Francisco José de Goya y Lucientes (30. březen 1746, Fuendetodos – 16. duben 1828, Bordeaux) Jeden z největších světových malířů, který bývá jistě právem označován za posledního velkého mistra starého umění a zároveň za prvního moderního malíře. Goyova díla jsou v mnohém jedinečná a nenacházíme k nim v dílech předchozích umělců žádné obdoby. Jeho práce překypuje myšlenkami a vyjadřuje jednak vznešenost, jednak hrůzu, děs a neskrývaný odpor k válce a politické zvůli.
Francisco Goya byl především vynikajícím grafikem a lze jej bezesporu považovat za otce moderního grafického umění – sláva jeho tisků předcházela jeho dílo malířské.
Francisco José de Goya y Lucientes přišel na svět 30. března roku 1746 ve Fuendetodos jako syn pozlacovače José Goyi.
V roce 1763 odchází mladý Goya do Madridu, kde se dvakrát neúspěšně uchází o cenu Academie de S. Fernando a kde studuje dílo A. R. Mengse a především Tiepola.
V letech 1769–70 pobývá pak Francisco Goya v Římě, přitom patrně navatěvuje i Parmu a Benátky – v Itálii si Goya osvojuje techniku fresky a touto technikou pak po návratu do Španělska provede několik maleb v Zaragoze.
V roce 1775 se Francisco de Goya žení – jeho manželkou se stává Josefa Bayeuová, sestra malíře Francisca Bayeua, pomocníka A. R. Mengse. S Josefou má pak Goya celkem 24 dětí.
V roce 1776 dostává Francisco de Goya švagrovým prostřednictvím od Mengse nabídku na návrhy nástěnných koberců k výzdobě královských paláců El Prado a El Escorial – zprvu jen zpracovává návrhy Bayeuovy, později vytváří vlastní kompozice s typickými výjevy z madridského života, do roku 1791 těchto návrhů vytvoří na pětačtyřicet. V roce 1780 se Francisco de Goya konečně stává členem Academie de S. Fernando, ve stejné době vytváří se svými švagry Francescem a Ramonem Bayeuovými fresky v zaragozské katedrále – v roce 1781 však pro osobní a umělecké neshody spolupráci přeruší a odjíždí do Madridu, kde vítězí v soutěži na oltářní obraz pro kostel San Francisco el Grande a kde začíná malovat první podobizny.
V roce 1785 se Francisco de Goya stává zástupcem ředitele Academie de S. Fernando a o rok později pak královským malířem – tím začíná jeho umělecká kariéra prudce stoupat, dostává velké množství zakázek (dokonce víc, než stačí namalovat). V roce 1789 je králem Karlem IV. povýšen na komorního malíře.
V této době prožívá Francisco de Goya nejšťastnější léta svého života osobního i uměleckého – hlubokým zážitkem je přitom pro něj milostný vztah k vévodkyni z Alby.
Šťastná léta končí rokem 1792, kdy je stižen mozkovou mrtvicí – ta má za následek ztrátu sluchu. Utrpení však Goyova tvůrčího génia neumlčí, naopak podnítí ho k jedinečným uměleckým výkonům – v době nemoci vytvoří Goya několik drobných žánrových obrazů, v nichž dává průchod své fantazii („Karnevalová scéna“ a „Procesí s flagelanty“, oba 1793).
Po uzdravení a návratu ke dvoru maluje Francisco de Goya řadu podobizen v tzv. „šedivém“ stylu.
V roce 1793 pak Goya odjíždí s ovdovělou vévodkyní z Alby na zotavenou do Andalusie, kde maluje „Podobiznu vévodkyně s černou mantilou“.
V roce 1798 vytváří Francisco de Goya na králův příkaz fresky v Capilla de S. Antonio de la Florida v Madridu – fresky znázorňují zázrak sv. Antonína Paduánského.
V roce 1799 zveřejňuje Goya své „Caprichos“, jež ale vzápětí ze strachu před inkvizicí stáhne. Ve stejném roce je jmenován dvorním malířem a v této funkci vytváří proslulou podobiznu „Rodina Karla IV.“ (1800), portréty královského páru a dvořanů.
V této době se Francisco de Goya stýká se všemi významnými osobnostmi tehdejší doby a má volný přístup do těch nejvyšších společenských kruhů, aniž přitom ovšem ztratí kontakt s lidovými vrstvami. To, jak pronikavě dokáže pozorovat a jak zároveň hluboce prožívá události své doby, dokazuje grafický cyklus „Desastres de la Guerra“, v němž otřesným způsobem líčí nelidské brutálnosti války s Napoleonem.
V této době též Francisco de Goya krátce pobývá v Zaragoze, kde maluje hrdinné výjevy z hnutí španělského odboje.
Když v roce 1814 dosedne na trůn Ferdinand VII., stává se Goya znovu královským malířem a dvorním portrétistou. Hrdinské činy nedávných dob pak Goya ztvární v obrazech „Bitva s Mameluky 2. května 1808 v Madridu“ (1814) a „Poprava povstalců 3. května 1808 v Madridu" (1814).
Vedle „Desastres de la Guerra“ v této době Goya začíná leptat i grafický cyklus býčích zápasů, přitom stále častěji maluje jen sám pro sebe, bez zakázky, a to kompozice, jejichž obsah je ztělesněním jeho volné fantazie. Na okraji Madridu si kupuje La Quinta del Sordo („dům hluchého“), na jehož stěnách pak provádí fantastické obrazy čarodějnických sabatů a úděsných vizí.
Koncem roku 1819 Francisco de Goya těžce onemocní a dostává se do společenské izolace – v roce 1824 se proto rozhodne Španělsko opustit a odjíždí do Francie, kde se po krátkém pobytu v Paříži usazuje v Bordeaux. Tady se seznamuje s technikou litografie, kterou brzy dokonale ovládne.
V roce 1826 se Goya vrací do Madridu, kde ho Ferdinand VII. s poctami posílá za zasloužený odpočinek – poslední dva roky stráví Francisco de Goya v Bordeaux.
Goyovo dílo spojuje staré a moderní malířství, Velásqueze, Rembrandta a Tiepola s impresionismem a expresionismem, žijí v něm v jedinečné, unikátní symbióze svítící kolorit benátských mistrů, lidová dramatičnost vlámských malířů a elegance anglických portrétistů – vším přitom proniká Goyovo úsilí po zachycení vnitřní pravdy, jež z malíře španělského dvora činí významného společenského kritika.
Se stejnou expresivitou přitom Goya maluje náboženské motivy, právě tak jako podobizny dvorních dam nebo děsivé vize své zjitřené představivosti.
Francisco de Goya patří k největším malířům přelomu 18. a 19. století, v jeho díle je nám zachován strhující obraz doby jeho života.
16. dubna roku 1828 Francisco de Goya v Bordeaux umírá.