Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! (Luk 12, 49)
Podle jasného učení Slova Božího je tím nejhlavnějším v křesťanství oheň Boží horlivosti, horlivosti pro Boha a jeho slávu. Je to ta svatá horlivost, která je jako jediná schopná člověka nadchnout pro námahu a boj v našem zápase o zalíbení se Bohu. Je to ona svatá horlivost, bez které není možný skutečný duchovní život a skutečné křesťanství. Křesťané bez této svaté horlivosti jsou „křesťany“ pouze podle jména. Jak o tom bylo řečeno sv. Janovi ve Zjevení „mají jméno, jako by žili“, ale ve skutečnosti „jsou mrtvi“ (Zj 3,1). Pravá duchovní horlivost se projevuje především v horlivosti pro slávu Boží. Tomu nás učí první slova modlitby Páně: „Posvěť se jméno Tvé! Přijď království Tvé! Buď vůle Tvá jako v nebi tak i na zemi!“
Člověk horlící pro slávu Boží celý svým srdcem slaví Boha v myšlenkách, smysly, slovy, skutky zkrátka celým svým životem. A přirozeně si přeje, aby také ostatní lidé slavili Boha stejně jako on. Z tohoto důvodu není schopen lhostejně přihlížet k tomu, aby se v jeho přítomnosti jakýmkoliv způsobem zneuctívalo jméno Boží, nebo byly zesměšňovány svaté věci. Horlíce pro Boha snaží se upřímně zalíbit se Bohu a jemu jedinému sloužit všemi silami svého bytí. Je připraven obětovat i vlastní život pro to, aby přivedl také ostatní lidi k zalíbení se a k sloužení Bohu. Nemůže v klidu snést rouhání Bohu, a proto není schopen podporovat styk a přátelství s těmi, kteří se rouhají, zneuctívají jméno Boží a pohrdají svatostí.
Nejcharakterističtější příklad takové ohnivé horlivosti pro slávu Boží k nám přichází z hlubin starozákonní doby v osobě Božího proroka plamenného Eliáše. Ten se hluboce trápil, když viděl svůj národ odpadat od Hospodina. Bylo to v době, kdy v Izraeli bezbožný král Achab zaměnil sloužení pravému Bohu za pohanskou modloslužbu Baalovi. „Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů,“ takové bylo časté zvolání proroka Eliáše, když vyjadřoval svůj zármutek. „Izraelci opustili tvou smlouvu, tvé oltáře zbořili a tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen sám, avšak i mně ukládají o život, jak by mě o něj připravili.“ (1 Kr 19,10).
A byla to ona svatá horlivost, která ho přivedla k tomu, aby silou, která na něm milostí Boží přebývala, potrestal odpadnutí Izraele od Hospodina tím, že „uzavřel nebe“ (1 Kr 17,1; 18,42-45; Jk 5,17-18), a tak „po tři léta a šest měsíců“ nebylo ani deště ani rosy. Ta stejná horlivost jej později přivedla k tomu, aby po zázračném sestoupení ohně z nebe na horu Karmel pobil lživé Baalovy proroky, aby již tito podvodníci více neodváděli syny Izraele od pravé úcty k Bohu. Silou stejné horlivosti prorok Eliáš nechal z nebe sestoupit oheň, který pozřel velitele s padesáti vojáky, vyslané králem aby ho zajali (2 Kr 1,9-14). A to, že ve všech těchto případech se jednalo o skutečně svatou horlivost libou Bohu, bylo dosvědčeno tím, že prorok Eliáš nezemřel běžnou lidskou smrtí, ale byl podivuhodným způsobem vzat na nebesa na ohnivém voze. A tím jakoby dosvědčil svou skutečnou ohnivou horlivost pro Boha (2 Kr 2, 10-12).
Ovšem již tehdy v krutém období Starého zákona bylo samotným Hospodinem ukázáno jeho věrnému služebníku, že k takovým přísným aktům je možné se utíkat pouze v krajních případech, protože Hospodin se nenachází ve „velikém a silném větru rozervávajícím hory a tříštícím skály“ ani v „zemětřesení“ ani v „ohni“ ale v „hlase tichém a jemném“ (1 Kr. 19,11-12). A to je také důvod, proč tehdy v Samařsku Kristus nesouhlasil se svým učedníky. Jakub a Jan, dva zvláště horliví učedníci, chtěli tehdy po vzoru proroka Elijáše pro slávu svého božského učitele z nebe snést oheň na Samařany jako trest za to, že Ho nechtěli přijmout, když procházeli skrze Samařsko do Jeruzaléma. Zakázal jim to slovy: „Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit.“ (Luk 9 55-56).
Přesto však sám Pán Ježíš Kristus, který o sobě pravil: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce... (Mt 11,29), byl v jiných případech nucen projevit větší přísnost a použít tvrdší opatření. Tím učí také nás, že mírnost a pokora neznamenají měkkost a že není nutné se sklánět před jasným zlem. Skutečný křesťan je dalek sentimentality, neustupuje před zlem, ale naopak s hlavou směle pozvednutou v nesmiřitelném zápase se zlem bojuje všemi dostupnými prostředky a opatřeními tak, aby rozhodným způsobem zabránil rozšiřování a upevňování zla mezi lidmi.
Vzpomeňme si, s jakými vážnými obviněními se obrátil Kristus k představeným židovského národa, když je odsuzoval za jejich pokrytectví a bezpráví: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci!“ hrozíce jím soudem Božím (Mt 23,29). A tam, kde již slova nedostačovala, použil proti těm, co činili bezpráví, také skutků. Když zjistil, že v Chrámu seděli penězoměnci a také prodavači volů, ovcí a holubů, „udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel...“ (J 2, 14-15; Mt 21,12-13). A kolik známe dalších případů z historie, kdy pouhá slova a přesvědčování se ukázala být nedostatečná a pro potlačení zla bylo nutné obrátit se k tvrdším opatřením a rozhodnějším krokům. V takových případech je však důležité, aby v člověku promlouvala skutečně pouze ona čistá, svatá horlivost pro slávu Boží, bez jakékoliv příměsi pýchy a ostatních lidských vášní, pouze jakoby přikrytých hávem svaté horlivosti!
Takovou ryzí, svatou horlivostí spolu s rozhodnou nesmiřitelností se zlem se v historii proslavil veliký divotvorce a světitel sv. Mikuláš, arcibiskup z Myry v Lydii v Malé Asii, jehož památku slavíme 6. prosince. Kdo nezná podivuhodného světce Kristova sv. Mikuláše? Nejen křesťané, ale i muslimové a pohané ho znají a ctí jako velikého divotvorce a rychlého pomocníka ve všech neštěstích a starostech. Kdo se pohyboval na pobřeží Černého moře, mohl nejednou vidět ikonu sv. Mikuláše na tureckých lodích. Také je možné ji spatřit v nuzných chatrčích a jurtách mnoha domorodců, obývajících sever a východ Ruska až do Mandžuska a Číny.
Nejcharakterističtějším znakem sv. Mikuláše, který mu daroval takovou slávu, je jeho neobyčejné křesťanské milosrdenství a soucit. „Mikuláš milostivý“, tak ho většinou nazýval prostý ruský lid, majíce na paměti podivuhodné skutky z jeho života a všechny ty nespočetné případy, kdy pomohl různým lidem. A přitom tento veliký světec, tak známý svou milostivostí k druhým lidem, se jednou dopustil skutku, kterým mnohé uvedl a dodneška ještě uvádí do rozpaků. Přitom hodnověrnost tohoto skutku je dosvědčena církevní tradicí a potvrzená v ikonách a liturgických textech.
Podle tradice se svatý Mikuláš zúčastnil 1. ekumenického sněmu v Niceji, který odsoudil heretika Ária, popírajícího Božství druhé Hypostaze Svaté Trojice, Syna Božího. V průběhu rokování sv. Mikuláš nemohl lhostejně naslouchat rouhavým řečem pyšného a arogantního Ária, který umenšoval hodnotu Syna Božího, a před celým sněmem Ária udeřil do tváře. Jeho skutek způsobil takové rozpaky, že se sněmovní otcové rozhodli zbavit odvážného světce biskupské hodnosti. Ovšem podivuhodné vidění jim nadcházející noci objasnilo tento světcův čin. Viděli Pána Ježíše Krista podávajícího sv. Mikuláši evangelium a Bohorodičku, jak mu uděluje jeho biskupský omofor. A tehdy pochopili, že sv. Mikuláš nebyl ve svém konání veden nějakými nedobrými, vášnivými a hříšným pohnutkami, ale pouze čistou, svatou horlivostí pro slávu Boží. Poté ho požádali o odpuštění a zrušili svůj rozsudek.
Uvedením tohoto příkladu v žádném případě nechceme říct, že každý z nás může či musí následovat tohoto příkladu doslovně. Abychom to mohli udělat, museli bychom nejprve dosáhnout svatosti sv. Mikuláše. Ovšem jeho příklad by nás všechny měl přesvědčit o tom, že nemůžeme zůstávat bez pohnutí a lhostejně se stavět k projevům zla ve světě, zejména pokud se to týká slávy Boží, naší víry a Církve. Zde je potřeba zachovat se zcela nekompromisně. Není možné přistoupit na nějaké vychytralé ústupky, byť čistě vnějšího charakteru, nebo v čemkoliv souhlasit se zlem. Našim osobním nepřátelům, tak jak nám přikázal Kristus, musíme vše odpouštět. Ovšem s nepřáteli Božími nemůžeme být v pokoji. Pokud jsme ve stavu přátelství s Božími nepřáteli, sami se jimi stáváme. Jedná se o zradu Boha, i kdyby to bylo děláno s těmi nejčistšími úmysly. Zde nám nepomůže žádná vychytralost ani nejlepší sebeospravedlňování.
Je zajímavé si všimnout, jak se tento skutek sv. Mikuláše nelíbí všem těm, kteří dnes souhlasí se zlem, kteří propagují falešnou „křesťanskou lásku“, kteří jsou připraveni smiřovat se nejen s heretiky a pronásledovateli Církve, ale i se samotným ďáblem a to ve jménu „celosvětového míru“ a „sjednocení všech“, tedy hesel, která jsou dnes tak populární. Za tímto účelem jsou schopni popírat dokonce samotný fakt účasti sv. Mikuláše na sněmu v Niceji. Přičemž Církev tento fakt přijímá a měli bychom jej proto i my všichni ctít jako důvěryhodný.
Tento stav je způsoben tím, že dnes lidé a dokonce i ti, kteří se považují za křesťany, nemají tu původní svatou horlivost pro Boha a jeho slávu, horlivost pro Krista našeho Spasitele, horlivost pro svatou Církev a všechny svaté Boží věci. Místo toho převládá vlažná lhostejnost, lhostejný vztah ke všemu, mimo našeho osobního pozemského blahobytu. Křesťané žijí v zapomnění na spravedlivý a všechny očekávající soud Boží a na věčnost, která se nám odkrývá po smrti.
A bez této svaté horlivosti, jak bylo řečeno na začátku, nemůže existovat pravé křesťanství ani skutečný duchovní život – život v Kristu. To vše je dnes nahrazeno různými lacinými náhradami, někdy velmi chatrnými, ale často odpovídajícími vkusu a rozpoložení moderního člověka. A to je důvod, proč tito falešní křesťané šikovně zakrývající svoji duchovní prázdnotu pokrytectvím, mají často úspěch v současné společnosti, ze které se vytratila skutečná spiritualita. A naopak skuteční horlivci pro slávu Boží jsou v opovržení a pronásledováni jako „hrubí lidé“, „netolerantní fanatici“ či „předpotopní lidé „.
Tak již před našima očima dochází k onomu „prosévání“ na ty, kteří zůstanou s Kristem do konce a na ty, kteří se lehce a přirozeně přidají na stranu jeho protivníka Antikrista. Zvláště silně se tento rozdíl ukáže, až nastanou dny hrozných zkoušek naší víry, kdy bude nutné v celé své plnosti odhalit sílu naši svaté horlivosti, kterou mnozí nyní opovrhují jako „fanatismem“.
Z druhé strany však není možné zapomínat na to, že kromě skutečně svaté horlivosti existuje ještě „nerozumná horlivost“. Ta postrádá svoji hodnotu, protože v ní chybí ještě jedna důležitější křesťanská ctnost – dar rozsuzování. Bez této ctnosti je horlivost spíše na škodu než k užitku. Existuje domnělá, falešná horlivost, pod jejíž maskou se skrývají obyčejné hříšné vášně – nejčastěji pýcha, touha po moci, po slávě, stranické zájmy podobné těm, o které jde v politickém zápase. To vše jsou věci, které nemohou koexistovat s duchovním a veřejným církevním životem. Naneštěstí se dnes s tímto jevem často setkáváme. Jedná se o častou příčinu různých sporů a církevních nepokojů. Jejich podněcovatelé se často kryjí zápasem za ideály, ale ve skutečnosti sledují pouze své osobní cíle. Nejde jim o zalíbení se Bohu, ale o svoji vlastní samolibost. Nehorlí pro slávu Boží, ale pro svoji vlastní slávu a slávu svých spolustraníků a souvěrců. Rozumí se samo sebou, že takové konání je zcela cizí skutečně svaté horlivosti. Je s ní v protikladu, je hříšné a nezákonné a pouze kompromituje naši svatou víru a Církev.
Stojí před námi rozhodnutí: s Kristem nebo s Antikristem? „Čas je blízko“ (Zj 22,10), tak nás křesťany varovali sv. apoštolové. A jestli tehdy v apoštolské době to „bylo blízko“, o co více se to přiblížilo nyní, v naší zlověstné době zřetelného odstoupení od Krista a pronásledování naší svaté víry a Církve?
Pokud jsme pevně odhodláni v tyto osudové dny zůstat s Kristem nejenom slovy, ale i skutky, je nezbytně nutné, abychom bez odkladu přerušili veškeré přátelské svazky, veškeré vztahy s podporovateli přicházejícího Antikrista. Tolik jich je v současném světě pod lživými výmluvami „celosvětového míru a prosperity“. Zvláště nutné je osvobodit se z jejich nadřízenosti a nebýt na nich závislý, i kdyby to bylo spojeno s újmou na našem pozemském blahobytu, nebo dokonce s ohrožením samotného našeho pozemského života.
Věčnost je důležitější než naše krátké pobývání na této zemi. Na ni je třeba se připravovat! A proto je třeba, aby vůdcem v našich konáních a jednáních byla pouze svatá horlivost pro Boha, pro Krista, bez veškeré příměsi jakékoliv lstivosti a dvojsmyslného a vychytralého politikaření. Jinak nám hrozí přísný rozsudek: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech“ (Zj 3,16).
Proto „buď horlivý a čin pokání!“ (Zj 3,19).
Přeloženo z ruštiny: Архиепископ Аверкий, Современность в свете Слова Божия: Слова и речи, Том IV, Holy Trinity Monastery, Jordanville, N.Y., 1976, s. 264–270.
Zdroj: orthodoxiachristiana.cz
Taušev Averkij