Vasilij Grigorjevič Perov (21. prosince 1833 /2. ledna 1834/ Toboľsk – 29. května 1882 /10. června/ Kuzminki, nyní součást Moskvy) byl významný ruský malíř a jeden ze zakladatelů a hlavních orzanizátorů sdružení Peredvižniků. Jeho dílo je prodchnuté láskou k člověku a nad jiné vyniká množství skvělých psychologických portrétů.
Vasilij Perov se narodil 21. prosince 1833 v Toboľsku jako nemanželský syn místního prokurátora, barona G. K. Kriděněra. Jeho příjmení Perov je vlastně přezdívka, kterou dal budoucímu umělci jeho učitel na nižší úřednické škole. Perov přezdívku přijal za svou a o tom, že nejde o jeho skutečné příjmení, se téměř nevědělo.
Vasilij Perov již v mládí projevil svůj talent a zdá se, že podpora jeho otce mu umožnila jít za svým snem a studovat umění bez vážnějších starostí materiální povahy. Po dokončení Okresního (Újezdního) učiliště v Arzamasu pokračoval v tomtéž městě ve studiu na umělecké škole A. V. Stupina. Na této škole studoval po tři roky, v letech 1846 až 1849, a patřil k ojediněle talentovaným studentům.
Ve svém studiu pokračoval později, od roku 1853, na slavné Moskevské škole malířství, sochařství a architektury, kde byli jeho učiteli M. Scotti, A. Mokrickij a především S. K. Zarjanka, který měl na mladého umělce největší vliv. Jeho blízkým přítelem se stává umělec E. Vasiljev, jenž jej podporuje a posiluje v těžkém období, kdy Perov pochyboval o svém nadání. Studium malířství Vasilij Perov dokončil v roce 1861.
V roce 1856 představuje Perov na Akademii umění v Petrohradě studii chlapecké hlavy a získává za ni malou stříbrnou medaili. Toto ocenění brzy následovala další. Akademie udělila Perovovi velkou stříbrnou medaili v roce 1858, malou zlatou medili v roce 1860 a konečně v posledním roce svého studia získává Perov od Akademie velkou zlatou medaili za svůj obraz „Vesnické kázání“. Během studií své obrazy často vystavoval v Moskvě i Petrohradě.
Zlatá medaile, nejvyšší ocenění, jaké mohl student umění od Akademie získat, zajišťovala kromě velké prestiže mladým umělcům také nárok na stipendium pro zahraniční cestu. Perov stipendia využil a odcestoval do západní Evropy na jaře roku 1862. Na své cestě navštívil nejprve Německo a poté se usadil v Paříži, kde žil déle než rok a půl, tedy do konce roku 1864. Perov maluje scény z pařížských ulic, různé žánrové obrázky a studuje také krajinu v bezprostředním i vzdálenějším okolí francouzské metropole.
Perov se však v Paříži necítil dobře. Velkoměstský život a společnost libující si v dekadenci se mu stále více vzdalovala a Perov se cítil osamělý. Toužil po návratu do Ruska, k prostému tradičnímu životu. Přestože jeho stipendium ještě nebylo vyčerpáno, žádá akademii o povolení vrátit se do vlasti.
Cílem Perovovy cesty bylo – a to i podle jeho vlastních slov – zlepšit svou techniku. V tomto směru cesta rozhodně splnila svůj účel. Perov byl zdá se velmi dobrý student, dobře se seznámil s díly, která mohl na své zahraniční cestě vidět a domů se vrací jako dokonalý znalec umění a hotový mistr, zejména v zobrazení člověka.
Zbytek života tráví již umělec především v Moskvě a okolí. Zajímá se o karikaturu, satiru a nadsázku, které ve svých dílech hojně užívá. Cítil se ovlivněn zejména prací P. A. Fedotova a zřetelná je i jeho inspirace francouzskými kreslíři a karikaturisty.
Perov byl patrně velmi veselý člověk a láska k žertům je patrná i z jeho obrazů, kde často ukryl nějaký ten malířský „vtípek“. Za náměty svých obrazů si často volí sociální témata a společenskou satiru. Satirický tón v jeho obrazech však s přibývajícím věkem slábne. Perov vytváří paraboly k dílu F. M. Dostojevského, jeho díla se stávají stále hlubšími a mnohdy i tragičtějšími. Jak moc Perov Dostojevského dílo znal, je otázkou, jisté je, že se dobře znali – Perov koneckonců namaloval jeho portrét a kritici se shodují v tom, že nálada a náměty Perovových obrazů pocházejí ze stejného myšlenkového zřídla jako náměty Dostojevského literárních děl.
Perov významně přispěl k ruské portrétní tvorbě. Byl nejen znalcem lidských povah a charaktrů, ale také vynikajícím umělcem tohoto žánru, který dokázal do svých portrétů vložit jasná poselství a přesahující myšlenky. Mezi velikány ruské kultury a společnosti, které portrétoval, můžeme jmenovat například Ostrovského (v roce 1871), M. Pogodina (v roce 1872) a další, jejichž portréty dnes můžeme nalézt v nejprestižnější ruské umělecké sbírce – Treťjakovské galerii. Nejslavnější je však přece jen výše zmoňovaný portrét Fjodora Michajloviče Dostojevského z roku 1872, který je považován za nejlepší vyobrazení tohoto spisovatele vůbec a za jeden z nejlepších ruských portrétů. Stejně jako ve svých žánrových obrazech z nejpozdějšího období své tvorby – za všechny můžeme jmenovat díla „Lov ptáků“ (1870), „Čekající lovci“ nebo „Rybolov“ (oba 1871), vše Treťjakovská galerie –, tak i v portrétu F. M. Dostojevského dosahuje umělec v zobrazení člověka dokonalé atmosféry intenzivního duchovního napětí, vnitřního života a bolestivé tragiky.
V umělcově díle nacházíme kromě Dostojevského také jiné Literární paralely. V obraze „Staří rodiče u hrobu svého syna“ z roku 1874 se umělec zřetelně odvolává na závěr díla „Otcové a Děti“ Ivana Sergejeviče Turgeněva.
V závěru svého života se Perov věnuje velkým plátnům zobrazujícím události z ruské historie a náboženská témata. Takovými obrazy jsou napříkla díla „Kristus v Getesmanské zahradě“ z roku 1878, „První křesťané v Kyjevě“ z roku 1880 a četné další.
Perov obdržel titul Akademika v roce 1866 a mezi léty 1871 a 1882, tedy až do své smrti, vyučoval na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury. Mezi jeho žáky, které významně ovlivnil, patřili nejlepší ruští umělci následující generace. Za všechny musíme jmenovat N. Kasatkina, S. Korovina, M. Něstěrova či A. Rjabuškina.
Mezi největší historické a umělecké počiny tohoto umělce rozhodně patří také jeho účast na založení skupiny „peredvižníků“. Umělecká skupina „peredvižníci“ (v orig. Товарищество передвижных художественных выставок) pořádala putovní umělecké výstavy po celém Rusku a postupně se stala rozhodující silou v ruském umění poslední třetiny 19. století. Záměrně stála v opozici vůči oficiálnímu umění prezentovanému na akademii a její činnost byla založena na vzájemné spolupráci umělců.
Nepřímým podnětem k založení této skupiny byla vlastně studentská revolta, jež proběhla 9. listopadu 1863 na petrohradské Akademii umění. Čtrnáct nejtalentovanějších studentů požadovalo tehdy po vedení akademie, aby změnilo zadání ročníkové práce a na místo nařízeného tématu, jímž mělo být zobrazení Odina ve Vallhale – tedy příběhu ze severské mytologie, ruskému prostředí zcela cizímu –, požadovali, aby bylo studentům umožněno zvolit si námět podle vlastního uvážení. Akademie tento požadavek bez rozmyšlení rezolutně zamítla. Všech čtrnáct rebelujících studentu proto petrohradskou akademii na protest opustilo. Peredvižníci vznikli právě z tohoto napětí mezi novými uměleckými potřebami a oficiálním akademickým uměním. Kromě Vasilije Perova stáli u zrodu společnosti další tři velcí ruští umělci, I. N. Kramskoj, G. G. Mjasojedov a N. N. Ge. Sdružení dosáhlo své největší proslulosti zejména od konce sedmdesátých do závěru osmdesátých let 19. století a mezi jeho členy či sympatizanty nalézáme jména všech výtvarníků, kteří v ruském umění něco znamenali. Z těch nejznámnějších můžeme jmenovat Repina, Šiškina, Vasněcova, Polenova, Serova, Savbrasova, Archipova či Levitana.
Vasilij Perov umřel poměrně mlád 29. května (10. června) roku 1882 ve svém domě v obci Kuzminki (nyní součást Moskvy).
Literatura:
A. I. Archangeľskaja, Perov, Tvar, výtvarné nakladatelství, Bratislava, 1952.
V. Fiala, Ruské malířství XIX. století, Tvar, výtvarné nakladatelství, Bratislava, 1952.