Vasilij Dmitrijevič Polenov (20. května (1. června), 1844, Petrohrad – 18. července 1927, usedlost Borok, Tulský region) – významný ruský malíř, jeden z mistrů historické malby, krajiny a žánrového malířství a rovněž významný pedagog. Národní umělec RSFSR (1926).
Vasilij Polenov se narodil do velké, kulturou prodchnuté šlechtické rodiny 20. května (1. června) 1844 v Petrohradě. Jeho otec Dmitrij V. Polenov, byl proslulý archeolog, autor knih a sběratel. Jeho matka Marie Aleksejevna, rozená Voejkova, psala knihy pro děti a velmi dobře malovala. Umělcův strýc M. V. Polenov byl senátorem.
Polenov zřejmě prožil nádherné dětství na venkově v oloněckém kraji, v regionu s úchvatnou severskou a nedotčenou přírodou a také v obci Olšanka v Tambovské gubernii na statku své babičky V. N. Voejkové. Láska k přírodě pak provázela umělce po celý život a dá se jistě bez nadsázky říci že především přírodě své budoucí dílo zasvětil.
Babička, dcera slavného architekta Nikolaje A. Lvova, měla zřejmě ohromující pedagogický talent. Naučila děti lásce k lidové kultuře, uměleckému řemeslu a slovesnosti. Všestraně v nich podporovala talent a předčítala jim lidové pověsti a legendy. Děti podporovala zejména v malování a pořádala pro ně výtvarné soutěže, ve kterých stejně tak jako na skutečné umělecké akademii bojovali účastníci o bronzové, stříbrné a zlaté medaile.
Nejvíce nadané děti Polenovovy rodiny byly dvě: starší syn Vasilij a nejmladší dcera Elena, která se později rovněž stala umělkyní. Už jako děti byli oba přijati učiteli malby působícími na Akademii výtvarných umění. Setkání s mentorem P. P. Čisťjakovem bylo, jak se zdá, pro Polenovův talent rozhodujícím stimulem. Čisťjakov oba učil základům kresby, malby a dalších výtvarných technik. Polenovova sestra Elena se pak v letech 1856–1861 sama stává studentkou Akademie výtvarných umění v Petrohradě.
Od prvních lekcí pedagog po svých mladých studentech požadoval, aby se co nejvíce soustředili na pečlivé studium přírody a pracovali pokud možno co nejvíce podle ní. Tyto tendence se pochopitelně objevují v celém evropském malířství té doby. Nebyly to tedy pouze avantgardní umělecké směry, ale rovněž „oficiální“ akademické umění, které kladlo v této době velký důraz na objektivní pravdu a dobrou znalost zachycovaného předmětu.
Polenov studoval na škole v Petrozavodsku a na konci těchto studentských kurzů byl zapsán na slavnou Carskou (Imperátorskou) Akademii umění v Petrohradě.
V roce 1863 se však Polenov rovněž zapisuje spolu se svým bratrem Alexem na fakultu fyziky a matematiky Petrohradské univerzity. Akademii v této době navštěvuje v odpoledních hodinách jako, dnes bychom řekli, dálkový student. Navštěvuje zde však nejen kurzy kresby a malby, ale také přednášky umělecké anatomie, kompozice, deskriptivní geometrie, historie a dějin výtvarného umění.
Rovněž byl znám pro svůj aktivní zájem o hudbu, sám složil několik skladeb. Polenov byl v té době pravidelným návštěvníkem opery a veřejných koncertů. Zejména si oblíbil tehdy módní Wagnerovu hudbu. Sám konečně dlouho působil jako zpěvák ve studentském pěveckém sboru Akademie.
Polenov však brzy začíná navštěvovat Akademii jako řádný žák. Později Akademii na krátký čas opouští zcela ponořen do práce na svých obrazech. V roce 1867 dokončuje Akademii umění, kde získal stříbrnou medaili za své kresby a skici. Rovněž se účastní soutěží o zlatou medaili v oboru historické malby.
V roce 1868 se mladý malíř opět zapisuje ke studiu na univerzitě tentokrát pro změnu na právnickou fakultu. Polenovův zájem o studium byl, jak je vidět, značný. Mnoho jeho součastníků na něj později vzpomínalo jako na člověka s nezvykle širokým záběrem znalostí. Měl, zdá se, také v povaze jistou zvídavost a jen nerad se spokojil s neznalostí určitého problému. Patřil k tomu druhu lidí, kteří své vzdělávání v podstatě nikdy nepovažují za dokončené. I ve vysokém věku se umělec živě zajímal o novinky ve všech myslitelných oborech lidské činnosti.
Svou první velkou zahraniční cestu vykonal Polenov v létě 1867 do Francie, kde se zúčastnil právě probíhající světové výstavy. Na výstavě byla mimo jiné k vidění bohatá přehlídka prací lidového umění a řemesel z různých zemí, která Polenova především uchvátila. Nadšení z toho, co viděl, bylo základem jeho disertační práce, kterou posléze obhájil na Petrohradské univerzitě.
V roce 1869 Polenov obdržel malou zlatou medaili za svůj historický obraz zpodobňující biblického Joba s přáteli a v roce 1871 (spolu s Iljou Repinem) za soutěžní práci s evangelijním námětem získává Zlatou medaili. Historické a zejména biblické náměty tvoří pak velkou část Polenovova díla i v budoucnu, přestože jsou jeho krajiny přece jen o něco slavnější.
Po absolvování další vysoké školy, totiž právnické fakulty, v roce 1872 Polenov odešel, ostatně jako mnozí jiní ruští umělci, na zkušenou do zahraničí. Využil tak stipendia, které mu poskytla petrohradská Akademie. Ruské umění bylo v té době na vrcholu svých tvůrčích sil a těšilo se podpoře celé společnosti i oficiálních míst. Řada ruských umělců tak nabírala neocenitelné zkušenosti v uměleckých centrech západní Evropy. Mnoho z nich, stejně tak jako Polenov, se dokonale poučili z nastupujících uměleckých trendů, avšak zachovali si svůj osobitý, a dalo by se říci typicky ruský styl, který konečně byl také jejich ideálem. Polenov tehdy cestoval do Vídně, Mnichova, Benátek, Florencie a Neapole, po dlouhou dobu žil v Paříži, kde namaloval velké množství obrazů. Po návratu do vlasti získává v roce 1876 titul akademika.
V tomtéž roce byl také Polenov povolán do nadcházející rusko-turecké války, působil ovšem pouze jako úředník v sídle dědice trůnu, pozdějšího cara Aleksandra III.
V sedmdesátých letech 19. století a v letech následujících pracoval Polenov zejména na divadelních kulisách a dalších dekorativních malbách. V letech 1882–1895 umělec učil na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury, kde mezi jeho žáky byli například Izák Levitan, Konstantin Korovin, J. S. Ostruchov, A. E. Archipov, J. Golovin nebo E. M. Tatevosjan.
Již v roce 1877 se Polenov natrvalo usadil v Moskvě. O rok později uspořádal vlastní putovní výstavu, která měla až neočekávaný úspěch. Zejména některé jeho obrazy z moskevského Arbatu jej vynesly na výsluní zájmu jako tvůrce zcela nového uměleckého žánru, takzvané intimní krajiny.
Od roku 1879 je členem spolku Peredvižniků, který pořádal putovní umělecké výstavy v ruských městech – Polenov získává slávu jako významný krajinář a tato sláva mu kromě značného finančního zlepšení přináší také další možnosti k cestování. Zejména tak může uskutečnit svůj dlouholetý sen navštívit místa spojená se zrodem křesťanského náboženství.
V letech 1881 a 1882 uskutečnil svou první cestu na Blízký východ a navštívil četná místa spojená se vznikem a rozšířením křesťanství, zejména v Konstantinopoli, Palestině, Sýrii a Egyptě. Z této cesty si Polenov přiváží četné kresby a skici, které využil například pro práci na rozsáhlém plátně Kristus a hříšnice, ale také v mnohých dalších dílech. V této době Polenov nachází nový malířský rukopis a můžeme jej považovat za dokonalého mistra.
V letech 1883 a1884 pobývá v Itálii, kde pokračuje v práci na obraze Kristus a hříšnice.
V roce 1887 vystavuje na patnácté výstavě spolku Peredvižniků.
V roce 1888 maluje obraz Genezaretské jezero.
Polenov, sám narozený ve městě, miloval přírodu. Obdivoval nekonečná pole, hluboké husté severské lesy a mohutný tok řek. Snil o tom, že se usadí v panenské přírodě a svůj sen si také dokázal splnit.
V roce 1890 koupil umělec malý statek v Tulské gubernii nedaleko Bjochova na vysokém břehu řeky Oky. Poněkud dále od vesnice si postavil dům podle svého vlastního návrhu, který zahrnoval také pohodlně vybavené umělecké dílny. Usedlost dostala jméno Borok, podle borových lesů, které ji obklopovaly a dodnes obklopují.
Dům se podle představ umělce měl stát jakýmsi „uměleckým hnízdem“ a centrem kultury, nakonec se z něj také stalo první veřejné muzeum v oblasti. Existuje mnoho dokladů o tom, že Polenov často zval děti, ale i dospělé obyvatele okolí do svého domu, kde jim zadarmo umožnil vzdělávat se nejen v uměleckých a kulturních oborech. Polenov rovněž v obci Bjochovo vybudoval Lidové divadlo a postavil kostel.
Dnes je v domě v obci, která hrdě nese umělcovo jméno, tj. Polenovo, zřízeno Muzeum – památník. Jsou zde k vidění nejen některé umělcovy obrazy, ale také originální vybavení, nábytek a jiné předměty vytvořené podle umělcových návrhů. Rovněž zde nalezneme bohaté umělcovy sbírky etnografického a regionálního charakteru. Prvním ředitelem muzea byl Polenovův syn, biolog a profesor na moskevské univerzitě Dmitrij V. Polenov (1886–1967).
V roce 1899 umělec znovu cestuje na Blízký východ, nyní už s předem promyšleným cílem shromáždit co nejvíce náčrtků a kresebného materiálu pro zamýšlený cyklus obrazů inspirovaný evangelii. Cyklus Život Krista pak skutečně dokončil v roce 1909. Výstava těchto obrazů měla ohromující úspěch a byla považována za rozhodující a klíčovou událost ve světovém uměleckém dění. Obrazy z tohoto cyklu patří bezesporu k vrcholům Polenovy tvorby stejně tak jako jeho slavné krajinářské kompozice. V tomto cyklu nám umělec otvírá svou osobnost snad nejvíce a můžeme zde vidět značné vnitřní zaujetí a osobní prožitek.
V letech 1910 až 1918 se umělec věnoval celé řadě osvětových a vzdělávacích aktivit v Moskvě a podílel se na vedení moskevského národního divadla.
V roce 1906 byla ve Velkém sále Moskevské konzervatoře provedena Polenovova opera Duchové Helady.
V roce 1907 Polenov znovu cestuje do Německa a Itálie; v letech 1910 a 1911 se znovu vydává na cestu po Evropě.
V roce 1914 v Moskvě uspořádal výstavu obrazů z cyklu Život Krista, jejímž hlavním účelem bylo získat finanční prostředky na péči o raněné v první světové válce, o jejichž osud se umělec živě zajímal. Tak jako v životech mnoha umělců Evropy, znamenala nevídaně brutální válka i v životě Vasilije Polenova jistý otřes. V jeho díle můžeme sledovat jakýsi smutek a příklon k ideálním a lidským hodnotám. Jeho aktivity však nepolevují.
V letech 1915 a 1916 na podnět a nákresy Polenova postavil architekt O. Šiškovskij na Zoologické ulici v Moskvě Dům vesnických, školních a závodních divadel. Tento dům pak od roku 1921 nese Polenovovo jméno.
V letech 1918 a 1919, tedy v nejtěžších časech po Říjnové revoluci, pobýval Polenov převážně v usedlosti Borok, kde také namaloval slavné dílo Povodeň na Oce.
V roce 1924 absolvoval první samostatnou výstavu ve Státní Treťjakovské galerii, která byla uspořádána k jeho osmdesátým narozeninám jako pocta jeho dílu. O dva roky později, tedy v roce 1926, mu byl udělen titul Národní umělec RSFSR.
Polenov podle svých slov miloval léto a dlouhé teplé dny v červenci, kdy bříza dosáhne plného listu. A bylo to právě v takový den, kdy umělec v hlubokém stáří zemřel. Stalo se tak 18. července 1927 na jeho statku a malíř byl pohřben na hřbitově v obci Bjochovo na strmém břehu Oky, na místech, kde často tak rád sedával a kreslil skici.
Vasilij Dmitrijevič Polenov byl ženatý od roku 1882 s Natalií Jakinčikovou (1858–1931), dcerou moskevského obchodníka a průmyslníka V. I. Jakunčikova. Z tohoto manželství se narodilo šest dětí: dva synové (jeden z nich Fjodor zemřel v dětství) a čtyři dcery.
Polenov tvořil v době, kdy v Rusku a v celé Evropě docházelo k bouřlivým společenským změnám. Navzdory tomu je jeho kariéra nebývale kompaktní a konzistentní. Polenov byl zřejmě nekonfliktní člověk, dokázal být na jednu stranu loyálním občanem a na druhou stranu si pevně šel za svým posláním umělce, ze kterého nikdy neslevil. Polenov je jistě právem řazen mezi největší ruské umělce a jeho význam daleko přesahuje ruské hranice. Jeho díla tak dnes můžeme obdivovat nejen v Rusku ale po celé Evropě i v zámoří.
Literatura:
Сахарова Е. В., В. Д. Поленов. Письма. Дневники. Воспоминания, Moskva-Leningrad 1950.
Юрова Т. В., В. Д. Поленов, Мoskva 1961.
В. Д. Поленов, Е. Д. Поленова, Хроника семьи художников, Мoskva 1964.