Tiziano Vecelli, stručně Tizian nebo také Titian (narozen mezi léty 1488–1490, Pieve di Cadore (oblast Veneto) – 27. srpna 1576, Benátky) byl proslulý italský renesanční malíř. Maloval portréty, krajiny a náboženská i mytologická témata. Patří mezi nejvýznamnější a nejznámnější umělce vůbec a jeho dílům se obdivovaly nejen celé generace umělců, kteří v něm hledali poučení pro svá vlastní díla, ale také netenčící se zástupy diváckých obdivovatelů. Některé z jeho obrazů patří mezi nejznámnější umělecká díla vůbec.
Datum Tizianova narození není přesně známo. Z jeho vlastní korespondence vyplývá, že ani on sám patrně své stáří přesně neznal. Zdá se, že se vydával za staršího záměrně, aby tím působil na city svých dlužníků. Například v dopise španělskému králi Filipu II. z 1. srpna 1571 se podepsal jako králův služebník, nyní devadesátipětiletý. Také Tizianovi současníci kolísali v údajích o mistrově stáří a ani zápis v matrice zesnulých, který uvádí, že Tizian zemřel ve 103 letech, později neobstál v historické kritice.
Tizian pocházel z vážené a bohaté rodiny z nevelké horské obce Pieve di Cadore v severní Itálii, v oblasti, která se po roce 1420 stala součástí Benátské republiky. Tizian měl zřejmě ke svému dětství a rodišti vřelý vztah, a proto nikdy neztratil kontakt se svým venkovským společenstvím. Pravidelně ještě i jako stařec do Pieve di Cadore zajížděl, investoval tu do půdy a obchodu s dřívím a vystupoval jako protektor a mecenáš. Rodný kraj, hory a podhůří, také inspiroval malířovo dílo a motiv tamní hornaté krajiny se objevuje v pozadí mnoha jeho obrazů.
Asi v 9 nebo 10 letech byl podle tradice poslán do Benátek, kde vstoupil do učení nejdříve k malíři Sebastianu Zuccatovi, od něhož později přešel k významnějším učitelům, do dílny slavného Gentila Belliniho a posléze jeho bratra Giovanniho.
Přátelil se s významným malířem Giorgionem, který ho silně ovlivnil – kolem roku 1510 nelze dílo obou malířů od sebe téměř rozeznat. Tizian také po Giorgionovi domaloval jeho Venuši (Drážďany) a Koncert v přírodě (Louvre).
V letech 1507–1508 vytvářeli Tizian a Giorgione výzdobu průčelí Fondaca dei Tedeschi, obchodního a společenského domu německých kupců v Benátkách a zároveň jednoho z hlavních center mezinárodního obchodu ve městě. Fresky však byly bohužel vlivem přírodních podmínek zničeny ještě za Tizianova života.
Za války, kterou proti Benátkám vedla od roce 1508 Liga z Cambrai a která byla součástí půlstoletého zápasu o hegemonii nad severní Itálií, odešel Tizian do Padovy, kde vytvořil soubor fresek z legendy o sv. Antonínovi pro Scuolu del Santo.
Po návratu do Benátek, zotavujících se z války a morové rány, nastal Tizianův rychlý vzestup ke slávě a bohatství a všeobcnému uznání. Roku 1513 byl pozván do Říma. Pozvání nepřijal, ale využil ho k upevnění svého postavení v Benátkách. Oznámil Radě deseti, že dává přednost práci pro vlast před pozváním do Věčného města a současně se nabídl, že v sále velké rady v Dóžecím paláci namaluje bitevní scénu technikou olejomalby. Nežádal finanční odměnu, ale příslib úřadu prvního senzála u Fondaco dei Tedeschi, a to za obvyklých podmínek, tedy že serenissima (Benátská republika) mu poskytne ateliér, dva pomocníky a malířské potřeby. Úřad senzála byl velmi výhodný. Vynášel ročně 100 dukátů a senzálovou povinností bylo pořizovat portréty a votivní obrazy vládnoucích dóžat. Tizianův požadavek nebyl příliš taktní, protože senzálem byl doposud jeho učitel Giovanni Bellini, který ovšem pro svůj věk již nemohl dostát svým povinnostem. Tizianovi bylo nakonec vyhověno a on se usídlil v ateliéru blízko kostela San Samuele.
Toto jednání mu vyneslo jistou pověst hamižného a vypočítavého obchodníka, danou také tím, že Tizian v té době navazoval kontakty s mocnými vládci tehdejší Evropy. Byl však v té době již na vrcholu své slávy a patříl mezi nejžádanější umělce. V projevech úcty a uznání vůči němu se předstihovali Gonzagové v Mantově a rod d´ Este ve Ferraře, který ho zřejmě doporučil přízni dalších knížecích rodů. Od roku 1523 Tizian pracoval pro syna Isabelly d´ Este Federica Gonzagu, knížete z Mantovy, jehož dvůr poté navštěvoval pravidelně skoro 20 let. Pro Alfonse I. Ferrarského vytvořil většinu svých děl v letech 1516 až 1523. Od třicátých let jej také často zaměstnávali vévodové urbinští. Roku 1543 mu ve Ferraře poprvé seděl modelem papež Pavel III., pocházející z římského rodu Farnese. Na přelomu let 1545 a 1546 také Tizian přijal papežovo pozvání ke své jediné návštěvě Říma, kde se setkal s Michelangelem.
Nejdůležitějšími Tizianovými patrony byli jistě španělští Habsburkové. Německý císař a španělský král Karel V. se nechal Tizianem portrétovat při své korunovaci roku 1530 v Bologni. Císař pak znovu povolal Tiziana do Bologne a v letech 1548 a 1550–1551 do Augšpurku, kde se konaly říšské sněmy. Zde byl Tizian zahrnut objednávkami portrétů tehdejší vysoké společnosti. Již v Bologni udělil císař Tizianovi hodnost hraběte palatinského, řád zlaté ostruhy a jmenoval ho svým osobním malířem s právem, že jedině on smí císaře portrétovat. V posledních letech svého života pracoval pro španělského krále Filipa II.
Tizian se stal přítelem básníka Pietra Aretina a sochaře a architekta Jacopa Sansovina – Sansovino zvěčnil tváře všech tří přátel v medailonech na dveřích sakristie Sv. Marka, Tizian portrétoval Aretina dokonce několikrát. Aretino byl inspirátorem a často autorem Tizianovy korespondence s velmoži, byl Tizianovým rádcem, autorem popisů umělcových obrazů atd.
Přestože Tizian sám neměl žádné vyšší vzdělání, osvojil si nepochybně mnoho z renesanční vzdělanosti stykem s řadou vzdělaných šlechticů a osobnostmi jako Pietro Bembo, Baldassare Castiglione, Sebastiano Serlio, Jacopo Strada, Lodovico Dolce a zejména Pietro Aretino. Rád diskutoval – měl jistě co říci v oblastech, které zajímaly učence 16. století, například vztah antiky a křesťanství, hodnota a hierarchie smyslů, poměr umění a přírody, a zejména problém pro Tiziana klíčový, který často řešil ve svém díle, otázka lásky a její úlohy v lidském životě a s ní spojená otázka krásy.
Kultivovanost Tizianova vystupování a schopnost vzdělané konverzace vyzdvihují četní doboví autoři. Vasari, známý životopisec renesančních malířů, uvádí, že málokterý významný cizinec, projíždějící Benátkami, si dal ujít příležitost Tiziana navštívit. Priscianese zase s obdivem líčí bohatou a kultivovanou hostinu v Tizianově domě na Birri Grande na pokraji Benátek naproti ostrovu Murano v srpnu 1540, které se zúčastnily vedle Tizianových přátel včetně Aretina přední osobnosti města.
Tizian byl, jak již jsme si řekli, také člověk velmi podnikavý a dalo by se říci zištný. Po celý život se snažil o získání různých penzí, dotací a beneficií, že – jak s nadsázkou uvedl jeden jeho životopisec – často jedním dechem nabízel svým aristokratickým mecenášům obrazy a stavební dříví. Obchodoval také se zemědělskými produkty ze svého rodiště a zejména obilím, ukládal peníze do nemovitostí, zlata a drahokamů, občas také peníze půjčoval. Většina jeho dopisů se týká obchodních záležitostí. Tón těchto dopisů, zejména při vymáhání nedoplatků, je někdy až povážlivě hrubý, stejně jako se s důstojností velkého malíře nesrovnávají nepřesnosti, jichž se dopustil ve svém daňovém přiznání v Benátkách roku 1566. Dnes by se takové jednání označilo jistě jako daňový podvod či únik. Máme ale naproti tomu i dostatek dokladů, že Tizian jako člověk nepostrádal velkorysost a štědrost (např. v případě velkolepých hostin, které pořádal pro své přátele).
V rodinném životě neměl tolik štěstí jako v profesním. Oženil se s dcerou lazebníka Cecilií, kterou si přivedl z rodného Pieve di Cadore, aby pracovala v jeho benátské domácnosti a dělala mu modelku. K sňatku, jehož důvodem byly asi ohledy na veřejné mínění, v souvislosti s malířovými styky se vznešenou benátskou společností, došlo roku 1525, kdy už měli dva syny, Orazia a Pomponia. Cecilia zemřela roku 1530. Ze zprávy mantovského vévody se dozvídáme, že Tizian nesl smrt své ženy údajně velmi těžce. Podruhé se umělec již neoženil, o domácnost se mu začala starat jeho sestra Orsa.
Děti, na nichž lpěl, mu však působily mnoho starostí. Orazio byl jen průměrným malířem a Pomponio, o jehož kněžskou kariéru se Tizian s pomocí Aretina horlivě zasazoval, vedl raději výstřední a marnotratný život. Jeho milovaná dcera Lavinia, která se narodila brzy po formálním sňatku rodičů a byla roku 1555 provdána za Cornelia Sarcinelliho ze Serravalle, zemřela roku 1562 poměrně mladá a bezdětná. Ani od svých synů se Tizian nedočkal vnoučat.
Tizian maloval až do posledního roku svého života. Zemřel za morové epidemie 27. srpna 1576, ale jeho smrt pravděpodobně nebyla způsobena morem, jelikož malíř byl s nejvyššími poctami pohřben podle svého přání ve františkánském kostele Frari, v blízkosti dvou svých mistrovských děl, což obětem moru nebylo umožněno.
Tizianovo dílo během umělcova života prošlo pochopitelně jistým vývojem. V raném období umělec maluje hlavně obarzy s náboženskou tématikou jako zakázky pro kostely. V prostředním období jeho tvorby převládájí portréty, přecházející stále více od slavnostního reprezentačního portrétu, vytvářeném na objednávku jako manifestace moci, síly a bohatství, k psychologické analýze. Vedle portrétů vytváří dramatické náboženské kompozice a historické obrazy. V pozdním období sílí v náboženských kompozicích výraz soucítění s tragikou lidského života, zářivost koloritu hasne a nositelem výrazu se stává dělený rukopis pracující s barevnými skvrnami. Tehdy Tizian, stejně jako Michelangelo, zavrhl smyslový ideál krásy svého mládí. Postavy splývají s prostředím v jednotný barevný zjev. Nerozeznáme žádné linie – tvary se spojují se svým vzdušným okolím. Obraz tak přestal být zdrojem smyslových zážitků a stal se subjektivní duchovní hodnotou. Právě v tomto je spatřováno jeho dokonalé mistrovství a také právě tyto vrcholy jeho tvorby byly tolik obdivovány moderními umělci, kteří v díle tohoto velkého umělce spatřovali předobraz svých vlastních snah. Tizian se tak mnoho let po své smrti stal symbolem hned dvou protichůdných směrů v umění, což jenom potvrzuje jeho velikost jako umělce, člověka, který dokonale ovládl svou techniku, ale také své myšlenky.
Pro obyvatele české republiky není bez zajímavosti, že ve sbírkách Obrazárny Pražského hradu je obraz, olej pojmenovaný Podobizna mladé ženy, který byl v Praze registrován již roku 1685. Je obdobou originálu v Pařížském Louvru a umělec jej vytvořil v období let 1512 až 1515. S dalšími Tizianovými díly se můžeme setkat v Národní galerii v Praze a v Arcibiskupském muzeu na kroměřížském zámku.
Použitá literatura:
IVO KRSEK, Tizian, Praha: Odeon, 1976.
BOHUMÍR MRÁZ – MARCELA MRÁZOVÁ, Encyklopedie světového malířství, Praha: Academia, 1988, s. 581–583.
KATEŘINA ZENKLOVÁ, Tiziano Vecellio, nejvšestrannější malíř benátského 16. století