Vladimir Putin se zúčastnil závěrečného plenárního zasedání mezinárodního diskusního klubu VALDAJ. Předmět jubilejního setkání klubu odhaluje jeho název: „Rozmanitost Ruska pro současný svět“. Níže uvádíme jeho text.
Dnešní konkurence je orientována na ekonomicko-technologickou a ideologicko-informační oblast. Zhoršuje se vojensko-politická situace. Svět se stává krutějším, často je odmítáno nejen mezinárodní právo, ale i elementární slušnost. Je nutné být vojensky, technologicky a ekonomicky silný, ale hlavní věc, která bude rozhodovat o úspěchu, bude kvalita lidí, kvalita společnosti v intelektuální, duchovní a mravní oblasti. Koneckonců i ekonomický růst, prosperita a geopolitický vliv se odvíjí od stavu společnosti, od toho, zda se cítí občané země jako jeden národ, nakolik je pojí hluboké historické kořeny, hodnoty, tradice a spojují-li je společné cíle a odpovědnost. Otázka získání a posilování národní identity je pro naši zemi opravdu zásadní.
Rusko dnes zažívá nejen objektivní tlak globalizace na národní identitu, ale také důsledky národních katastrof dvacátého století, kvůli nimž stálo dvakrát před rozpadem státnosti. Výsledkem byla zničující rána kulturnímu a duchovním kódu národa, potýkali jsme se tváří tvář s narušením tradic a historické jednoty, s demoralizací společnosti, s deficitem vzájemné důvěry a odpovědnosti. Právě v tom spočívaly kořeny mnoha naléhavých problémů, kterým čelíme. Problém odpovědnosti nás samých před sebou, společností a zákonem je jedním ze základních, a to se týká nejen práva, ale i každodenního života.
Po roce 1991 jsme podlehli iluzi, že se nová národní ideologie, ideologie rozvoje, zrodí jakoby sama od sebe. Stát, moc, intelektuální a politická třída se této práce prakticky vzdaly. Navíc nedostatek národních idejí, založených na národní identitě, se hodil té kvazikoloniální části elity, která upřednostňovala krást a vyvážet kapitál a nesvazovala svou budoucnost se zemí, v níž tyto peníze vydělávala.
Praxe ukázala, že se nová národní idea nerodí a nevyvíjí podle tržních pravidel. Proces sebeuspořádání státu a společnosti nefungoval stejně tak, jako nefungovalo mechanické kopírování cizích zkušeností. Takové hrubé přejímání a vnější pokusy Rusko civilizovat nebyly přijaty absolutní většinou našeho národa, neboť touha po nezávislosti, po duchovní, ideologické a zahraničně-politické suverenitě je nedílnou součástí našeho národního charakteru. Mimochodem tento přístup nefunguje v mnoha dalších zemích. Pryč jsou ty časy, kdy se mohou hotové modely uspořádání společnosti instalovat jako počítačový program v jiném státě.
Rovněž jsme pochopili, že identita a národní idea nemohou být nařízeny shora a nemohou být postaveny na základě ideologického monopolu. Taková konstrukce je nestabilní a velmi křehká. Známe to z osobní zkušenosti, že v moderním světě nemá budoucnost. Je potřebná historická tvořivost, syntéza osvědčených národních zkušeností a nápadů, správné pochopení našich kulturních, duchovních a politických tradic z různých úhlů pohledu s pochopením, že je to živý organismus. Teprve poté bude naše identita založena na pevných základech, bude obrácena k budoucnosti a ne k minulosti. To je hlavní argument, aby byla otázka ideologie rozvoje nutně diskutována mezi lidmi různých názorů. My všichni, i tzv. neoslavjanofilové a neozápadníci, odborníci v otázkách státu i tzv. liberálové, celá společnost očekává společnou práci nad formováním společných cílů rozvoje. Potřebujeme se zbavit zvyku slyšet pouze ideologické přívržence, kteří s hněvem, ba dokonce s nenávistí odmítají jakýkoli jiný názor. Nemůžeme kopat ani do budoucích stran jako do fotbalového míče, ponořeni do nihilismu, konzumerismu, kritiky čehokoli či bezútěšného pesimismu. To znamená, že se liberálové musí naučit hovořit se zástupci levicových názorů a naopak nacionalisté si musí uvědomit, že se Rusko od samého počátku formovalo jako mnohonárodnostní země s mnoha konfesemi a nezpochybňovat naši multi-nacionálnost.
Svrchovanost, nezávislost a územní celistvost Ruska je bezpodmínečná. Jedná se o ty „červené linie“, za které nesmí nikdo zajít. Není možná diskuse o identitě, o národní budoucnosti při všech rozdílech v našich názorech bez národního vlastenectví všech jejích účastníků. Samozřejmě vlastenectví v nejčistším smyslu tohoto slova. Příliš často jsme byli k v národní historii namísto opoziční vlády konfrontováni s opozicí k samotnému Rusku. Víme, jak to skončilo – zničením státu jako takového. Prakticky u nás nezůstala rodina, která by se vyhnula neštěstí v minulém století. Dodnes otázky hodnocení historických událostí rozdělují zemi a společnost. Musíme zahojit tyto rány, obnovit integritu této historické látky. Nemůžeme se dále oklamávat, vyškrtnout nevzhledné nebo ideologicky nevyhovující strany spojující pokolení, vrhajíce se do extrémů vytvářením nebo odhalováním idolů. Je na čase, abychom si v dějinách přestali všímat pouze toho špatného, nadávat si víc, než to dělají naši protivníci. Kritika je nutná, ale bez pocitu sebeúcty, bez lásky k vlasti je ponižující a neproduktivní. Měli bychom být hrdí na svou historii a máme být na co. Celá naše historie bez výjimky by se měla stát součástí ruské identity. Bez tohoto doznání není možná vzájemná důvěra a posunutí společnosti kupředu.
Události, k nimž dochází ve světě, představují jednu z nejvážnějších výzev pro identitu Rusů. Mají jak zahraničněpolitické, tak morální aspekty. Viděli jsme mnohé euro-atlantické země, které se v podstatě vydaly na cestu zavržení svých kořenů včetně křesťanských hodnot, jež tvoří podloží Západní civilizace. K tomu patří negace morálních principů a jakékoliv tradiční identity – národní, kulturní, náboženské, a dokonce i sexuální. Prosazují se politiky, které kladou velké rodiny do stejné kategorie jako partnerství stejného pohlaví, víru v Boha i víru v satana. Excesy politické korektnosti dosáhly už bodu, kdy dochází k vážným diskusím o registrovaném partnerství, které mají za cíl propagandu pedofilie. Lidé v mnoha evropských zemích se stydí za své náboženství a mají strach o něm mluvit, ruší se svátky nebo dostávají jiná jména, jména, která stydlivě zakrývají povahu těchto svátků, a činí se agresivní pokusy vnutit tento model i zbytku světa. Jsem přesvědčen, že toto je přímá cesta k degradaci a zprimitivnění, cesta do hlubin demografické a morální krize.
Co může být lepším ukazatelem morální krize v lidské společnosti, než ztráta její schopnosti sebe-reprodukce? Téměř všechny vyspělé země nejsou dnes schopny sebe-reprodukce ani s pomocí migrace. Lidé ztrácí svou lidskou důstojnost, pokud nejsou jejich hodnoty ukotveny v křesťanství a v dalších světových náboženstvích, tedy bez morálních standardů, které se formovaly po tisíce let. Každá menšina si zaslouží respekt ke své příslušné identitě, ale právo většiny se nesmí zpochybňovat.
Zároveň vidíme pokusy určitým způsobem oživit jednopolární unifikovaný model světa, rozmazat institut mezinárodního práva a národní suverenity. Takový jednopolární, unifikovaný svět nepotřebuje suverénní státy, nýbrž vazaly. Z historického významu je to odklon od Božích daností, podstaty rozmanitosti světa.
Rusko stojí na straně těch, kdo si myslí, že klíčová rozhodnutí by se měla vytvářet na základě kolektivních rozhodnutí, nikoli na základě uvážení a v zájmu jednotlivých zemí či skupin zemí. Rovněž musí být efektivní mezinárodní právo, a nikoli právo silnějšího nebo pěstní právo. Každá země a každý národ není výjimečný, ale jedinečný, svébytný, má stejná práva, včetně práva samostatně si zvolit vlastní rozvoj. To je náš koncepční pohled, který pramení z našeho historického osudu, z role Ruska ve světové politice. Naše současná pozice má kořeny hluboko v historii. Rusko se rozvíjelo na základě rozmanitosti, harmonie a rovnováhy a přinášelo tuto rovnováhu i do okolního světa. Chci vám připomenout, že Vídeňský kongres, konaný v roce 1815, a dohody z Jalty v roce 1945, byly přijaty na základě velmi aktivní role Ruska a zajistily dlouhodobý mír. Síla Ruska, síla vítěze se v těchto přelomových okamžicích projevovala v ušlechtilosti a spravedlnosti. Vzpomeneme Versaillský mír, který byl uzavřený bez naší účasti. Mnozí odborníci – a já s nimi naprosto souhlasím – věří, že ve Versailles byl položen základ budoucí druhé světové války. Smlouva ve Versailles byla nespravedlivá k německému národu, neboť mu uložila taková omezení, s nimiž se prostě nemohl vyrovnat.
Po celá staletí nevymřelo v Rusku, jež se snažili označit za „vězení národů“, ani nejmenší etnikum. Všechna si udržela nejen vnitřní autonomii a kulturní identitu, ale také zároveň své historické místo. V sovětských dobách měl téměř každý malý národ své vydavatelství, byly podporovány jazyky a národní literatura. Mimochodem, k mnohému z toho, co se dělalo v této oblasti dříve, bychom se měli navrátit. V tomto máme jedinečnou zkušenost vzájemného ovlivňování, obohacování a respektu různých kultur.
Rusko se vždy rozvíjelo jako „kvetoucí složitost“, jak obrazně říkal filozof Konstantin Leonťjev, jako stát-civilizace zpevněná ruským národem, ruským jazykem, ruskou kulturou, ruskou pravoslavnou církví a ostatními tradičními náboženstvími.
Nicméně identifikace výhradně podle etnického původu a náboženství ve velkém státě s multi-etnickým složením obyvatelstva není samozřejmě možná. Zejména utváření občanské identity, založené na společných hodnotách, vlasteneckém vědomí, občanské odpovědnosti a solidaritě, úctě k zákonu, prostřednictvím spoluúčasti na osudu vlasti, aniž by byl ztracen kontakt se svými etnickými, náboženskými kořeny, je nezbytnou podmínkou pro zachování jednoty země. Jak politicky, ideologicky a koncepčně bude formována ideologie národního rozvoje, to je předmět mnoha diskusí, včetně vaší účasti, vážení kolegové. Jsem hluboce přesvědčen, že v centru naší filozofie, by měl stát rozvoj člověka, rozvoj morální, intelektuální a fyzický. Ještě na počátku 90. let hovořil Solženicyn o záchraně národa jako hlavním národním cíli po strašném dvacátém století. Dnes si musíme přiznat, že jsme dosud neobstáli v tendenci zcela zvrátit negativní demografické trendy, jen jsme se trošku odchýlili od nebezpečné linie ztráty národního potenciálu.
V historii naší země byla hodnota lidského života často nevelká. Lidé se stávali jen prostředkem, a nikoli cílem a posláním rozvoje. Je důležité chránit každého. Právě vzdělaní, tvůrčí, fyzicky i duchovně zdraví lidé, a ne přírodní zdroje nebo jaderné zbraně, budou hlavní sílou Ruska tohoto a následujících století.
Dvacáté první století slibuje, že se stane stoletím velkých změn, epochou formování velkých geopolitických, finančně-ekonomických, kulturních, civilizačních a vojensko-politických kontinentů. Naší absolutní prioritou je těsná integrace s našimi sousedy. Budoucí Euroasijská hospodářská unie, o které v poslední době hodně mluvíme, není jen o soubor vzájemně výhodných dohod. Euroasijská unie je projekt zachování identity národů a historického euroasijského prostoru v novém století a v novém světě. Euroasijská integrace je šance pro celý bývalý postsovětský prostor, aby se stal nezávislým centrem celosvětového rozvoje, a ne periferií Evropy nebo Asie. Chci zdůraznit, že euroasijská integrace se bude rovněž vytvářet na principu mnohotvárnosti. V tomto sdružení si každý udrží svou tvář, svou identitu a politickou subjektivitu. Spolu s našimi partnery budeme krok za krokem realizovat tento projekt. Doufáme, že bude našim společným příspěvkem k zachování rozmanitosti a udržitelnosti globálního rozvoje.
Vážení kolegové!
Období po roce 1991 je nazýváno post-sovětskou etapou. Překonali jsme toto bouřlivé a dramatické období. Rusko, jak už se to stalo v historii mnohokrát, procházejíc přes zlomy a útrapy, se navrací zpět, vrací se ke své vlastní historii.
Prostřednictvím upevnění vlastní národní identity a vlastních kořenů zůstává otevřené a vnímavé k nejlepším myšlenkám a praxi Východu a Západu. Musíme a budeme pokračovat vpřed.
(překlad čtenářky serveru rodon.cz)
Zdroj: kremlin.ru
-mk-