William Holman Hunt (2. dubna 1827 – 7. září 1910) byl přední anglický malíř a jeden ze zakladatelů společnosti prerafaelitů.
William Holman Hunt změnil své prostřední jméno, které původně znělo „Hobman“, na Holman poté co zjistil, že úředník pouze zapsal chybně jeho jméno při křtu v kostele Panny Marie v Ewellu. Studoval na Královské akademii umění, kam se dostal až na druhý pokus, jeho první žádost o přijetí byla totiž zamítnuta. Během studia se bouřil proti tehdy zavedenému stylu zakladatele této instituce sira Joshuy Reynoldse.
V roce 1848, po setkání s básníkem a umělcem Dantem Gabrielem Rossettim zakládá prerafaelitské hnutí. Spolu s Johnem Everettem Millaisem se snažili oživit umění důrazem na detailní pozorování přírodního světa v duchu náboženské oddanosti k pravdě. Tento nábožensky motivovaný přístup byl ovlivněn zejména duchovním odkazem a silou středověkého umění, stavěného do protikladu k údajnému racionalismu renesance zakotvenému v Rafaelově díle. Odtud také pochází název tohoto později velmi významného hnutí – prerafaelité, tedy ctitelé a propagátoři umění před Rafaelem. Hunt měl mnoho žáků a následovníků včetně Roberta Braithwaitea Martineaua.
Hunt se za svého života dvakrát oženil. Po prvním, neúspěšném vztahu se svojí modelkou Annie Millerovou si vzal Fanny Waughovou, která mu také stála modelem k jeho obrazu Isabelly. Fanny však zemřela při porodu v Itálii. Po její smrti si pak Hunt vzal její sestru Edith. Takovýto sňatek však nebyl v tehdejší Anglii legální a Hunt musel s Edith kvůli svatbě odcestovat do zahraničí. Tato událost pak způsobila vážnou roztržku jednak v rodině, ale také mezi Huntovými přáteli, zejména se zostřily vztahy s jeho bývalým souputníkem v prarafaelitském hnutí Thomasem Woolnerem, který byl manželem třetí sestry Fanny a Edith, Alice.
Huntova díla nebyla zpočátku příliš úspěšná, a byla široce napadána v uměleckém tisku pro jejich údajnou těžkopádnost a ošklivost. Zejména byly odsuzovány jeho silně naturalistické scény moderního venkovského a městského života, zobrazující dělníky, pastýře a městskou chudinu. Nakonec to byly náboženské obrazy, díky kterým se stal slavným. Jistě nejznámější dílo z let 1851 až 1853 Světlo světa nalezlo svůj domov v kapli na univerzitě v Oxfordu a jeho o bezmála 50 let novější verze z roku 1900 je nyní k vidění v katedrále svatého Pavla v Londýně.
V polovině padesátých let devatenáctého století Hunt cestuje do Svaté země, aby zde získal potřebné znalosti reálií pro svoji další práci na náboženských tématech a aby byl podle svých slov s to lépe zachytit atmosféru míst, kde bylo šířeno učení Ježíš Krista. Maluje Obětního beránka, Nalezení Spasitele v chrámu, Stín smrti a mnoho krajin a studií regionu. Maluje také obrazy na základě básní – jedním z nich je právě již zmiňovaná Isabella. Nakonec si dokonce postavil v Jeruzalémě vlastní dům.
Jeho obrazy jsou pozoruhodné velkým smyslem pro detail, živými, jakoby zářícími barvami a propracovanou symbolikou. Ze všech prerafaelitů nejvíce dostál původním ideálům tohoto hnutí, zejména svým náboženským zaměřením, ale také stylem.
Svůj boj o uměleckou pravdu však musel nakonec vzdát, jeho stále se zhoršující zrak mu již nedovoloval pracovat v takové kvalitě, jakou by si přál. Své poslední velké dílo Lady Shalott musel už dokončit za pomoci asistenta (byl jím Edward Robert Hughes).
V roce 1905 vydal Hunt svou autobiografii, v níž se v podstatě pokouší podat jakýsi výklad ke svému dílu. V tomtéž roce získal od krále Edwarda VII. Řád za zásluhy. Závěr života pak strávil v obci Sonning-on-Thames, kde také 7. září 1910 zemřel. Jeho vnučka Diana Holman-Huntová napsala poměrně úspěšnou knihu inspirovanou jeho osobním životem.