Svatý Jan Zlatoústý (řecky Ιωάννης ο Χρυσόστομος, 347/349 – 407) byl arcibiskupem města Cařihradu (Konstantinopole, dnes Istanbul), vynikal řečnickým a kazatelským uměním (právě proto se mu po smrti dostalo přídomku Zlatoústý), je autor četných spisů exegetické, mravoučné a asketické. Ve svém díle sv. Jan propojoval antickou vzdělanost s myšlenkovou hloubkou s ušlechtilou formou. Jen okrajově se věnoval obhajobě křesťanství (proti pohanům a jejich zvyklostem) a dogmatickým sporům v rámci křesťanství, daleko více usiloval o nápravu společnosti a prohloubení zbožnosti každého člověka (viz např. jeho Dopis Theodórovi).
Nejstarší zobrazení sv. Jana Zlatoústého se dochovalo na freskách z poloviny 7. ‒ poloviny 8. století v římském kostele Santa-Maria Antiqua a v kapli Khirbet el-Mard v Egyptě ze 7. století. Zajímavá zobrazení se nacházejí na freskách z 8. ‒ 10. století z Núbie, na nichž je světec zachycen v místním, tedy nikoliv římském či byzantském oděvu.
Ikonografie sv. Jana Zlatoústého se postupně ustálila až po 11. století ‒ na freskách, mozaikách i knižních miniaturách je většinou zobrazován v biskupském oděvu (s výrazným křížovým dekorem) a s knihou (evangeliem) v ruce. Postava může být v mírném předklonu, prsty pravé ruky bývají často sehnuty do žehnajícího gesta. Zlatoústý bývá také vyobrazen s jinými světci, většinou dalšími svatými Otci (často s Basilem Kaisareiským či Řehořem z Nyssy), postupem času se stal oblíbenou postavou polí na krajích ikon.