O vytvoření mravního státu
Od školních let jsme slyšívali: stát je násilné zřízení. Na skutečnosti, že každý stát následuje princip síly, se shodovalo mnoho historiků, politiků a autorů učebnic. Je pravdou, že se jejich koncepce v některých ohledech liší. Z liberálního hlediska je například stát strážcem společnosti volné hospodářské soutěže, v níž je údajně dosaženo rovnováhy. Tuto rovnováhu ochraňuje před různými společenskými vyvrheli, odpadlíky, revolucionáři, teroristy a jinými destruktivními silami. Z pohledu levicové ideologie stát prahne po záhubě, anebo slouží jako nástroj, který zdědili pracující od „prokleté“ buržoazní minulosti a musí ho využít k záštitě svých výdobytků. Takový stát nechrání volnou hospodářskou soutěž nebo třídní „rovnováhu“, nýbrž spravedlivé rozdělení materiálních statků. Tak jako v minulosti hájil nespravedlivý řád. Jinými slovy: jaký je princip rozdělování, takový bude i sám stát. Konzervativní a monarchistické teorie viděly ve státě strážce tradic, avšak jakých konkrétně, to je zvláštní téma. Co se týká teokracie (například v dnešním Íránu), tak zde na sebe přebírá náboženská struktura některé ze státních funkcí nebo slouží jako vlivný poradní orgán.
Bez ohledu na to, jakého politického kurzu se drží, sdílí však odborníci téměř vždy jednu prostou myšlenku: stát je přizván řešit momentální historické problémy s pomocí síly. A proto je odsouzen být dočasným, podléhat morálnímu relativismu a podporovat zájmy vládnoucích historických subjektů: dynastií, vrstev, tříd, finančních skupin a politických „elit“.
Ve všech těchto koncepcích je pojetí mravnosti a pořádku závislé na státě; leží paralelně jeden vedle druhého a vůbec se neprotínají. Odtud také vychází časté jazykové klišé: „stát je násilné zřízení“, „politika je špína“ atd.
Nakolik jsou v zásadě uplatňovány mravní požadavky ke státu?
* * *
Úroveň mravnosti vlády samozřejmě není v různých historických etapách neměnná. Je jakousi křivkou, jež kolísá i v průběhu jednoho vládního období. V západní Evropě i v Rusku žili vládci, kteří si zaslouží všeobecnou úctu. Ve Francii to byl např. sv. Ludvík IX.; náš kanonizovaný kníže sv. Vladimír, jenž nechal pokřtít Rus, a Ivan III., nástupce jeho díla, jehož čeká svatořečení v budoucnu. Na druhou stranu byli i vládcové, např. tyrané období renesance, kteří si zasloužili kolektivní odsouzení. Jako příklad slouží Jindřich VIII. Tudorovec nebo náš Ivan Hrozný.
Protože není mravní hledání pro nikoho uzavřeno, může každý vládce nakonec změnit vlastní morální principy, přehodnotit svá dřívější rozhodnutí. Opričninu, na kterou Ivan Hrozný v určitém okamžiku vsadil, následně sám odmítnul a dokonce zákazal zmiňovat se o ní pod hrozbou trestu. Panování Ivana IV. začalo produktivní činností (mj. v období tzv. Vybrané rady), čas od času v jeho chování byly období upřímné zbožnosti, ale nakonec v povaze a skutcích převážily tyranské a misantropické tendence.
Morální posouzení vlády však není v samotné společnosti vždy jednoznačné. Například car Petr I. byl na konci svého vládnutí vládnoucí třídou, oficiálními historiky a „zapadniky“ vychvalován“, ale mezi lidem a v kruzích slavjanofilských intelektuálů probouzel odpor. O jednotlivých postavách sovětské éry se vede spor v ruské společnosti doposud a není stále dosaženo shody; to stejné platí i ve Francii pro období Velké francouzské revoluce. Tyto paradoxy a nerozhodnost v morálním ohodnocení jsou pozoruhodné. A z důvodu dočasného oslabení tradičních hodnot ve společnosti a šíření relativistických principů (charakteristický rys postmoderní doby) ve 20. a 21. století očividně narůstají.
Stejně tak je důležitá jiná zákonitost, která ovšem není natolik zřejmá. Bez ohledu na to, jak by se vládcové chovali, jak byli vnímáni vlastním národem, sám stát by jako takový morálnější nebyl. Jednotliví vládní činitelé, účastníci sociálně-politického procesu mohli měnit stát k lepšímu „prostřednictvím sebe samých“, svého osobní sebeovládání. Jakmile však tito panovníci a politici odešli z historického procesu, i jejich snahy se rozbily na padrť a skončily neúspěchem. Úsilí o morální stát se zastavilo a život společnosti se opět vrátil do stejných kolejí.
Po skončení „morálního“ historického intervalu společnost někdy upadla do propasti neřestí. Poté se objevoval usmiřitel typu Savonaroly, který zakončil éru vlády Lorenza I. Medicejského, během níž udávaly tón ve společnosti měšce s penězi. Usmíření neznamenalo obnovou státu – vždyť diktatura má tak málo co do činění s morálkou stejně jako anarchie a korupce. A tato situace se neustále zhoršovala.
* * *
Problém spočíval v tom, že nad samotným státem nebyly ty instance či instituce, které by mu umožnily zachovat si nezbytnou úroveň morálky. Proto právě žádné individuální úsilí, žádná třídní a sociální hnutí nevedla ke kýženému cíli. A to i když viděly své poslání v utvrzení nějaké podoby společenské mravnosti – například socialistické; anebo pokud se pokusili proměnit zemi v „nádobu pravé víry“, jak se předpokládalo v období koncepce „Moskva –Třetí Řím“. Morální úroveň státu a společnosti byla dosažena pouze na krátkou dobu a nemohla samu sebe obnovovat. Nakonec i sám stát ztratil schopnost regenerace a směřoval ke katastrofě prostřednictvím změn režimů, vlád samozvanců, zahraničních intervencí, občanských válek.
Tato morální degradace však mohla probíhat i bez náhlých otřesů a něco podobného vlastně pozorujeme i dnes. Vlády a instituce rychle ztrácí na zákonnosti. Neděje se to však z důvodu všepronikající korupce a porušování zákonů. Závislost je spíše opačná. Porušení právních a morálních norem se stalo všeobecným kvůli ztrátě vládní legitimity. Themis by ráda změnila situaci, ale už nemá sílu tak činit.
Problém legitimity nelze vyřešit soudní či právní cestou. Naopak, sám pojem práva se stal natolik všekomplexním a juridizace všech oblastí života je natolik očividná pouhým okem, že pravda, skrývající se za touto fasádou, je stále více zjevná. Přebytek formální zákonnosti je nucen zamaskovat chronický nedostatek legitimity vládních institucí.
Ze všeho výše uvedeného vyplývá ještě jeden závěr. Pro blaho státu je nedostatečný „dobrý“ vládce nebo „správná“ ideologie, stejně jako jsou nedostatečné neměnné právní předpisy a efektivní soudní systém – jsou to spíše odvozeniny od jakési jiné podmínky. Tato podmínka leží na povrchu: stát musí být morální sám o sobě. A kvůli tomu nad ním musí viset instance, která by podporovala tento morální stav, stejně jako by mělo kupříkladu ministerstvo financí podporovat hospodářský blahobyt země.
Je pochopitelné, že přímá analogie zde není zcela vhodná. „Ministerstvo pravdy“ (podle Orwella) nebo „ministerstvo svědomí“ nemají ve státě místo: nevyhnutelně se zvrhnou ve svůj protiklad – budou sloužit zájmům státu.
Morální otázky se kladou a řeší jinak, nežli otázky materiálního blaha. Jeden z rozdílů spočívá v následujícím. V ekonomice a politice může vláda umožnit experimenty – například využívat stranický boj a politickou konkurenci k vytvoření co nejlepších řešení. Tato metoda se zřídka ospravedlňuje v době krizí, hlubokých reforem a mobilizačních výpadů, nicméně v období stabilního a klidného rozvoje bývá efektivní. V posledním případě můžeme politiku srovnat s experimentálními vědeckými metodami.
Ve vědě zároveň s experimentálními existují i přesné metody a axiomatika. Bez předpokladů nemůže být žádných hypotéz. Jen ve státě za oblast přesných znalostí neodpovídá matematika, nýbrž morálka. V počítači tuto funkci provádí antivirový program. A jak provést morální nastavení státního mechanismu, aby mohl být státem morálním?
Kruh vědců se již vytvořil – historici, sociologové, filozofové, kteří rozpracovávají problémy morálního státu v něm vidí historickou nevyhnutelnost. S. Sulakšin v článku „Na prahu morálního státu“ hovoří o stádiích v jeho rozvoji:
1) protostát (násilí),
2) právní stát typu 1 (násilí, tradice),
3) právní stát typu 2 (právo),
4) sociální stát (přerozdělování),
5) morální stát (instituce morálky).
Sulakšin píše: „Lidstvo kráčí v megačasových souřadnicích k světlému ,obrazu a podobě‘ a nikoliv k tomu chápání ideálu, které je nám vnucováno konzumní společností a sociálně-darwinistickým paradigmatem neoliberalismu. Lidstvo si prošlo etapou právního a sociálního státu. Dnes stojíme na prahu morálního státu. Tato etapa je v evoluční budoucnosti lidstva nevyhnutelná. Čím dříve si to v Rusku uvědomíme, tím důrazněji se bude nabízet ke globální rozmluvě, a tím rychleji bude lidstvo moci přejít k tomuto stavu.“
Nedomníváme se, že sociální a morální stát je výsledkem historického vývoje (pokrok se nahrazuje ve společnosti regresí, dnes se zjevně nacházíme v regresivní fázi – např. ústup od sociálního státu v Rusku lze charakterizovat jako cestu zpět).
Leč nejtypičtější výhrada, se kterou se setkává myšlenka morálního státu ze strany jeho oponentů, je namířená proti samotné formulaci otázky: Království Boží je na zemi neuskutečnitelné, je to pokušení. Ale vždyť řeč jde o vytvoření přijatelnějšího sociálně-etického zřízení, nikoli o globálním osvícení lidstva či vytvoření ideální společnosti. To je jasné. Mnohem obtížnější je dát odpověď na jinou otázku. Co je nutné udělat, aby se státní politika uskutečňovala v přísných etických rámcích?
Rozeberme si to popořadě.
1. Mělo by být od počátku jasné, jaké stanovit cíle a technickou realizaci projektu. Nedořešení některých technických otázek nás nezbavuje nutnosti jednat, alespoň metodou pokusů a omylů. Praxe musí být ověření kritérií teorie – nikoliv naopak.
Vezměme si kupříkladu současné ústavy. Vždyť pravidla v nich zapsaná v sobě neobsahují připravený recept k jejich uskutečnění. Nicméně ukládají členům společnosti povinnosti: každý se musí snažit tyto pravidla plnit. S morálkou, která je mimochodem mnohem důležitějším Zákonem, než jakákoli ústava, je to podobné.
2. Myšlenka morálního státu se nesmí tvářit exoticky, aby sám termín nevypadal nezvykle. Spolu s koncepcí „sociálního státu“, „právního státu“ je morální stát koncept, který má oprávněné místo v problematické oblasti společenských věd. I když slovo „morální“ znamená jakési sémantické absolutno (nelze být více nebo méně morálním), nesmí nás to přivádět do rozpaků. Vždyť morální stát není kamenem mudrců nebo zázračným vzorcem, který okamžitě přivede k úspěchu. Ano, morálka je absolutní, nastavuje neměnný vektor v rozhodování. Stát musí projít určitým obdobím nápravy, aby splňovala žádané – právním a sociálním se nemůže stát na první pokus. Takže i v tomto případě jsou dočasné potíže nevyhnutelné. Pokud však chceme mít zdravou společnost, je nutný aktivní postup k vytyčenému cíli.
3. Podobně jako u ústavního přezkumu může a musí fungovat orgán, jenž by kontroloval soulad státních rozhodnutí s morálními normami. Jednoduchý příklad: Demokracie nepřichází pouze v důsledku vnitřní touhy jedné osoby nebo několika jedinců. Demokrat je nucen vytvořit nebo vstoupit v existující demokratickou instituci – parlament. To tvoří institucionální posílení myšlenky demokracie a osobních úsilí daného subjektu. Stejně se to má i s morálkou. Problém však spočívá v tom, že institucionální posílení morálního státu se v novějších dějinách nerealizovalo. Morální stát musí být řízený instancí, která zcela oficiálně vnese do politiky a do veřejného života morální rozměr, organizuje a formalizuje tento proces.
V dílech některých politologů zapojených v současné době do problematiky morálního státu, je už zřejmá tendence rozšířit původní koncept a zvážit novou instituci jako jednu z vládních odnoží společnou se zákonodárnou, výkonnou a soudní. Jedná se však o nepřesnou terminologii. Důležité je zdůraznit, že nový orgán se musí povznést nad stávajícími třemi, které musí být kontrolovány z morálního hlediska, takže má všechny důvody být stvolem tří větví. Mnohem lépe by bylo možné definovat tuto instanci jako nadnárodní, ochraňující morální podstatu státu. A nazvat by se měla vládou mravokárnou. Alespoň takový název pochází z konceptu Všeruské sociálně-křesťanské unie osvobození národa, jež tuto otázku položila ještě před půl stoletím. Již na počátku 60. let předložili členové této organizace tuto myšlenku v podmínkách SSSR, což se zdá téměř neuvěřitelné. Vždyť jednou z věcí je hovořit o morálním státu v době morálního relativismu, který oprávněně pobízí k podobným závěrům, a něco úplně jiného je nastolit tuto myšlenku v těžkém intelektuálním prostoru sovětské ideologie, v zemi zcela ideokratické, žijící v souladu s normami, které jsou málo slučitelné s tradiční morálkou národa.
Příznačný rys nové mravokárné instituce musí spočívat v tom, že nebude přijímat vlastní rozhodnutí a zákony, avšak musí nedvojsmyslně zhodnotit všechna ostatní rozhodnutí moci na všech úrovních. A samozřejmě bude mít právo veta ve vztahu k jakékoliv vládní iniciativě; toto veto lze použít pouze a výlučně z morálních důvodů. Kontroluje soulad nových zákonů a jejich plnění podle morálních kritérií, vkládá rámec výkoným funkcím, projektům a úřadům. Začleňuje je do morálního paradigmatu.
4. Vyvstává otázka, nemůže-li vzít na sebe roli mravokárného orgánu církev nebo rada církví? Vždyť přece církevní instituce mají od počátku morální autoritu a jejich činnost je v souladu se zásadami evangelia, to znamená, že jsou nositeli definic v rámci základního a dominujícího morálně-etického paradigmatu západního světa. Kněží samozřejmě musí vstupovat do orgánu mravokárné moci, bez jejich zapojení by se stěží naplnila samotná myšlenka morálního státu. Vzít v úvahu specifičnost pravoslavného Ruska je v tomto případě bezpodmínečně nezbytné. Nicméně mravokárný orgán nemůže být zároveň i církevním, protože církev, i když je velká, je pouze částí společnosti.
Na morální stát nezřídka vzpomínají, pokud se hovoří o symfonii moci a církve v Byzanci, avšak symfonie a morální stát není jedno a totéž. V symfonii existuje pouze stát a církev, které kráčí paralelními směry. Na druhou stranu ve své době F. M. Dostojevskij velmi jasně vymezil hranice mezi církví a státem: ne církev by se měla stát státem jako je tomu u katolíků, nýbrž musí se „stát hoden“ být církví.
Na druhou stranu je možná tvorba „mravokárné moci“ podle stavovského principu, jak to bylo s filosofy v Platónském „Státu“. V každém případě by měla jít řeč nejenom o církvi. Od samého počátku bychom se měli vyvarovat situace, kdy se morálně-mravokárný orgán zužuje na nositele ideologie jakési jedné společenské skupiny nebo několika skupin, i když jde dokonce řeč o ve společnosti velmi populárních názorech. Členové morálně-mravokárného orgánu nemusí být vůbec představitelé konkrétních ideologií. Mohou se jimi stát nositelé mravních principů v očích většiny, tj. lidé, kteří mají nespornou morální autoritu bez ohledu na to, jaké ideologie se přidržují, a nakolik by byla společnost myšlenkově rozvrstvená.
Mravnost místo ideologie – právě v tom spočívá hlavní myšlenka. Pokud bude tato podmínka splněna, nevzniknou stranické spory okolo nové instituce, stejně jako nevznikají v situaci s porotním soudem nebo radami starších.
* * *
Politologové a filozofové dávali až do teď přednost řešení jiných problémů. Jejich úsilí bylo orientováno na to, aby vyvážilo vzájemné zájmy lidí a sociálních skupin, anebo naopak změnilo stávající rovnováhu nebo stávající řád. Tento přístup je kvantitativní, nikoli kvalitativní. Řešení problematiky vytvoření morálního státu by navždy odstranilo první úkol (dosažení sociální rovnováhy nebo jeho změnu na spravedlivější), poněvadž by vytvořilo situaci, kdy by se sociální konflikty staly nemožné.
Bylo by však chybou snažit se vytvářet algoritmy krok po kroku, jak technicky může být vytvořen mravokárný orgán. Vytvoření morální instituce v zemi je samo o sobě projevem mravnosti. V danou chvíli by šlo o mírnou snahu vytvořit něco podobného pro masová média – televizní veřejnou radu. Ale i v tomto konkrétním případě jsme teprve na začátku cesty, lze říci, odhalujeme podklad. Proto by byly jakékoli detailní návrhy neuskutečnitelné.
Vysvětlím pouze, odkud se vzalo přesvědčení, že se mravokárnému orgánu bude možno podřídit, a že při jeho vytváření nedojde k rozkolu. Za tímto účelem nejprve odpovíme na otázku otázkou: proč je ústava výchozí pro všechny bez ohledu na politické názory a není příčinou občanské války? Naopak – smiřuje zájmy. Stěží je ústava dokument ideově sterilní a všichni souhlasí s postoji, které vyjadřuje. Vždyť v zemi se nikdy neuskutečňovaly plebiscity kvůli každému článku a málokdo může tyto články citovat. Nicméně všichni ústavu přijímají. Souhlasí, že se jí budou řídit, neboť je pro společnost ROZUMNÁ a UŽITEČNÁ. Řešení mravokárného orgánu budou mít rovněž zákonnou platnost z toho důvodu, že budou MORÁLNÍ, a to také přispívá ke zdraví společnosti.
Další věcí je, že ústava se prosazuje špatně. S mravokárným orgánem nebude situace rovněž bezstarostná. Ale schopnost přidržovat se jeho závěrů bude úkolem, který nemůže být řešen v průběhu jednoho měsíce, ani v průběhu jednoho desetiletí. Společnost bude v tomto případě vycházet z axiomu nadřazenosti morálky, a nikoli ekonomiky, politiky a geopolitiky.
* * *
Je pozoruhodné, že možnost vzniku morálních států si mnohem více uvědomovali ideologičtí odpůrci, než potenciální stoupenci. Například Karl Popper, na jehož myšlenkách byla založena celá liberální kritika marxismu. Ve slavné knize Otevřená společnost a její nepřátelé předpovídá pravděpodobnost vzniku ideje morálního státu a jeho šípy jsou namířeny nejen proti sovětskému modelu. Popper upřednostňoval posuzovat tradici sovětského autoritářství v souvislosti s rozvojem myšlenek ideálního státu, ukázaných zejména u Platóna (v pojednání „Stát“) a v hegeliánské tradici. Boj s touto linií myšlení je pro Poppera důležitější, než banální a sám o sobě vysvětlitelný a opodstatněný antikomunismus. Podle názoru Poppera je marxistické utopie pokračováním myšlenky Platónova státu. A to navzdory skutečnosti, že Platónův model byl založen na řídící funkci aristokracie a Marxův na aktivitě pracujícího lidu. Ale jde o to, že u obou v základu státu leží sice různá, ale stejná morální kritéria. U obou je morálka základním kamenem a ustanovuje se v souladu s pravidly exaktních a ne přírodních věd. Základem není empirický experiment v liberálním duchu (veřejná soutěž stran a kapitálu), avšak absolutní kritérium.
V otázkách morálky nesmí být „experimentální pole“. S morálkou nelze experimentovat. O to se musí starat mravokárná vláda. Karl Popper ji předem kritizoval a preventivně útočil, aby zašlapal myšlenku o státu jako morální autoritě, předvídaje možnost vzniku mravokárné moci. Zvolil správnou strategii. Postaral se o to, aby bylo „morální“ směřování státu ve vědomí čtenáře pevně sepnuto se sovětským komunismem a bezprostředně souviselo se zločiny komunistického režimu. Tímto způsobem byla otázka o morálním státu v myslích západního auditoria tabu. Stejně je komunismus pouhým novějším ztělesněním staré utopie, nic víc. My však tvrdíme, že tomu tak není. Komunismus je špatný, ale představa morálního státu je krásná. Naším úkolem je odtrhnout od sebe dva různé názory spojené zásluhou neoliberálních propagandistů v jedno.
* * *
Vycházíme z toho, že mravnost není produktem určitého režimu. Je to něco vrozeného. Uznání této skutečnosti umožňuje řešit mnoho složitých problémů. Vezmeme-li například 25 – 30 lidí, ne alkoholiky či extremisty, ale obyčejné průměrné lidi nezávisle na jejich politické příslušnosti a postojích, kteří přijdou ke stejnému závěru, že nelze ukazovat pornografický film osmiletému dítěti. Proč to chápou? Existuje pouze jedna odpověď. Protože mají vrozenou morálku.
Na první pohled se zdá taková jednomyslnost záhadná. Ale ve skutečnosti v ní nic překvapivého není. Vždyť obyčejná moudrost „duše-křesťanka“ není jen metaforou, ale odkazem ke zvláštní psychologické realitě. Vyzývá nás k ní kazatel, snaží se v nás probudit „vše nejlepší“ a do této úrodné půdy zasít Slovo Boží. Teprve pak dá dobré ovoce. Jeho výzva je zaměřena na to, co je již uvnitř nás.
Naučit se neúplně znamená „vzpomenout si“. Koncepce „vrozeného poznání“ byla zformována již v učení Platónově. Tam získala název anamnéza („znalosti-vzpomínky“). Ve středověku i moderní době filozofové hovořili o „vrozených myšlenkách“. Dnes jsou tyto ideje jako v minulosti využity v humanitních oborech. Například v generativní lingvistice („vrozená gramatika“ N. Chomského) a teorie ontogeneze. Lingvisté a psychologové vědí, že v prvních letech života pronáší dítě slovní formy podle dnešních měřítek nesprávné, ale odpovídající starým jazykovým normám.
Bylo by divné, uchovávala-li by hlubinná paměť člověka stará pravidla jazyka a neuchovávala by morální normy. Morálka není jen výsledkem racionální volby, má kořeny v nevědomí. Morální instinkt navíc hraje v lidském životě obrovskou roli. Nezřídka se probouzí v situacích kritických, kyž například společnost rozhoduje o otázce života a smrti. V tomto případě věřící i nevěřící přichází ke stejnému rozhodnutí.
Morálka je odpovědná za sebezáchovu, jak člověka samotného, tak i celého národa. Normální dospělí lidé velmi dobře vědí, že pornofilm ničí psychiku dítěte a jeho fyzické zdraví. Proto následuje impulsívní reakce odmítnutí. Je přirozená. Přesně tak kožní receptor umožňuje odtáhnout ruku od vařící vody a zachránit si zdraví.
Vrozený morální cit existuje. K němu bude apelovat mravokárná vláda.
Jde o to, jak a kdy se tato vláda objeví. Úvahy, které máme dnes, nejsou nějakou ideální konstrukcí a pracovní teorií. Jasný je však směr úsilí. Jiný směr společnost nemá. Ten předchozí vede nevyhnutelně k narůstání entropie, následkem bude, že sociální systém se přiblíží k rozpadu. Vytvoření mravokárného státního orgánu je nevyhnutelné. Jen tak se rozpad zpomalí. Nebo se společnost zhroutí a začne válka všech proti všem, po které přijde nový vůdce, jenž přinese nový zákon. Tento zákon bude svým způsobem efektivní, ale morálního v něm bude málo.
Kdy bude společnost připravena přijmout myšlenky morálního státu? Tehdy, když se sejde rozhodné množství lidí ochotných být morálními, alespoň proto, aby se vyhnuli sociální explozi. Začleněním morálního kritéria do státu se změní i současná společensko-politická struktura, i když to je nemožné předpovědět, na jakou stranu a jak. Společnost se však jistě stane mnohem spravedlivější než je tomu dnes.
Musíme pochopit, že myšlenky morálního státu nejsou ústupkem národně-vlasteneckým komplexům. Týká se celého mezinárodní společenství. Současný stát nevyjde ze slepé uličky bez morální proměny, do níž se dostal. Úkolem Ruska je zamyslet se nad tímto směrem a nabídnout ho ostatnímu světu; v tomto případě zaujmeme vedoucí postavení v nevyhnutelném procesu historického přechodu k novému typu státu. Nebudeme těmi, koho vedou, ale těmi, kdo vede druhé. Cožpak o to nestojíme?
Zdroj: rodon.org
Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.
Potapov Igor