Alexandr Lavdanskij

Alexandr Alexandrovič Lavdanskij (nar. 1952) začal svoji uměleckou dráhu v 70. letech v prostředí ruské avantgardy. Záhy jej však oslovila ikonomalba, jíž se věnuje již od roku 1980. Po politickém uvolnění v 90. letech založil ikonopisnou dílnu „Киноварь“ (česky rumělka), jež dnes patří k nejvýznamnějším v Rusku.

Vaše dílna dnes patří k nejznámějším nejen v Rusku, působíte také v různých zemí po světě. Jak jste toho dosáhli?

Máme jedno základní pravidlo, a to je kvalita, umělecká úroveň. Nehodláme ho obětovat kvůli časovým lhůtám ani penězům ani čemukoliv jinému. Kvalita za každou cenu. Pokud objednavatel nesouhlasí s naší koncepcí, protože je to podle něj „příliš dobré a příliš drahé“, většinou s ním přestaneme spolupracovat. Řeklo by se, že tak ztrácíme spoustu zakázek a z hlediska obchodního to není příliš výhodné. Ale vše je právě naopak! Právě tento princip nám přinesl úspěch. Komerční úspěch nepřišel hned, doba byla různá… Vždyť komerční úspěch je věc nahodilá, dneska jste nahoře, zítra dole. Avšak uměleckost, tu nelze obětovat.

Když pracujete na projektech, přijímáte i ikonopisce, kteří nejsou členy vaší dílny. Jak se vám daří dosáhnout stylistické jednoty kompozice?

Jednoduše: je zapotřebí být neustále přítomen a vše kontrolovat. Nevyhýbat se práci, nekontrolovat výsledky jednou za měsíc. Pracovat společně. Někoho musím občas prosit, ať něco předělá, někdy se s někým i rozloučit. Máme dnes hodně dobrých malířů, i když asi méně, než bychom chtěli. Přichází k nám přibližně tři noví spolupracovníci za rok, někdo zůstane, jiný odejde…

Máte své malířské následovníky?

Do určité míry… Ale neříkal bych jím následovníci, jedná se o mladší kolegy. Nemyslím si, že jsem je všemu naučil, někdy se od nich učím i já…

Mění se váš styl malby ikon během života?

Ano, mění. Řekl bych, že se stále více stává „byzantským“. Snažím se pracovat v tom vynikajícím směru, který rozvíjeli nejen Řekové, ale také další pravoslavné národy: Srbové, Bulhaři, Rusové a jiní.

Ale byzantská ikonomalba se také značně proměňovala. O kterém epoše hovoříte?

O palailogovské a před-palailogovské.

Kterou byzantskou uměleckou památku považujete za vrcholnou?

Klášter Chóra, samozřejmě. Takové fresky a mozaiky! I když samozřejmě existuje množství vynikajících památek. Líbí se mi také kyperské umění, protože je více archaické, než palailogovské. Kyperská škola 11.-12. století je rovněž nádherná. Opravdovou školu pro ikonopisce jednoznačně představuje klášter Chóra. K tomuto vrcholu je možné neustále se vztahovat, ale dosáhnout ho nelze…

Lze dnes vymalovat chrám v duchu kláštera Chóra?

Nikoliv, to nelze. Takoví umělci dnes nežijí. Nicméně „chtít něco, to neškodí“, takže přibližovat se k tomu také neškodí.

Chápou dnešní zákazníci tíhnutí ikonopisců k byzantskému umění?

Dnešní zákazníci jsou velmi vzdělaní, světaznalí, jezdí po Řecku, studují památky. Jeden z posledních rozhovorů se zákazníkem mě překvapil, řekl totiž: „Musíme se měřit s Theofanem z Kréty“. Jenže Theofan často používal černé pozadí!

Pracoval jste někdy nad zcela novou ikonografií nových světců?

Ano, pracoval. Jedná se o nelehký úkol. Pokud se například dochová fotografie člověka z nějakého soudního spisu (mnoho nových ruských světců bylo zavražděno během stalinských čistek ve 30. letech 20. století, jejich fotky se často nacházejí pouze v těchto spisech, pozn. překl.) a vy ji máte zpracovat v palaiologovském stylu… Nejvíce se to daří, když se paradoxně od fotografie odmyslíte a malujete podle vnitřního citu a kanonického stylu.

Když malujete ikonu světce, cítíte, že s ním přebýváte v obecenství?

Ano, někdy… I když, samozřejmě, to je příliš vysoká úroveň…

Zdroj: internetové servery