Mou oblíbenou biblickou knihou je Zjevení svatého Jana čili Apokalypsa. Soudím totiž, že nám bylo shůry dáno žít na počátku poslední doby – na počátku doby konce tohoto věku či světa (hebrejsky olámu, řecky aiónu, latinsky saecula). Nejde zatím o konec kosmu, vesmíru čili světa jako celku (o něm se píše např. v Iz 51,6 či 2 Pt 3,10–12). Spíše má končit současný „systém věcí“ (jak překládají někteří bibličtí překladatelé např. Mt 24,3) neboli současný systém lidských vztahů, vládnoucích mravů, uspořádání společnosti, fungování civilizace. A na jeho místo by pak měl nastoupit nový „systém věcí“, nový věk, nové uspořádání společenských a náboženských poměrů – Tisícileté království (teprve pak přijde Nové nebe a Nová země čili Věčnost).
Z tohoto hlediska je samozřejmé, že jsem byl velmi zvědav, jak dané téma zpracoval ruský filosof a spisovatel Vladimír Solovjov (1853–1900), který je rovněž považován za duchovního otce novodobého křesťanského ekumenismu (je rovněž autorem knih „Duchovní základy života“ [1882–1884], „Ruská idea“ [1889], „Rusko a všeobecná církev“ [1889], „Smysl lásky“ [1892–1894] či „Ospravedlnění dobra“ [1898] – většina vyšla v češtině).
Solovjov hlásal myšlenku sjednocení křesťanství, a to po vedením Říma, jelikož v něm viděl jeho pravý střed. Musím říci, že Solovjovova „Legenda o Antikristu“ (poslední to kapitola díla „Tři rozhovory“ z roku 1900) mne nadchla – hlavně kvůli hloubce obsažených myšlenek, ale také kvůli zajímavé představě o průběhu apokalypsy čili konce tohoto světa či věku. Začal bych právě oním průběhem konce lidských dějin.
Podle Solovjova bude celosvětová vláda Antikrista následkem předchozího setkání a prolnutí sil vládnoucích nad masami, ve kterém bude hrát nejprve rozhodující roli panmongolismus – to jest sjednocení národů východní Asie pod vedením Japonska s cílem boje proti cizincům, hlavně Evropanům. Japonsku se podaří podmanit si Čínu a dobýt Indočínu. Pak zaútočí na Rusko a Německo. Nakonec si podrobí celou Evropu a podnikne námořní tažení do Ameriky a Austrálie. Asijské jařmo nad Evropou bude trvat půl století, v duchovní oblasti bude tehdy převládat starý alexandrijský synkretismus. Poté Evropa získá svobodu, a to díky celoevropské spolupráci. Důsledkem toho bude vznik Spojených států evropských. V této době teoreticky padne jak materialismus, tak „prostá“ víra ve stvoření z ničeho. Společná evropská politika bude v rukou svobodných zednářů.
Tehdy se mezi spiritualisty objeví génius, filantrop a asketa, který bude všem připadat jako „nadčlověk“ či „člověk budoucnosti“. Nejprve se začne považovat za předchůdce Ježíše Krista v jeho druhém příchodu, později pak sebe sama uvidí jako přicházejícího Krista. Nechce se proto sklonit před Kristem, jak v něho věří křesťané. Vrhne se do hluboké strže, je ale zachráněn. Pak se setká s tajemnou postavou (jistě ďáblem) a získá od ní sílu a moudrost. V této síle a moudrosti napíše spis „Otevřená cesta k univerzálnímu míru a blahobytu“. Tímto spisem si získá světovou proslulost, na jejímž základě prosadí svobodní zednáři jeho zvolení za doživotního prezidenta Spojených států evropských („nadčlověk“ je samozřejmě tajným členem svobodných zednářů). Svazová rada a stálý světový komitét ho dokonce prohlásí za římského císaře, Amerika a jiné státy ho také uznají za vladaře, ostatní země jsou podrobeny silou. Tak vznikne světová monarchie v pravém slova smyslu.
Nový vládce světa ohlásí sociální reformu, podle níž „každý dostane podle svých schopností a každý schopný bude hodnocen podle práce a zásluh“. Lidem dá nový císař „chléb a hry“ („Panem et circenses“). Císař nejprve vládne z Říma, pak z Jeruzaléma. Mezinárodní říšskou hymnou bude „Pochod jednotného lidstva“. Světového císaře podpoří veliký mág z Východu, napůl Asiat a napůl Evropan, katolický biskup s titulem již zaniklého biskupství jménem Apollon (bezesporu jde o postavu falešného proroka – srovnej Zj 9,11, Zj 13,14 a Zj 16,13), který císaři dokáže jeho božský původ (podle neobuddhismu). Stane se proto říšským kancléřem a císař dosáhne i jeho jmenování za kardinála. I pod jeho vlivem se císař rozhodne řešit náboženskou otázku, hlavně otázku křesťanství. Za tím účelem svolá do Jeruzaléma všeobecný církevní sněm, a to do chrámu věnovanému „jednotě všech kultů“.
Křesťanů bude tehdy jen 45 milionů, avšak křesťanství se bude zmáhat mravně. Dojde ke sjednocení anglikánů s katolickou církví a návratu starověrců do pravoslavné církve. V čele protestantismu bude stát Německo. Katolíky povede na sněmu papež Petr II., pravoslavné starec Jan (jde o apoštola Jana, který vlastně nikdy nezemřel – srovnej Jan 21,20–23) a evangelíky teolog profesor Ernst Pauli. Císař slíbí pravoslavným zřízení Muzea křesťanské archeologie v Konstantinopoli, katolíkům obnovu papežství v Římě (papež měl dosud útočiště v Petrohradě) a evangelíkům založení Světového ústavu svobodného bádání Písma svatého v Tübingen. Za to chce být uznán za ochránce a příznivce křesťanství.
Většina účastníků sněmu s tím souhlasí, jen menšina je proti (pod vedením Petra II., starce Jana a profesora Pauliho). Starec Jan požaduje po císaři vyznat Ježíše Krista, císař mlčí a tak ho Jan označuje za Antikrista. Na to je zabit bleskem (v důsledku magie velikého mága). Císař to využije jako údajný Boží soud a prohlašuje se za vládce všech křesťanů, papež Petr II. je proti, a tak je opět zabit mágem. Jde tedy vlastně o zabití dvou svědků – srovnej Zj 11,3–7. Pauli potom vyzve křesťany, aby odešli na poušť a tam čekali na Kristův příchod (srovnej Zj 12,6). Císař jim to dovoluje, zakazuje však křesťanům bydlet ve městech a vesnicích. Dva mrtvé svědky dá císař vystavit v Jeruzalémě v ulici Křesťanů. Novým papežem je zvolen Apollon, poté i pravoslavní a evangelíci podporující císaře vyslovují souhlas se sjednocením církve pod vedením Apollona. Zbylí křesťané si přijdou pro oba mrtvé svědky a ti ožijí (srovnej Zj 11,11–13). Tehdy obživlý Jan vzdá poctu Petrovi II. a uzná ho za pravou hlavu všech křesťanů. Profesor Pauli se také připojí, a tak dojde ke sjednocení věrných křesťanů. Ti pak odcházejí k Boží hoře Sinaj, vedeni znamením „Ženy oděné sluncem“ (srovnej Zj 12,1).
Vládce světa (císař) se pak prohlásí za vtělení nejvyššího kosmického božstva, což vyvolá vzbouření Židů. Těch bude tehdy asi 30 milionů. Původně podporovali císaře, považovali ho za Izraelitu a uznali ho za Mesiáše. Později poznali, že není obřezán. Císař v reakci na vzpouru vyzve k vyvraždění všech Židů a křesťanů. Židovské armádě se ovšem podaří dobýt Jeruzalém, císař uteče do Sýrie. Vrátí se pak s armádou, tato armáda však bude zničena velkým zemětřesením, císař i veliký mág při něm zahynou. Nato se vrátí Kristus, spolu s Židy a křesťany umučenými císařem. Potom začne tisíciletá vláda Krista a jeho mučedníků (srovnej Zj 20,4).
Tolik k průběhu konce lidských dějin podle Solovjova. A nyní něco k tomu, co nám tímto příběhem chtěl autor zřejmě říci. Jak ukazuje také komentář Micheliny Tenace k českému vydání díla (Olomouc 1996), Solovjov chce předně ukázat, že nestačí jen rozlišovat dobro a zlo, je třeba umět i rozlišovat opravdové dobro, které je spojené s Kristem, a falešné dobro, které nikoho nezachraňuje a je zaměřeno na dokonalost a ne na vztahy. Obdobně nutno rozlišovat pravou a falešnou jednotu a také pravou a falešnou spásu. Falešná spása je orientovaná pouze na zrušení vnějších konfliktů, chybí ji však vnitřní křesťanský smysl. Falešná jednota je pak systémem jistoty, ne naplněním láskyplné jednoty. Antikrist jen předstírá křesťanské ctnosti, zbožnou shovívavost a filantropii. Není ochoten sebe sama uznat za „pouhou“ stvořenou bytost, sám sebe pokládá za základ nové zvláštní zbožnosti – zbožštění stvořené bytosti, zbožštění člověka. Antikristova „spása“ je jen parodií skutečné spásy v Ježíši Kristu. Antikrist tak falšuje osobu a dílo Kristovo.
Antikrist zejména popírá Kristovo utrpení a vzkříšení. Tím popírá Boží lásku, která je pravým obsahem spásy (vysvobození). Láska je totiž Antikristu nejvíce vzdálenou charakteristikou. Spása není něčím magickým, ale je navázáním nového vztahu Boha s člověkem. V rámci tohoto vztahu můžeme my lidé stanout před Bohem jako hříšníci, kteří potřebují jeho milosrdenství. Popření sebe sama jako hříšníka je popřením spásy a odmítnutím Krista. Nestačí si uvědomovat problémy – nutno uznat, že neštěstím nejsou těžkosti, ale nedostatek lásky. Svět nelze zachránit konáním neosobního dobra (jak to činí Antikrist), ale láskou zaměřenou na osoby (jak to činí Bůh a jeho Syn, Ježíš Kristus).
„Zkouška Antikristem“ tedy spočívá v odlišení dobra podle Božího pohledu a dobra podle pohledu lidského. Nutná je zde bdělost, neboť Antikrist nemusí používat jen násilí, ale i mnoho zázraků, aby získal svět a dosáhl zdánlivého míru a blahobytu. Dokonce může ospravedlňovat své úsilí o získání moci tím, že moc potřebuje k zavedení království štěstí a ráje. Nebo také k prosazování tzv. pokroku. Ovšem pokrok lidstva je často dvojznačný – může vést k absolutizaci něčeho, co by se absolutizovat nemělo – např. moc, erotika, vědění, gnose, vlastnictví atd. Proto by podle Solovjova křesťan neměl přijímat myšlenku vlastní moci s cílem urychlit příchod „království“. Lidské cesty k moci vedou podle něj skrze klam a zákeřnost, násilí a vraždu. Účast na lži ale nutno odmítnout, a tak je třeba nehledat moc sám od sebe. Nutno trpělivě čekat, až dostanu své určení od Boha. Jistě podnětné myšlenky a podle mne i pravdivé. Kolik lidí a zvlášť politiků je však dnes schopno se tak chovat? Pokud málo, pak „konec“ je už skutečně blízko...
Heczko Stanislav
Doporučená literatura:
V. Solovjov, Tři rozhovory o válce, pokroku a konci světových dějin obsahující Krátkou legendu o Antikristu a několik menších přiložených statí, přel. F. Sokolová, Zvon, Praha 1997, druhé vydání Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011 (edice Agora).
V. Solovjov, Legenda o Antikristu (s komentářem Micheliny Tenace), Refugium, Velehrad 1996.