázal, ať mě poslouchají. Postavil jsem na stůl jablko a požádal je, ať ho do zítřka nakreslí. Druhý den jsem si prohlédl jejich kresby a byly hodně špatné. Byly tam tehdy dvě mnišky, tak jsem se jich zeptal: „Jak se vám to líbí?“. „Nelíbí“, odpověděly. „Takže to znamená, že jablko nakreslit neumí a Bohorodičku umí“?
Všechny znalosti, které člověk v životě získal, předává do ikony, nikoliv na krajinky či portréty, ale na ikony. Protože ikona má nejlepší harmonii a kompozici. Například Bohorodička Donská, to je dokanalá harmonie, kompozice a duchovnost v jednom.
Kdy jste začal malovat fresky?
Před dvaceti lety jsem také kopíroval. Potom jsem viděl, že je má duše prázdná. Ikona, zlato, vše bylo jako na originálu, ale radot mi to nedělalo. Potom jsem zavřel všechny knihy o reprodukci a začal malovat. Nejdříve Bohorodičku. A to tak, jak jsem ji viděl ve své duši. Hned se mi ulevilo.
A do dneška jsem vymaloval na 20 chrámů: v Srbsku, Černé Hoře, na Athosu a nyní v Rusku. Chvála Bohu a sláva!
Metropolita Amfilochij mi jednou řekl: „Maluj to, co tě první napadne. Pokud o tom budeš moc přemýšlet, nic z toho nebude, protože to první, to je od Boha“. Snažím se po celou dobu držet se této rady.
Proč jste si tak oblíbil právě fresky?
Freska obsahuje všechno přírodní, Boží materiál. Tím se přibližujeme Bohu. Čím méně používáme našich technologií, tím jsme blíže Bohu. Je to jednoduché a překoná to staletí. Pravoslavnému člověku musí vše povědět ikona i za liturgii. Měkce, potichu. Výrazných, silných barev není zapotřebí. A my používáme barvy přírodní, proto mám tak rád fresky.
Maluje dnes v Srbsku ještě někdo fresky?
Ještě můj přítel, hieromonach Lazar. Společně jsem vymaovali čtyři chrámy: já oltář, on kupoli, já levou stranu a on pravou, a západní dohromady. Myslím, že se to vydařilo. Poté odešel do kláštera a já jsem se oženil.
Ikonopisci používají přírodní barvy z toho místa, kde pracují. Proto je každá ikona jiná?
Ano, máme pak také různé školy, novgorodskou, pskovskou, jaroslavskou… V roce 1991 jsme s o. Lazarem pracovali v jednom klášteře s barvami z Německa. Nebylo mi z toho dobře, barvy měly různé odstíny, jako obaly od bonbónů.
Jedno v neděli jsme se šli projít. Bylo horko, brzy jsme se unavili a sedli si do trávy. A u nohou jsem uviděl žlutou zeminu. Protřel jsem ji, byla opravdu žlutá. Otec Lazar se zeptal: „Co to je?“ „Barva“, odpověděl jsem mu. Vzal ji také do ruky a řekl: „Ano!“ Vzali jsme ji do sáčku a vrátili se zpět. Položili jsme ji do vody a hle – byl z ní žlutý okr. Dal jsem ji o. Lazarovi a řekl: „Jdi a namaluj nimb“. Udělal to, a když jsme se ráno vrátili do chrámu, viděli jsme, že všechny barvy potemněly, jen ona okrová zářila. Řekli jsme si: „Stačilo, už barvy z Německa nechceme“.
Z okru jsme jednoduše vyrobili červenou, dá se to na několik minut na kamna. Bílou nám dodalo vápno, černou saze ze spálených keřů vinohradu. Z černé, přírodního okru a trošku vápna vznikla zelená. Všechno jsme tedy již měli…
A modrá?
Pokud smícháme černou ze sazí z vinogradu a vápno, dostaneme modrou. Je to zázrak, ale opravdu bude modrá.
A vápno je hašené?
Hašené, speciálně hašené vodou. Vápno je vlastně kámen, který se znovu stane kamenem, proto jsou fresky taky dlouhověké. Omítka zkamení. Vždy za to všechno oslavuji Boha!
Dnes se na ikonách používá hodně barev, je to tak dobře?
Ne, pokud je barev moc, vznikne z toho pestrobarevný pták. To není dobře. Proč by měla být ikona jako papoušek?
A kolik barev používáte Vy?
Dvě, tři. Někdy nemám modrou. Přitom se jedná o královskou barvu jako stvořenou pro velké město, velký chrám a mnoho lidí. V byzantském chrámu musí být modrá vždy. Pokud je chrám malý, jako u nás v Černé Hoře, Srbsku nebo na Athosu, tak modrou nijak zvlášť nepoužívám, pouze černou, bílou a v kombinaci s okrem bude modrá. To je dobré vědět.
Jindy zase nemám červenou. Dám okrovou ohřán – a je z ní červená, až cihlová. A zelená země, to je vše, více není potřeba.
Dnes se často používají barvy akrylové. Čím se liší od přírodních?
To je jiná otázka. Jedná se o člověka, nikoliv o barvu. To znamená, že se člověk ničemu nenaučil. Proč tomu tak je?
V dnešním životě se setkáváme s množstvím barev, v televizi, v reklamách, na ulici. A lidé vidí pouze takové barvy. A málokdo si umí představit, že je možné malovat ikony přírodními barvami, oni je prostě nevidí.
Hodně lidí neví, odkud pochází slunce, nezná úsvit. Neví, odkud se bere mléko: myslí si, že z obchodu, z tetrapaku. Lidé se pořád dívají na televizi nebo do počítače, a tam jsou barvy, které v přírodě neexistují.
Dnes často ani kněží či mniši nevědí, jak následovat ikonopisnou tradici. Před třiceti lety tomu tak nebylo: dnes ani kněží vždy nepoznají originál ikony od její kopie. A to je špatně. Někdy se někdo snaží kopírovat fresky starobylých chrámů či klášterů. Jenže tam jsou fresky jako vzduch! A současný člověk jen kopíruje a jeho fresky se podobají reklamě na pivo.
Hodně lidí také neví, proč chodit do chrámu, k čemu je dobrá Liturgie. Může se přeci doma dívt na fotografie chrámů, na jejich výmalbu. Doma taky může poslouchat církevní zpěvy, dívat se na video liturgie z Athosu nebo Bělehradu. Všechno má doma, tak proč chodit do chrámu? Nechápou, že hlavní je živá Liturgie.
Máte žáky? Předáváte někomu své mistrovství?
Za těch dvacet let jsem měl deset, dvanáct žáků. Nikdo se mnou ale nechtěl zůstat. Myslel jsem si, že jsem špatný učitel. Příčina ale zřejmě tkvěla v tom, že jsme často pracovali v klášterech. Moji žáci vždycky pracovali sedm-osm dní a pak odjeli. Pak jsem to pochopil: v klášteře se musíte podřizovat igumenovi, chodit do chrámu k modlitbě, mlčet…
V jednom klášteře jsme pracovali dlouho a během těchto prací ke mně přicházeli žáci. Říkal jsem jim: „Do města dnes nejdeme, klášter zavírají v devět hodin a zítra musíme ve 4.00 na Liturgii a potom do práce“. Jenže oni stejně každý den šli do města, nakupovat, do kavárny, na pláž. A proto odešli, nikomu se nechtělo vstávat tak brzy. Oni chtějí jen malovat ikony, aby měli čistou košili, kávu, rakiji. Já takto nepracuji a proto asi také teď nemám žáky. Ale učil jsem jednoho mnicha v Černé Hoře a jednoho v athoském Chilandarském klášteře.
Studoval jste teologii?
Ne, já jsem malíř a v teologii se nevyznám.
A světce jste studoval? Četl o nich, díval se, restauroval jejich ikony? Z vašich maleb vzniká pocit, že se s nimi znáte osobně…
Vidíte, kolik je nás, lidí – první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý… a každý je jiný. A tak je tomu i v nebi. To je život, tak to Bůh uspořádal, a my se na něho máme dívat. Přečetl jsem životy svatých a mnohé další knihy.
Jak se člověk může stát dobrým malířem ikon?
Pokud se chce malíř stát dobrým ikonopiscem, musí dělat totéž, jako by se chtěl stát dobrým fotbalistou. Co ten dělá? Každý den chodí trénovat a dělá to celý den. A tak se z něj stane dobrý fotbalista. Stejné je to s malířem ikon: musí chodit na Liturgii, ke svatému přijímání, zpovídat se, číst Písmo svaté, životy svatých… Co bude mít v duši, to bude i na jeho ikoně.
Ptal se archimandrita Georgij Šestun.
(překlad čtenáře serveru)
Zdroj: pravoslavie.ru