Vincent Willem van Gogh (30. března 1853 Groot-Zundert – 29. července 1890 Auvers-sur-Oise), velký moderní malíř, jeden z otců moderního umění, jehož význam je nedocenitelný. Van Goghovo dílo, které je dnes počítáno mezi nejvzácnější poklady světových obrazáren, a jehož hodnota je nevyčíslitelná, nebylo za jeho života takřka nikde přijímáno. Vysloužilo mu však nehynoucí slávu, a obdiv mnoha generací umělců. Jeho teoretické úvahy, zachované v bohaté korespondenci s jeho bratrem Theem, se staly základem moderní výtvarné teorie (zejména teorie barev) a neobejde se bez nich dnes žádná učebnice estetiky a žádný malíř či student umění.
Jeho život byl stálý a nikdy nekončící neúspěch. Ve všem, co se jeho okolí, rodině a době zdálo být významným, selhal. Nebyl schopen založit rodinu či vytvořit si trvalý vztah, nebyl schopen se postarat o své životní potřeby a nebyl dokonce schopen kontaktu s jinými lidmi. Svou rodinou a mnohými svými současníky byl považován za ztroskotance a neschopného pobudu. Zrzavý, nepříjemný vztekloun s pichlavým pohledem, jenž zkazil vše, čeho se dotkl. Navzdory tomu, nebo snad právě proto vytvořil Vincent van Gogh geniální dílo.
Vincent van Gogh se narodil 30. března 1853 duchovnímu nizozemské reformované církve Theodoru van Goghovi a jeho ženě Anně Cornelii na malé faře v Groot-Zundertu v severním převážně katolickém Brabantsku a byl pokřtěn Vincent Willem. Nebyl prvním dítětem – přesně před rokem se témuž manželskému páru narodilo dítě mužského pohlaví, které však při porodu zemřelo a byla mu dána stejná jména Vincent Willem. Kdykoli šel malý Vincent do kostela v Zundertu, míjel náhrobek, na němž četl své jméno. Tato zvláštní shoda okolností jistě zanechala na mladém Vincentovi hluboké stopy.
Po Vincentovi narodili se Theodoru a Anně Cornelii Goghovým ještě tři dívky a dva chlapci. Theo, který se měl stát Vincentovi více než bratrem, přišel na svět 1. května 1857. Osmiletý Vincent začal chodit od 1. ledna 1861 do vesnické školy a po třech letech, v roce 1864 byl dán do penzionátu v Zevenbergenu.
V letech 1866 až 1868 pak navštěvuje internátní školu v Tilburgu, školu však přeruší a vrací se k rodičům. Mladý Vincent brzy projeví vášeň pro kreslení, ale zpočátku se mu příliš nedaří, touží však být umělcem. Když si jako šestnáctiletý volí povolání, naskytne se mu příležitost v rodině.
Hned tři otcovi bratři byli obchodníky s obrazy: Vincent v Haagu, Cornelius Marius v Amsterodamu a Hendrick v Bruselu. Mladý Vincent se rozhodne pro Haag, kde je jeho strýc tehdy už pouze tichým společníkem firmy Goupil & Cie, vlastnící obchody i v Paříži a Londýně. V rodu van Goghů je toto povolání nové. Otec Vincentova otce byl také protestantským pastorem. Pouze jeden z předků, též Vincent, žijící v letech 1729–1802, měl také výtvarné nadání a byl sochařem.
30. července 1869 vstoupí Vincent do učení haagské filiálky Goupilů, tehdy první světové firmy obchodující s obrazy. T. G. Tersteeg, který tu vládne železnou rukou, je s ním spokojen. Vincent hodně čte a živě se zajímá o svou práci. Do nekonečna si prohlíží především bohatou nabídku rytin a jiných tisků. Navštěvuje muzea a setkává se také s malíři kteří pravidelně jezdí malovat písečné duny v okolí města. Tito malíři se převážně hlásí k takzvané barbizonské škole, z níž přímo vycházel impresionismus.
V roce 1871 je umělcův otec přeložen na místo pastora jiné menšinové protestantské komunity v obci Helvoirt v Brabantsku. Následujícího roku zde Vincent tráví prázdniny a zde se také velmi sblíží s bratrem Theem. Od tohoto roku 1872 se počíná jejich vzájemná bohatá korespondence, která nám tolik vypovídá o životě a díle Vincenta van Gogha, a jež je sama o sobě svébytným uměleckým dílem.
V lednu roku 1873 je Vincent přeložen do filiálky firmy Goupil & Cie v Bruselu a v květnu je znovu přeložen s nejlepším doporučením do Londýna. Cestou do nového působiště navštěvuje Paříž, která na něj udělá obrovský dojem. Neopomene pcohopitelně navštívit Louvre a o svých zážitcích nadšeně hovoří ve svých dopisech Theovi.
Zpočátku, stejně tak jako v Haagu si Vincent na svém novém místě vede příkladně a k všeobecné spokojenosti. Záhy se však nešťastně zamiluje do Uršuly Loyerové, dcery své bytné. Dlouho svou lásku tají, a když se konečně odhodlá, nejen Ursula ale i její matka se mu v podstatě vysmějí. Vincent si sice stále dělá jisté naděje, ale je hluboce otřesen, když mu Uršula po několika měsících řekne, že se zasnoubila. Zároveň začínají problémy v obchodě – zvolené povolání se mu líbí stále méně a na jeho jednání se zákazníky je to vidět. Ztrácí v podstatě zájem o cokoli kromě své vnitřní bolesti, kterou dává místy až teatrálně najevo. Od října 1874 jej krátkodobě přeloží do Paříže, na doporučení strýce, který doufá že se se změnou prostředí jeho psychický stav, a tím i pracovní výkonnost zlepší. V Paříži je to však s Vincentem ještě horší. V prosinci 1874 je už spátky v Londýně, po pěti měsících, v květnu 1875 se však proti své vůli opět vrací do Paříže, kam je přeložen natrvalo. U Goupilů vydrží pak už jen do konce roku, 1. ledna 1876 je propuštěn, zejména proto, že strávil Vánoce u rodičů v Ettenu u Bredy, kam byl jeho otec přeložen v říjnu 1875, aniž by si u Goupila vzal dovolenou.
Nešťastná láska Vincenta značně zdrtila a zdá se, že i proměnila jeho povahu. Útěchu hledá především v náboženství, které až dosud příliš nereflektoval. Denně čte Bibli i několik hodin. Stává se ještě více samotářským a zatrpklým. Po té co je propuštěn, hledá si práci a touží se dostat zpět do Anglie, neboť stále doufá v nějaký zvrat ve své lásce. 17. dubna 1876 nastoupí v Ramsgate jako pomocník v soukromé škole, ale záhy se projeví, že ani toto povolání ho nepřitahuje. V červenci nastoupí jako pomocník methodistického kazatele pana Jonese a jako pomocný učitel na dělnické škole v Isleworthu na okraji Londýna. Jeho dopisy Theovi z tohoto období připomínají spíše plamená kázání než korespondenci, jsou plné citátů z Bible svědčící o její hluboké znalosti. Na vánoce 1876 jede Vincent opět k rodičům do Ettenu, matka je natolik zhrozena stavem, v němž se její syn nachází, že mu zabrání v návratu do Anglie. Vincent se na druhou stranu kanálu už nikdy nevrátí.
Zoufalá matka žádá znovu Vincentova strýce o pomoc, a tak na jeho přímluvu 21. ledna 1877 nastupuje Vincent do učení v knihkupectví Blussé & van Braam v Dortrechtu. Žije zde velmi osaměle. Několikrát deně navštěvuje kostel a po nocích překládá části Bible do jiných jazyků.
V květnu se mu konečně podaří přesvědčit otce o svém náboženském poslání a zaujetí pro evangelizaci chudých. Má se tedy, s podporou rodiny v Amsterodamu, připravovat ke zkoušce na teologickou fakultu university v Leydenu. Vincent studuje několik měsíců pilně latinu a řečtinu, ale pak se mu zdá, že tato cesta k šíření evangelia je příliš zdlouhavá. V červenci 1878 se vrací do Ettenu k rodičům a uchází se o přijetí do kursů pro lidové kazatele v Laekenu a Bruselu. Tři měsíce se účastní těchto kursů. Jeho představení s ním však nejsou spokojeni: chodí nedbale oblečen, nedovede mluvit spatra a celkově se špatně vyjadřuje, má příliš samostatné či podivné názory. Nakonec je prohlášen za neschopného být kazatelem. Nevzdává se. V prosinci odjíždí Vincent na vlastní pěst a s otcovou finanční pomocí do Borinage blízko francouzských hranic, nejbídnějšího uhelného revíru tehdejší Evropy. V lednu 1879 získá na dobu šesti měsíců místo kazatele ve Wasmes. Věnuje se svému úkolu s nesmírným nasazením a také úspěchem. Získá důvěru horníků, žijících v nezměrné bídě, protože se stane jedním z nich. Když dojde k neštěstí v dole a hned nato ke stávce, očetřuje raněné a nemocné, rozdá vše, co má, šaty, prádlo, dokonce i postel. Přestěhuje se do hornické chatrče, spí na slámě.
V červnu 1879 přijedou jeho představení z Bruselu na inspekci a shledají, že žije nedůstojným způsobem a neplní své poslání. Vincent je propuštěn pod záminkou, že nemá dostatečné rétorické nadání. Ve skutečnosti jeho způsob života a angažovanost za práva těch nejchudších irituje jeho představené. Nastanou nejtvrdší dny jeho života. Žije z ničeho v naprostém osamění dál v Borinage v Cuesmes. A tehdy se vrací k zálibě svých dětských dnů. Píše Theovi: „Řekl jsem si: Sáhnu opět po tužce, začnu opět kreslit, a od toho okamžiku se všechno pro mně změnilo.“ Jeho bratr jej začne finančně podporovat.
Teprve 15. října 1880 se Vincent vzdává a odjíždí z Borinage do Bruselu, kde navštěvuje kursy kreslení na Akademii. Seznamuje se s několika malíři, zvláště s Ridderem van Rappardem, s nímž jej spojí několikaleté přátelství. Jeho náboženské zanícení naprosto vyprchalo. Ani v Bruselu však Vincent dlouho nevydrží. V dubnu 1881 opouští Brusel. Téměř až do konce roku žije pak u rodičů v Ettenu a vášnivě kreslí. Podruhé se tu nešťastně zamiluje, tentokrát do sestřenice Kee Vosové-Strickerové, vdovy, která je se svým dítětem na návštěvě u Vincentových rodičů. Nabízí jí manželství. Kee mu však tvrdě odpoví: „Nikdy ne, jakživa ne...," a prchá před ním do Amsterodamu k rodičům. Když si chce Vincent vynutit setkání, narazí na neprostupnou hradbu její rodiny. „Strčil jsem prsty do lampy a řekl: Dovolte mi ji vidět tak dlouho, jak budu držet ruku nad plamenem...,“ líčí Vincent v dopise Theovi. „Ale oni, myslím, zhasili lampu a řekli: Neuvidíš ji.“ Vincent si při této příhodě nehezky popálil ruku. Tato nešťastná láska přispívá i k roztržce s Vincentovou vlastní rodinou.
Na vánoce 1881, po hádce s otcem, odjíždí do Haagu. Vede jej tam touha stát se žákem Antona Mauva, tehdy v Holandsku známého a úspěšného malíře, kterého velmi ctí a obdivuje. Mauve, vlastně jeho strýc, muž matčiny sestry, jej přijme velmi přátelsky, daruje mu skříňku s barvami, učí jej základům malby akvarelem i olejem. Stávají se z nich spíše přátelé a Mauve, poměrně úspěšný umělec, Vincentovi půjčuje peníze a různě mu vypomáhá. Vincent však není pokorný žák a nedovede se podřídit metodě svého strýce. Napětí mezi nimi roste, a když mu dá Mauve obkreslovat sádrové odlitky, Vincent je rozbije a hodí do truhlíku na uhlí. Stejně tak jako předtím v Bruselu i později u Cormona se Vincent marně snaží ovládnout klasickou malbu. Sám totiž netoužil po ničem jiném než malovat jako klasický mistr. Jeho výbušná až nervozní povaha a nedostatek trpělivosti mu však nedopřály dostatek času k osvojení akademické techniky.
Po několika měsících se bývalý učitel a žák potkají v dunách. Vincent se pokouší o smíření. Najímá si modely – většinou starce z chudobince nebo nezaměstnané dělníky a rybáře – a kreslí v plenéru. Začíná s rostoucím zaujetím malovat olejem. Jeho práce jsou však stále neprodejné – jen nepatrný obnos získá za několik drobných kreseb či akvarelů, které si u něj objednají Tersteeg a strýc Cornelius z Amsterodamu. Je třeba říci, že objednavatelé jsou těmito dílky velice zklamáni, a zaplatí Vincentovi dohodnutou sumu jen ze soucitu. Na dlouhá léta jsou to jeho poslední samostatně vydělané peníze. Už od minulého roku žije z pravidelné částky, kterou mu zasílá Theo, v této době již velmi úspěšný zaměstnanec u Goupilů v Paříži.
Jeden z modelů, které si najde, vstoupí načas do Vincentova života. Je to Maria Hoorniková zvaná Sien – těhotná žena z nejbídnějšího prostředí a příležitostná prostitutka, kterou opustil muž. Několik měsísů s ní Vincent žije ve společné domácnosti, stará se o její děti a matku. Vincent, pomalu stejný nuzák jako tato žena, v ní spatřuje svoji záchranu. Po svých zklamáních v lásce je přesvědčen že právě v tomto nejbídnějším prostředí nalezne své štěstí. Láska k chudákům konečně byla také hlavní myšlenkou jeho předchozího kazatelského působení. Vincent se ze všech sil snaží vytvořit alespoň iluzi rodinného života. Jeho rodina se pochopitelně staví k takovému vztahu zcela odmítavě. Velice opatrné pochybnosti vyjádřil i Theo, po kterém Vincent žádá stále více peněz. Vincent svůj vysněný život zuřivě hájí, což vede až k roztržce mezi ním a jeho živitelem.
Tento život má však k rodinému soužití daleko. Vincent se Sien zcela obětuje, ta však nesdílí jeho představy. Často se nevrací domů a věnuje se dále prostituci. Domů přichází zcela zbědovaná a Vincent sám na pokraji sil a fyzického i psychického zhroucení o ni pečuje a utěšuje ji. Z této doby pochází i kresba nazvaná Sorrow, která nám ukazuje zcela zlomenou, snad plačící Sien. Tato žena byla patrně duševně nemocná a nedokázala by Vincentovy naděje naplnit, ani kdyby chtěla. Vincenta roční pokusy o soužití doslova zničí, je vyhublý na kost, podrážděný. Theo jej nakonec přesvědčí, aby tohoto marného vztahu zanechal. Vincent odjíždí do severního Nizozemí a na počátku prosince 1883 se vrací k rodičům, kteří mezitím přesídlili do Nuenen.
V Nuenen vydrží Vincent bezmála dva roky a udělá tu své nejkrásnější kresby a obrazy holandského období. Je už mistrem, aniž si to kdo z jeho okolí uvědomuje – neví to ani jeho bratr, ani on sám. Jeho přítomnost v domě tíží všechny. Když si však jeho matka v lednu 1884 zlomí nohu, láskyplně o ní pečuje. Pro rodinu je však víceméně ztroskotancem, který není schopný se živit. Až na několik přátelských setkání s Rappardem žije Vincent naprosto osaměle a není divu, že touží po spřízněné duši. Nalézá ji v Margo Begemanové z rodiny v sousedství. Začíná se mluvit o sňatku. Rodina Begemanů je však ostře proti. Margo se pokusí otrávit strychninem a v utrechtské nemocnici jí jen stěží zachrání život. Záhy nato, 26.března 1885, náhle zemře Vincentův otec na srdeční příhodu. Vincent dokončuje své studie tváří brabantských venkovanů a Jedlíky brambor a pomýšlí znovu na odchod. V září 1885 zakazuje katolický farář vesničanům stát Vincentovi modelem, otěhotněla totiž mladá selka, kterou krátce před tím maloval. V listopadu 1885 odjede do Antverp, kde se zapisuje na École des Beaux-arts na katedru kreslení, kterou navštěvuje. Také zde však dochází k rozporům, neboť Vincent odmítá přizpůsobit se akademickým principům výuky. Objevuje barevné japonské dřevořezby a vyzdobí jimi svůj pokojík. Koncem února 1886 pošle Theovi lístek: „Očekávám Tě v Salle Carré v Louvru.“
Theo v té době žije už sedmý rok v Paříži, kde řídí pro Goupilovy následovníky malou filiální galerii. V přízemí prodává obrazy vyhovující vkusu publika, v prvním poschodí vede impresionisty: Maneta, Renoira, Moneta, Pissarra, Sisleye, Guillaumina, Degase. Theo nebyl jen obchodník. Rozuměl obrazům a chápal a podporoval snahy avantgardních malířů. Chtěl si založit vlastní galerii prosazující nové umělce – jeho bohatí příbuzní v Holandsku mu však odepřeli pomoc. Přes nevelké finanční možnosti, zatěžované stálou podporou Vincenta, učinil Theo mnoho například i pro Gauguina a Bernarda. Poněkud zastíněn pozdější slávou svého bratra, je to právě Theo van Gogh, kdo sehrál důležitou roli v těchto převratných letech nástupu nového umění. Právě on včas rozpoznal jeho kvality a ze svých vlastních prostředků zkoupil mnohé z nejvýznamnějších impresionistických a dalších děl, čímž mnohdy významně pomohl umělcům, jenž často sváděli boj o holou existenci. Je to však zejména jeho uvážlivost, s níž reálně nahlížel na možnosti toho kterého umělce a ačkoli jej Vincent teď i později obviňoval ve svých záchvatech hněvu z neochoty mu pomoci prodejem, Theo udělal pro nové umění včetně bratrova maximum, co bylo v jeho silách. Vždy také zůstal dobrým a loajálním zaměstnancem, a právě a jen díky tomu mohl svým přátelům tak účině pomoci. Ze strany vedení Goupilova podniku šlo o jakýsi ústupek svému nejlepšímu zaměstnanci, a Theo tak musel vždy balancovat doslova na hraně mezi svými přáteli a tím, co po něm vyžadovalo vedení podniku. To, s jakou neobyčejnou ctí z tohoto nezáviděníhodného postavení vyšel, je jistě hodno nemalého obdivu.
Vincent se po svém příjezdu do Paříže ubytuje v Theově bytě a svou nepořádností jej obrací naruby. Vstoupí do Cormonova ateliéru a vášnivě tu kreslí. Jeho tvrdá severská kresba, podivuhodné vzezření rozcuchaného zrzavého hrubiána a častý zvyk mluvit sám k sobě učinily z Vincenta odpočátku spíše terč posměchu. Samotný Cormon neví, co si má s novým žákem mluvícím špatnou francoužštinou počít. Vincentova ruka se zdá být příliš nepoddajná, a tak nad jeho zarputilou snahou ovládnout klasickou malbou brzy zláme hůl a nechává jej, ať si maluje, co a jak chce. Vincent je však zarputilý bojovník, stejně jako před tím v Bruselu, Antverpách či u Mauveho zuřivě kopíruje sádrové odlitky, gumuje, trhá papíry na kusy a znovu a znovu se pouští do práce, která nikam nevede. U Cormona však také poznává Lautreca. Oba cití k sobě vzájemné sympatie, protože oba jsou tak či onak jistým způsobem vyloučeni ze společnosti, ale nestanou se přáteli z důvodu značné rozdílnosti povah. Z této doby však pochází vůbec nejslavnější Vincentův portrét od jiného umělce. Lautrec zachytil Vincenta pastelem pravděpodobně v nějaké kavárně a oproti svému mnohdy až povrchnímu stylu zde zachytil Vincenta v celé hloubce a rozporuplnosti jeho povahy.
Hlubší přátelství uzavře Vincent s Pissarrem. Pissarro, jenž tehdy maluje pointilistické obrazy, které se Theo pokouší prodávat, vysvětlí Vincentovi principy impresionismu a neoimpresionismu. Jako první si také uvědomuje velký Goghův talent a oceňuje výrazovou sílu jeho obrazů z holandského období. Vincent věděl dosud jen málo o nové francouzské malbě. Za svých dřívějších pobytů v Paříži jistě poznal impresionisty, ale nevěnoval jim pozornost. Dosud jej přitahovali především umělci barbizonské školy, zvláště Millet, po němž, jak byl přesvědčen, nastal úpadek. Od počátku však také miloval Delacroixe a nyní si s překvapením uvědomuje, že impresionisté v mnohém navázali právě na dílo tohoto malíře. Druhý starší Mistr, který Vincentovi otvírá cestu k problematice soudobé malby, je Monticelli.
Když se v červnu oba bratři přestěhují do většího bytu na Montmartru, v Rue Lepic, kde Vincent může pracovat, namaluje tu sérii květinových zátiší, v nichž jej poprvé uchvátí výrazové možnosti barvy. Nový byt, z něhož je nádherný výhled, podnítí Vincentův zájem o Pařížské motivy, v nichž už živě reaguje na impresionismus. V listopadu 1886 se vrací do Paříže Gauguin z Point-Avenu v Bretagni. Mezi ním a Vincentem vznikne dosti zvláštní přátelství. Pro Vincenta, vášnivého nadšence, jenž teprve začíná tušit svou cestu, je sebejistý Gauguin velkou autoritou. Chápe, že to, co Gauguin maluje, i to, co říká, vyjadřuje nové stanovisko už nejen proti impresionismu, ale i proti neoimpresionismu. Oba jsou svárliví a neústupní a vzájemný styk tyto dva ještě stimuluje, ale na druhé straně rozdílnost jejich povah, Vincentovo mesiášství a eutuziasmus, Gauguinův egoismus a egocentrismus se podivně doplňují. Dalším Vincentovým přítelem se stane Paul Signac. Chodí spolu malovat do Asiniéres. Sem chodil i s jiným svým přítelem, Émilem Bernardem, jež platil vedle Gauguina za nejbystřejšího ducha nově se tvořící školy malířského syntetismu a symbolismu. V četných diskusích s Bernardem a Gauguinem však Vincent váhá považovat impresionismus za konečný stupeň vývoje malířství. Vincentova „impresionistická" díla z tohoto období, přestože jsou nádherná a přesně odpovídají impresionistickým zásadám, toto Vincentovo váhání jasně dokazují.
V Paříži uspořádal Gogh výstavu tehdy módních barevných japonských dřevořezů. Dokonce udělal i tři kopie Hirošigeho děl. Japonské dřevořezy jsou i v pozadí Portrétu Yvese Tanguyho, jednoho z prvních obrazů, v nichž se počal vyhraňovat styl Vincentova zralého díla. „Otec" Tanguy, malý obchodník s barvami, prodával ve svém krámku i obrazy, a kupodivu právě těch malířů, kteří se později stali tak slavní: Cézzána, Pissara, Gauguina, Seurata, Signaca. Byl to právě on, kdo dával těmto pozdějším slavným mistrům často barvy na úvěr, nebo výměnou za plátna, která všichni ostatní včetně jeho manželky považovali za zcela bezcená. S Goghem se velmi spřátelil a přijal jej mezi „své malíře" a po Theovi to byl snad Vincentův nejoddanější přítel.
Byly pořádány výstavy, jež měly založit „Skupinu malířů malého bulváru“. První se konala v kavárně Le Tambourin, jejíž majitelka, Italka a bývalá modelka Agostina Segatori, byla snad Goghovou další nešťastnou láskou. Vincent ji také zachytil na obraze Sedící žena v Café du Tambourin. Známe ji však také z Lautrecova díla. Této výstavy se účastnili mimo Gogha ještě Lautrec, Bernard a Anquetin. Druhá byla uspořádána v restauraci La Fourche. Třetí se uskutečnila ve foyeru Théatre libre. Tyto výstavy byly Vincentovým prvním pokusem o sdružení avandgardních umělců, k této značně naivní myšlence se postupně ve svém stále hořčeji pociťovaném osamocení zcela upíná. Svými součastníky je Vincent často popisován jako samotářský podivín. Na různé sešlosti a již tehdy pořádané Lautrecovy koktejly přináší své nejnovější obrazy a snaží se o nich vášnivě diskutovat, případně se s nimi jen posadí do koutku, a když nikdo z přítomných neprojeví zájem, uraženě odchází. Neúspěch žene Vincenta do náruče akoholu a melancholie. Jeho pobyt v Paříži také stále více zatěžuje Thea, ostatně jako vždy byl to právě Theo a jeho rodina, která musela snášet různé nečekané výkyvy Vincentovy povahy, a nejen Theo ale později i jeho žena prokázali doslova nekonečnou trpělivost. Vincent touží po odjezdu na jih, kde hodlá nalézt vytoužené nové světlo pro svoji práci a na Thea v tomto smyslu naléhá. Bratr nakonec souhlasí.
21. března 1888 přijíždí Vincent na vytoužený jih. – „Doufám, že tu dospěji ke svébytnější a nadsazenější kresbě.“ – „Jsem přesvědčen, že dlouhý pobyt zde potvrdí mou osobnost.“ Tak nadšeně líčí své první dojmy v dopisech Theovi. Nejprve bydlí v hotelu, ale pak si pronajme pravé křídlo „žlutého domu.“ Nachází si prosté přátele: listonoše Roulina a poručíka zuávů Millieta, s nímž chodí krajinou a učí jej kreslit. Alespoň z počátku prožívá tak v Arles snad nejšťastnější období svého života. Nalézá sám sebe. Den ze dne vznikají nové, dnes slavné obrazy rozkvetlých zahrad a roviny v okolí Arles, bárek na mořském pobřeží v Saintes-Maries-de-la-Mer, portréty Roulina, Millieta, Arlesanky, autoportréty, série Slunečnic, Noční kavárna, Ložnice, Interiér restaurantu v noci. Pro takovou soustředěnou práci spotřebuje mnoho peněz na materiál. Na jídlo zbývá málo. Ale nestěžuje si. Jeho dopisy Theovi jsou plné nedšení i teoretických úvah. Pokud v nich žádá bratra o peníze, ihned tuto žádost doplňuje výčtem vykonané práce a pečlivě zaznamenanými výdaji, aby Thea ubezpečil, že své peníze nevydává nadarmo. Vincent nebyl zrovna příkladem sebevědomého člověka, trápí a sžírají jej pochybnosti o svém nadání i o sobě samém po celý život. První týdny v Arles jej však naplňují optimismem a bratrovi píše, že co nevidět již bude schopen svá díla prodávat a všechna vydání Theovi bohatě vynahradí.
Teprve zde na jihu se Vincent opravdu nalezl, vytvořil si zcela jedinečný a neopakovatelný styl, který jej poprávu učinil, spolu s Gauguinem a Cézannem, jedním z otců moderního umění. Rovněž zde se výrazně zintenzivnila jeho korespondence s bratrem Theem, jejich společným životem v Paříži na čas přerušená, jejíž neobyčejná obsáhlost vypovídá mnohé o Vincentových názorech a životních postojích. Ve svých dopisech Vincent jednou propadá neodůvodněnému optimismu, jindy si stěžuje a uchyluje se až k obviňování svého bratra, který jej až do konce života bude živit. Zde je potřeba zmínit, že není pravda často zdůrazňované tvrzení, že Vincent za svého života neprodal ani jeden obraz. Jedno malé plátno se mu podařilo za směšně nízkou cenu prodat právě za jeho pobytu v Arles, není bez ironie, že se našlo až po dlouhých letech natlučené jako izolační vrstva na králíkárně právě v tomto městě. Další obraz pak prodá později na výstavě v Bruselu.
Ve své korespondenci však Vincent jakoby bezděky vytvořil další významné dílo, aniž si to snad sám uvědomoval, stal se zakladatelem moderní teorie barev a jeho nauka o barvách a jejich vzájemných vlastnostech je dodnes nezbytným základem jakékoli teoretické práce v tomto oboru. I kdyby Vincentovy obrazy nikdy nedosáhly uznání, což se naštěstí nestalo, už jeho pochopení a objasnění vzájemných vztahů v barevném spektru by bylo považováno za veliké dílo. Vincent zasvětil umění celý svůj život a jsou to právě jeho dopisy, které to dokonale potvrzují.
Počátkem podzimu 1888 přijíždí do Arles Gauguin, jemuž to umožní Theo. Vincent s napětím očekává Gauguinův soud o svých obrazech – jeho přítel však šetří chválou. Skutečně se mu líbí jen Ložnice a série Slunečnic. Postupně začíná Gauguin trochu pracovat a některé motivy malují s Vincentem společně. Společně hospodaří ve „žlutém domě." Objevují se drobné neshody. Každý z nich miluje jiné malíře. Diskuse se mění v hádky. Když na podzim začne vanout rozčilující mistrál, znemožňující práci pod širým nebem, napětí mezi oběma malíři se nesnesitelně stupňuje. Gauguin začíná mluvit o odjezdu. Ohlašuje již svůj příjezd Theovi, ale pak svůj úmysl změní. Vincentovo nervové napětí se však dále stupňuje. Na Štědrý den jde Gauguin večer sám na procházku. Náhle za sebou slyší kroky. Ohlédne se a vidí Vincenta, jak se k němu řítí s otvřenou břitvou v ruce. Zastaví se. Vincent se otočí a běží zpět. Gauguin jde spát do hotelu. Vincent zatím doběhne domů a snad v záchvatu sluchových halucinací si uřízne ucho. Zastaví krev, omyje ucho, zabalí je do papíru a jde do nočního podniku, který obvykle s Gauguinem navštěvovali. Zavolá si Rachel a dá jí svůj balíček se slovy: „Opatruj pečlivě tento předmět.“ Ráno, když se Gauguin vrací do „žlutého domu", je přede dveřmi shluk lidí. Policejní komisař se ho ptá, proč zavraždil svého přítele. Pak jdou do ložnice, kde leží Vincent v zakrvácené posteli. Zjistí se, že žije. Gauguin odjíždí do Paříže. Ještě před odjezdem však telegrafuje Theovi, aby přijel do Arles.
Tato často zveličovaná příhoda se udála pravděpodobně hned z několika příčin. Mezi první lze počítat nenaplnění Vincentových iluzí (pokolikáté již). Vincent obdivoval jihofrancouzskou krajinu a ve svých dopisech ji přirovnával k tolik obdivovanému Japonsku, které znal z tehdy slavných a ve velkých počtech dovážených japonských dřevořezech. Do Evropy se tehdy dostávala ve velkém množství díla největších mistrů stylu ukiyo-e, tedy takzvaných obrazů pomíjivého světa, mezi něž patřila i díla i díla Kurosawova či Hirošigeho. Ve Vincentových představách se dílny japonských dřevorytců proměnily v jakési ideální komunity umělců, tvořících v dokonalé jednotě a harmonii a se společným cílem, jímž byla krása a pravdivost zobrazení. Takovou komunitu vytvářel Vincent ve svých snech na jihu Francie. Ve svých dopisech často píše o „ateléru jihu", kde on spolu s jinými umělci bude svobodně a v dokonalé harmonii vytvářet nová, minulostí nezatížená díla. Gauguinův příjezd měl být teprve počátkem. Gauguin měl však zcela jinou povahu, byl velkou a silnou osobností a s nepřízní osudu, která jej mnohdy postihla daleko tvrději než Vincenta, se dokázal vyrovnávat daleko lépe. Svou dráhu umělce si zvolil dobrovolně a rozhodně nebyl přístupný jakémukoli kompromisu. Gauguin byl dobrodružná, autoritativní povaha, a na rozdíl od Vincenta se dovedl bavit a měl úspěch u žen. Nic mu nemohlo být vzdálenější než Vincentův vysnělý „ateliér jihu“. Vincentova nabídka, financovaná jeho bratrem Theem, mu nicméně přišla velmi vhod, i když ji předtím odmítl, vytrhla mu takzvaně trn z paty. Od svého příjezdu však dával jasně najevo, že se se situací dalšího příživníka živeného Theem van Goghem nehodlá smířit, a otevřeně před Vincentem hovořil o svých plánech do budoucna. Jak víme, skutečně velké dílo měl tento umělec ještě před sebou. Vincentovi se hroutily jeho vysněné plány a jeho umíněná povaha celou situaci ještě zhoršovala.
Další nepopiratelnou okolností této události je Vincentova zoufalá touha po rodiném životě. Jeho hořká zklamání se ženami, umocněná tím že pod vlivem zdeformovaného křesťanského učení zprvidla tíhl k těm nejubožejším a nejodpudivějším bytostem, z něj vytvořila zoufalého člověka. Vincent van Gogh se patrně zamiloval do prostitutky Rachel, jíž své ucho přinesl jako dar. V neposlední řadě se zde projevila jeho postupující duševní choroba, o níž toho do dnes víme jen velmi málo. Mohlo jít pouze o důsledky nervového vypětí způsobeného značně pohnutým životem, anebo jak se dnes tvrdí, šlo o postupující nervovou paralýzu, tedy syfilis, kterým jej údajně nakazila již prostitutka Sien, s níž se zoufale snažil vytvořit alespoň zdání rodiného života. Syfilis byl v té době značně rozšířenou nemocí, mezi jeho známé oběti patří například Lautrec a snad i sám Gauguin. Vzhledem k pozdějšímu osudu Thea van Gogha však šlo pravděpodobněji o nějaké hlubší rodinné dispozice. Vincent si také neuřízl celé ucho, jak se traduje ale pouze část ušního boltce, což podle svědectví lékařů kupodivu není příliš bolestivé, avšak způsobuje to masivní a hrozivě vypadající krvácení.
V Arles je zatím Vincent dopraven do nemocnice. Jeho stav se zhorší. Tři dny je v bezvědomí. Když procitne, sedí u něho Theo. Vincent je již mimo nebezpečí života, ale jeho stav, zejména psychický, je zoufalý.
Po čtrnácti dnech opouští Vincent nemocnici a jeho tělesný i duševní stav se pozvolna lepší. Po měsíci nastává však další záchvat a Vincent musí znovu do nemocnice. Trpí obsedantní představou, že jej chce někdo otrávit. Když konečně překoná i druhý záchvat, je propuštěn a začíná opět malovat. Osmdesát arlesských občanů podepisuje petici, v níž se žádá, aby byl znovu internován. „Žlutý dům" je policejně uzavřen a Vincent dopraven do nemocnice. Dostaví se nový záchvat, který tentokrát vyčerpá všechny jeho síly. Zlepšení přichází zvolna. Konečně Vincent opět začíná vycházet a malovat. Nemá však odvahu žít dále sám. Jako nejlepší řešení situace se nabízí delší pobyt v ústavu pro duševně nemocné v Saint-Rémy nedaleko Arles, kam přichází 8. května 1889 za doprovodu duchovního Sallese. V červnu přichází další záchvat po jednodenní návštěvě Arles. Šest týdnů tentokrát neopustí Vincent budovu. Další žáchvat přijde až o vánocích a další koncem ledna v novém roce 1890. Oba záchvaty jsou velmi lehké. Vincent se už začíná připravovat na odchod ze Saint-Rémy – chce odjet na sever, kde, jak se domnívá, bude mu podnebí lépe svědčit. V únoru však přijde nový, tentokrát těžký záchvat. Vincent prožívá dny hlubokého zoufalství, chce požít barvy, jimiž maluje. Není to poprvé, před Gauguinovýma očima se napil terpentýnu z lahve. Teprve koncem dubna začíná sbírat síly k dalšímu životu. Theo navrhuje, aby se dal léčit u přítele umělců dr. Gacheta nedaleko Paříže v Auvers-sur-Oise. 16. května 1890, po roce od svého příchodu, opouští Vincent ústav. Ředitel dr. Peyron napsal při jeho odchodu do knihy pacientů: „Uzdraven.“
V Saint-Rémy je to už jen umění, které posiluje Vincentovu vůli dále žít. V údobí mezi záchvaty maluje stejně usilovně jako v Arles. Na plátnech se objevují nejprve interiéry ústavu a motivy z jeho zahrady i dvora. Později obilná pole, zkroucené kmeny olivovníků. Vincent namaluje i několik portrétů, řadu kopií – především podle Milleta, Rembranta, Daumiera a Delacroixe – a nakonec sérii květinových zátiší. Počátkem roku 1890 má jeho tvorba i první větší ohlas. Vincent obesílá na vyzvání významnou výstavu belgického Sdružení XX, které na svých expozicích pravidelně představuje nejlepší avantgardní umělce soudobé Evropy. Není bez zajímavosti že Lautrec vyzval malíře, jenž Vincentovy obrazy kritizoval, na souboj. Zatímco v Bruselu visí šest Goghových obrazů, z nichž jeden se dokonce prodá za 400 franků, vychází v pařížském listě Mercure de France článek Alberta Auriera nazvaný Les Isolés – Vincent van Gogh. Aurier v něm líčí Goghovo umění pod vlivem teorií, které razila skupina kolem Gauguina. Vincent je článkem sice dojat, ale také nespokojen. V dopise Aurierovi sděluje své výhrady zastřenou formou, zatímco bratru Theovi píše mnohem jasněji, co si myslí: „Aurierův článek by mohl posílit mou odvahu vzdalovat se dále od skutečnosti a vytvářet barvami něco jako hudbu, jak je to v mnoha Monticelliho obrazech. Ale pravda je pro mne nadevším a hledání skutečnosti také. Myslím, že jsem raději ševcem, než hudebníkem vyjadřujícím se barvami.“ Aurierův článek, který měl velký ohlas, bezpochyby podnítil zájem o kolekci deseti Vincentových obrazů, které byly v březnu vystaveny v pařížském Salónu Nezávislých. Theo o tom píše Vincentovi: „Tvé obrazy jsou velmi dobře pověšeny a dobře se vyjímají. Mnoho lidí mne prosilo, abych Ti vyřídil jejich uznání. Gauguin řekl, že Tvé obrazy jsou vrcholem výstavy...“
Na cestě ze Saint-Rémy do Auvers-sur-Oise se zastaví Vincent u Thea. Pozná ženu i syna, který nese jeho jméno. Za tři dny jej však město již příliš rozrušuje a unavuje. Opouští Paříž a jede za dr. Gachetem. Po příjezdu do Auvers se ubytuje v Ravouxově hostinci – bude to jeho poslední „domov". Dr. Gachet se mu vcelku líbí. Považuje jej sice za excentrika, který je pravděpodobně nervově labilnější než on sám, a neskládá proto příliš mnoho naděje v jeho léčebné metody, ale zajímá jej jako člověk i jako přítel umění a umělců. Dr. Gachet, sám malíř amatér, smýšlením volnomyšlenkář a republikán, přítel Cézánnův, lékař Daumierův, sběratel starožitností a obrazů, vlastnící mnoho děl Vincentových přátel, je zaujat Goghovým uměním. Vincent maluje jeho portrét ve dvou verzích – jednu z nejlepších podobizen svého díla – i portrét jeho dcery u klavíru. Přátelství mezi oběma muži rychle roste, ale pak náhle nastává ochladnutí, zřejmě podnícené Vincentovou svárlivostí,a zvláště jeho přepjatými reakcemi, na některé nedbale uchovávané a rámované obrazy z Gachetovy sbírky. Po krátkém intermezzu přátelského porozumění je tedy Vincent opět sám. Jeho zdravotní stav se však zdá být dobrý. Vrhá se s novou silou do malování. Rychle za sebou vznikají obrazy Auvers a okolí, někdy i dva za den. Protože se záhy nevejdou do jeho pokojíku, odkládá je do bývalého kozího chlívku, který si najal od Ravouxe. Jakmile je tam jednou postaví, už se na ně nedívá. Nakonec k nim přibudou i poslední slavné krajiny s motivy auverské roviny, mezi nimi i Obilné pole s havrany.
Vincentův zdravotní stav se mezitím zhoršil. Přispěly k tomu neshody, které měl Theo, snažící se prosadit nové malíře, s konzervatimními a jen po zisku toužícími majiteli galerie, v níž byl zaměstnán. Znovu uvažoval o tom, že se osamostatní a povede malíře, které má rád. Byl si však vědom rizika tohoto podniku. Diskutoval o tom v dopisech s Vincentem, který si to odedávna přál – teď si však také uvědomoval, že jednoho dne by třeba Theo neměl peníze ani pro něho. V neděli 27. července píše svému bratru: „Přesto, můj milý bratře, je cosi, co jsem Ti stále říkal a co Ti ještě jednou opakuji se vší vážností své duševní síly, která se soustřeďuje na to, dělat vše tak dobře, jak mohu – říkám Ti znovu, že jsem Tě vždy považoval za někoho jiného než obchodníka s Coroty, že mnou se účastníš tvoření určitých obrazů, které i v rozvratu zachovají svou rovnováhu. Neboť jsme dospěli k tomuto bodu, a to je, jak jsem Ti řekl, přinejmenším podstatné v okamžiku relativní krize, v okamžiku, kdy vztahy mezi obchodníky s obrazy jsou krajně obtížné. Ve svém vlastním díle hraji o svůj život a polovina mého rozumu vzala přitom za své – dobře –, jednat skutečně lidsky, ale co chceš?“ Tento dopis Vincent nedokončil. Odešel malovat do polí. Kromě stojanu, plátna, skříňky s barvami vzal s sebou však také revolver. Neví se, jak k němu přišel. K večeru se střelil. Mířil na srdce, ale rána šla o něco níže. Kulka zůstala v těle. Dopotácel se domů a lehl si ve svém pokoji. Když nepřišel k večeři, Ravoux šel pro něho. Vincent ležel tváří ke stěně. Náhle se otočil a řekl: „Pokusil jsem se zabít a střelil jsem vedle.“ Za chvíli tu byl Gachet a prohlédl jej. kulku nebylo možno vyjmout. Vincent necítil bolesti, byl klidný a prosil o dýmku. Ve společnosti Gachetova syna a své dýmky strávil noc beze slova. Druhý den přijel Theo. „Opět jsem se netrefil...,“ byla Vincentova první slova, když se bratr objevil ve dveřích. Když mu pak Theo řekl, že se pokusí o jeho záchranu, odpověděl, že není třeba: „Smutek bude stále trvat.“ Druhý den po Theově příjezdu, 29. července 1890, zemřel v bratrově náručí. Jak napsal Theo své ženě, jeho poslední slova byla: „Přál bych si, abych se nyní mohl vrátit.“
30. července 1890 se konal pohřeb. Z Paříže přijelo pár přátel: Tanguy, Laval, Pissarův syn Lucien, Bernard. Ten také popsal pohřeb v dopise Aurierovi: „Na stěnách místnosti, v níž byla vystavena rakev, visely všechny jeho poslední obrazy; vytvářely jakousi svatozář kolem něho, a lesk génia, jež z nich vyzařoval, činil jeho smrt pro nás, umělce, ještě politováníhodnější. Rakev byla jednoduše zastřena bílou látkou a okolo bylo množství květin, slunečnice, které miloval, jiřiny, především žluté květiny. To byla, jak si vzpomínáte, jeho oblíbená barva, symbol světla, o němž snil ve svém srdci stejně jako ve svých obrazech. Vedle stály jeho stojan a jeho skládací stolička; štětce byly rozprostřeny před rakví na podlaze.“
Thea zdrtila Vincentova smrt a začíná se u něj projevovat duševní choroba. Žena jej odváží do Holandska, ale Theo nemá již vůli žít. Umírá 25. ledna 1891.
V roce 1914 byly ostatky Thea van Gogha exhumovány a uloženy vedle ostatků jeho bratra na hřbitově v Auvers-sur-Oise. Oba bratři tak leží vedle sebe, přesně tak jak by si to jistě oba přáli. Vincentovo dílo by nikdy nevzniklo bez Theovy pomoci a jde tedy do jisté míry o dílo společné, protože oba bratři mu obětovali svůj život.
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.