V březnu 2014 Moskva poprvé za celou dobu konfrontace s Washingtonem (počínaje orientačně rokem 2000) na sebe vzala iniciativu zvýšení sázek. Do té doby sázky zvyšovaly pouze USA.
Nepodařený převrat na Ukrajině v letech 2000-2002 (akce „Ukrajina bez Kučmy“), uskutečněné převraty v roce 2003 v Gruzii, v roce 2004 na Ukrajině, v roce 2005 v Kyrgyzstánu, válka 08. 08. 08, převrat roku 2009 v Moldávii, občanská válka a převrat v roce 2011 v Libyi, občanská válka od roku 2012 v Sýrii, převrat a občanská válka v roce 2014 na Ukrajině, to vše jsou etapy amerického plánu.
S každou podobnou akcí se nestabilita více a více přibližovala k ruským hranicím, úkol diskreditace, destabilizace Ruska a jeho odstranění jako velkého geopolitického hráče byla stále jasnější. Američané nakonec otevřeně přiznali, že vedou válku proti Rusku, požadují jako minimum výměnu vedení země a změnu vnější politiky, a domorodci z jimi destabilizovaných zemí jsou pro ně jen spotřební materiál.
Na začátku roku 2014 USA zvýšily sázky do krajnosti. Sponzorovali příchod otevřených nacistů k moci na Ukrajině a připravili na Rusko past. Nezapojit se Rusko nemohlo, protože vedení, které by ochotně spolklo takovou pilulku, by pod sebou podřezalo vnitřní podporu, stalo by se krajně zranitelné k majdanovým technologiím už v samotném Rusku. Poté by se změna režimu stala otázkou času a ne principu. Zásah by prakticky nevyhnutelně vedl k ozbrojenému střetu s ukrajinskými nacisty, vlekl by za sebou nutnost okupace území Ukrajiny a vytvářel by Rusku ohromné politické problémy (nejen tvrdé a otevřené nepřátelství EU, která by byla nucena zapojit sankční mechanizmy mnohem dříve a na plnou sílu, ale i distancování se od Ruska partnerů v EAES, SNG, ODKB a dalších integračních projektů, které by vnímaly kroky Ruska jako start silové obnovy SSSR).
Ruské vedení nejenže našlo třetí variantu, dávající možnost nejen uspokojit na čas vlastní patrioty (připojením Krymu), ale i nedopustit velkou roztržku s Bruselem (díky projevené umírněnosti), a i spojence příliš nepostrašit (tankové armády se nikam nesunuly). Rusko přeneslo hru na jinou úroveň. Strkat se s Američany na Ukrajině bylo otevřeně nevýhodné. Kvůli vzniklé situaci by tam Rusko muselo vystupovat jako reagující strana, reflektující, nevedoucí partii, ale pokoušející se hasit iniciativu protivníka. To je vždy prohrávající pozice. Ale alternativou reflexi byla jen válka, a válka by byla ve špatnou dobu. Rusko tedy, aby nehrálo na Ukrajině roli reagujícího, začalo boj za Evropu.
V USA zjevně nepočítali s tak „drzým“ jednáním a nebyli připraveni k danému formátu hry. Nečekali, že Rusko, kterému podpálili přední dvorek – Ukrajinu, kterou ovládá nacistický kyjevský režim, beztrestně provádající genocidu ruských lidí, se zaměří na EU – tradiční americkou zónu vlivu. Z USA udeřili na nejbolestivějším místě, a jako odpověď dostali také na bolestivé místo, ale v to, že se Rusko rozhodne k tak složité a nejednoznačné hře v podmínkách neřešené ukrajinské krize, v to zjevně nikdo nevěřil. Anglosasové rádi dělají věci „step by step“.
To bylo první zvýšení sázek ze strany Ruska v dané partii, ale nikoliv posledním.
USA se rozhodly hrát na všech deskách zároveň. Ne zbůhdarma se liberální ekonomové učili, že kdo má vyšší HDP, ten je vítěz. Srovnání amerického a ruského HDP je přesvědčovalo o tom, že mohou, neopouštějíc syrskou, iráckou, íránskou a ukrajinskou partii, provést zároveň i evropskou. Sil a zdrojů mělo stačit na vše. Tím spíše, že na evropském jevišti válečných operací celkově, a na ukrajinském konkrétně, se USA chystaly celkově zapojit hlavně evropské zdroje. To znamená, americké vítězství měla zaplatit Evropská unie.
Poslední rok ukázal chybnost těch výpočtů. Ukrajinská krize udeřila na Evropu poněkud silněji, než čekali sami Evropané. Už ke konci podzimu, k začátku zimy 2014 bylo jasné, že proces bankrotizace Ukrajiny zašel tak daleko, že je to nejen hrozba prosperitě Evropy, ale ohrožuje to i budoucí existenci EU. Evropa se zakolébala. Pokračovat bezvýhradně v proudu americké politiky souhlasili jen Poláci (není jasné jak dlouho) a Pobaltí (z čehož USA moc užitku nemají).
Dokonce Británie, ačkoliv zachovává vnější loajalitu své bývalé kolonii, vede samostatnou hru, která se ne vždy líbí USA. Navíc, v EU se rozšiřuje klub států, naladěných na přeorientování evropské politiky směrem ke sblížení s Ruskem. Česko, Maďarsko, Slovensko, Řecko, Itálii je možné ignorovat každé zvlášť, ale pokud vystupují společně, a začínají se k nim připojovat další, antiruské mechanizmy EU jsou paralyzovány. Nakonec už i Německo a Francie začínají hledat způsob, jak se vymanit, pro všechny případy bez roztržky s Washingtonem. Ale čím dále tím více se vyjasňuje, že roztržka bude. Je třeba si na tu myšlenku jen dobře zvyknout.
Celkově, USA tím, že do Kyjeva dosadily loutkovou vládu, za rok v ruském směru ničeho nedosáhly a ztratily Evropu. Konkrétně ztratili, protože procesy v EU běží, zdaleka nejsou završeny a jsou možné ještě různé výkyvy, ale jedno je jasné: EU už není monolitním americkým spojencem a v dohledné perspektivě nebude. A to zpochybňuje jednotu a možnosti NATO.
Je očividné, že v USA situaci dobře pochopili, protože poslední dobou se Washington pokusil aktivovat právě NATOvské mechanizmy jak v souvislosti se situací na Ukrajině, tak i v rámci upevnění euro-atlantické jednoty. Posílení jednotek v Polsku a v Pobaltí se předkládalo jako reakce na nebezpečí ruské agrese. Posiluje se i vojenská aktivita NATO na jižním křídle – v Černém moři, a Rumunsko ponoukají k „rozmražování“ podněsterského konfliktu. Washington se pokouší rešit najednou dva problémy. Za prvé, stmelit Evropany před „ruským nebezpečím“, snažíc se takovým způsobem předejít odchodu EU z pod kontroly USA. Za druhé, doplnit politický tlak na Rusko vojenským tlakem a demonstrovat připravenost NATO ke konfrontaci.
A zde Rusko podruhé během dané krize úspěšně zvedlo sázky. Moskva prodemonstrovala nejen svou připravenost přijmout výzvu ve formě vojenské konfrontace. Byla prodemonstrována připravenost k celospektrální válce s NATO.
Oprostíme-li se od diplomatického jazyka, pak scénář „nečekané prověrky“, která začala ze Severní flotily a zahrnula postupně veškeré ozbrojené síly Ruska, byl: válka s USA a jejich evropskými spojenci/vazaly v podmínkách použití konvenčních zbraní a připravenosti k použití jaderných zbraní v libovolný okamžik.
V tomto smyslu je samotné cvičení možné vnímat jako dislokaci ozbrojených sil na jeviště vojenských akcí pod rouškou cvičení. Něco podobného probíhalo v roce 2014, ale tehdy kroky ruských ozbrojených sil byly spojeny s ukrajinskou krizí. A tehdy Putin nedal ve svém interview nedvousmyslně „partnerům a přátelům“ najevo (jako nyní prostřednictvím dokumentu „Krym. Cesta Domů“), že Rusko je připraveno bojovat a neustoupí (pravda, šla řeč o Krymu, ale myslím, že vše bylo adresáty pochopeno správně), přičemž bojovat s využitím všech dostupných zbraňových systémů, pokud bude třeba.
Prezident Ruské federace se odhodlal k narušení diplomatické praxe, podle které politici neříkají veřejně, čím se navzájem straší za zavřenými dveřmi. Tím si demonstrativně odřízl cestu zpět. Tím, že dal veřejně najevo, že je připraven v případě potřeby bojovat, nemůže nyní bez katastrofických následků vzít svá slova zpět v případě, pokud ono „v případě potřeby“ nastoupí. A prakticky zároveň začala cvičení, velmi připomínající předválečnou přípravu.
Na americkou nabídku poměřit se množstvím tanků v příhraničních oblastech Rusko odpovědělo demonstrací připravenosti vyslat tanky přímo na norské pobřeží, „Iskandery“ - k polské hranici a strategické letectvo a ponorky s jadernými raketami na palubě umístit u břehů USA.
Celkově, Evropě ukázali, že NATO je organizace ještě méně efektivní než EU, protože zatímco USA budou přemýšlet o tom, jestli stojí za to začít s Ruskem jadernou konfrontaci, evropské armády přestanou existovat (a pro to budou stačit konveční zbraně a omezený kontingent).
Němci a Francouzi chtějí s Ruskem obchodovat. Nepotřebují válku ani za ukrajinské, ani za pobaltské nacisty, dokonce ani za polské ambice. Mimochodem, v poslední době Poláci také začali být nějací přemýšlivý a nějak křivě se dívají směrem na Kyjev. Celá ostatní Evropa nemá moc čím bojovat (a nejen ne za co). Zvykli si na to, že je musí ochránit USA.
USA jsou postaveny před volbu. Přijmout výzvu. A co dále? Začínat válku? Kvůli jaké zámince? Kvůli ruským cvičením? Aha, v Los Angeles budou velmi rádi, že kvůli tomu, že pskovská pěchota si zastřílela z kulometů v Arktidě, americká vláda vystavila svá města jadernému úderu. Vždyť právě takto to bude vypadat.
Nepřijmout výzvu. A jak potom budou vypadat USA? Strašili všechny, chvástali se, že nyní dají ukrajinským nacistům takové zbraně, že se zastaví až v Japonsku. Poslali deset tanků do Pobaltí. V Černém moři prováděli cvičení. A stačilo, aby si pskovská pěchota zastřílela v Arktidě, a najednou ticho po pěšině?
Hlavní zvýšení sázek Ruskem proběhlo v pravý čas. Obama postupně ustupuje tlaku jestřábů. A čím blíže jsou volby, tím silněji bude ustupovat. To znamená, že za půl roku by bylo třeba reagovat na poněkud silnější, dalekosáhlé a nepříjemné kroky USA. A hlavně, čím více se Washington noří do logiky konfrontace, tím těžší je pro něj zastavit se. Nebezpečí, schopné přinutit k vystřízlivění dnes, bude pro něj zítra prázdným gestem.
Celkově se USA ocitly v logické pasti, podobné těm, které se sami nejednou pokoušely políčit na Rusko. Nyní je libovolný jejich krok špatný pro ně samotné. Najdou cestu ven? Možná. Existuje nebezpečí, že půjdou cestou zvyšování napětí a provokace vojenského konfliktu? Ano.
Obecně, krajně riskantní kroky ruského vedení za poslední rok a zvláště za poslední měsíc svědčí o tom, že svět je na hraně a pravděpodobnost překročení té hrany existuje.
Ale Rusko nemůže ustoupit ze hry. Je vynuceno hrát na vítězství, jinak bude jednoduše zničeno. V takové situaci, demonstrace připravenosti k libovolnému rozvoji událostí nutí Evropu zamyslet se o tom, že spojenecké vztahy s Washingtonem zavedly Evropu mnohem dále, než ona sama plánovala a už ji prakticky proměnily na pole boje. Evropané nebyli znepokojení, když se polem boje stala Ukrajina. Dokonce se chystali něco na tom urvat. Ale velmi se znepokojili, když se vyjasnilo. Že navzdory jejich očekáváním začala nestabilita z Ukrajiny přetékat ne do Ruska, ale do EU. Ale Evropané se do plnohodnotné války s Ruskem nehlásili. Dokonce nemají ani iluze, po kterých metropolích by v takovém případě projely tanky ve vítězné přehlídce. A experimentovat nechtějí.
Nyní je míč na straně USA. Musí se rozhodnout, zda půjdou na další konfrontaci, a ještě více přitlačí na své evropské „partnery“, kteří už jsou připraveni prchat z NATOvského korábu, nebo zda ustoupí, a pak proces odchodu EU z pod amerického deštníku, a přechod pod ruský půjde zrychlenými tempy.
Rusko v podstatě požádalo USA o kapitulaci (byť ne zjevným způsobem, ale i válka se vedla neformálně). Rozhodnou se USA přiznat svou porážku v druhé etapě studené války nebo se přeci jen pokusí převést konflikt do horké podoby? Brzy uvidíme.
Zdroj: leva-net.webnode.cz
Iščenko Rostislav