Na světě žije hodně lidí, kteří chtějí bojovat se zlem – stěžují si na něj, skřípou zuby, proklínají ho, vyrábí stále silnější zbraně a používají je… Jenže: co to vlastně je zlo? Odkud pochází? Kdo stvořil ďábla? Předtím, než se jde do útoku, vždy se provádí podrobný průzkum a snažíme se zjistit o nepříteli vše, co se jen dá. Souboj se zlem je proto potřeba začít nikoliv s boje, nýbrž z přemýšlení a pochopení: s kým bojujeme? Jak? Proč je tato válka vedena?
Na jedné straně je křesťanství poměrně bojovné náboženství. Apoštolové se netají tím, že stát se křesťanem znamená vstoupit do armády. Čekají vás práce, možná ztráty, pronásledování, ba dokonce smrt. Pokud si stěžujete na to, že církevní život není moc pohodlný, zapomněli jste, že se jedná o zákopy, nikoliv sanatorium.
Na druhé straně tento boj probíhá jinak, než obyčejné pozemské bitvy ‒ přední bojovníci, mniši, za svůj život neublížili ani mouše. Nikoho nepřemohli, nezničili, nepřinutili k poslušnosti, ba naopak, sami žijí v poslušnosti a podřízení se. Ale nejde jen o mnichy. Mučedníci, nejvyšší příklady křesťanského boje, se projevují nikoliv jako silní vojáci zkušení v práci se smrtonosnými zbraněmi, kteří své nepřátele zabíjí. Právě naopak, jedná se o jedince, kteří bez odporu přijímají smrt.
Navíc sám náš Vojevůdce nikoho nezabil, nezranil, nikoho nezmrzačil, nikoho nezastrašil… Když očekávali, že zničí své nepřátele, přijal smrt z jejich rukou.
Jedná se o nezvyklý a strach nahánějící typ chrabrosti. A zůstává takovým po celé dva tisíce let. Apoštol Petr měl tolik odvahy, že se vrhl na ochranu Pána s mečem ve chvíli, kdy síly protivníka byly zjevně v přesile. Pán mu ale řekl: „Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“ (Мt 26,52) A za nějaký čas Petr Krista třikrát zapřel, a to tehdy, kdy se po něm pouze chtělo, aby přiznal, že je jeden z „učedníků tohoto Člověka“.
Protože ta odvaha, kterou Pán vyžaduje, se nepodobá odvaze z tohoto světa. Stejně tak jako se nepodobá onen boj, který vede, pozemským válkám tohoto světa. Tento boj se vede s daleko, daleko strašnějším protivníkem. A od jeho průběhu závisí něco daleko, daleko závažnějšího.
My, křesťané, máme unikátní informaci, díky níž vidíme svět ve zcela jiném systému souvislostí. A chápeme, že je svět daleko více, než se zdá: má duchovní rozměr, a to daleko širší a důležitější, než materiální svět, který vnímáme pomocí smyslů. Tento rozměr se nenachází kdesi v jiné galaxii, nikoliv ‒ proniká do materiálního světa a aktivně s ním kooperuje. Společně s námi zde přebývají mocné duchovní bytosti, andělé Boží nad námi prostírají svůj příkrov a chrání nás od zla. I když je nevidíme, podílí se aktivně na našem životě. Jenže všichni obyvatelé duchovního světa nejsou dobří. I on je zachvácen vzpourou a občanskou válkou. Jak říká kniha Zjevení: „A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem. Drak i jeho andělé bojovali, ale nezvítězili, a nebylo již pro ně místa v nebi. A veliký drak, ten dávný had, zvaný ďábel a satan, který sváděl celý svět, byl svržen na zem a s ním i jeho andělé.“ (Zj 12,7-9)
Ještě před prvotním hříchem nejsilnější z andělů povstal proti Bohu a proměnil se v toho, jehož Písmo označuje za ďábla (tj. pomlouvače) a satana (tj. protivníka), draka a hada. Šla za ním část andělů, z nichž se stali „nebeští duchové zloby“. Tito duchovní povstalci neustále prahnou po zničení Božího stvoření, zvláště pak po narušení vztahu mezi Bohem a člověkem.
I když anděly ani běsy zpravidla nevidíme, projevují se v našem životě. Především nás nutí k jistým myšlenkám či činům. V evangeliu se píše, že právě satan vnuknul Jidášovi myšlenku zradit Spasitele, to on donutil Ananiáše lhát Duchu Svatému (Sk 5,3), to on využije každou příležitost, aby pokoušel křesťany (1Kor 7,5), to on vymýšlí různé podlosti, dokonce napodobuje anděla světla (2Kor 11,14), to on ponouká národy, aby je povzbudil ve vzpouře proti Bohu (Zj 20,7). Mohli bychom i nadále citovat podobná místa z Písma, nicméně obecný závěr je jasný: zlo rozhodně není slepý živel. Za světovým zlem stojí osobnostní, jasně zaměřená duchovní síla, nebo, přičteme-li i jiné padlé duchy, síly. Právě oni jsou naši nepřátelé, s nimi vedeme boj. Jak říká apoštol Pavel:
„Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla. Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.“ (Еf 6,12-17)
O co se tento boj vede?
Lidské války se vedou za zdroje nebo území, nadvládu a kontrolu. Je jasné, že válka mezi Bohem a satanem se nevede kvůli těmto věcem. Bůh je stvořitel všeho viditelného i neviditelného, je neoddiskutovatelným Pánem světa, který stvořil a podporuje ho v bytí. Ďábel, to je pouhé vzpurné a padlé stvoření. Existuje ovšem něco daleko důležitějšího, než celý vesmír, než všechny hvězdy a galaxie: nesmrtelné lidské duše. Právě o ně se vede boj. Bůh stvořil lidi (stejně jako anděly) svobodnými a chce je přivést k věčnému životu v lásce a radosti. Ďábel se snaží vtáhnout lidi do svého povstání, aby je nakonec zahubil. Sousloví „boj za mysl a srdce“ může vypadat jako klišé, nicméně v tomto případě se jedná právě o tuto bitvu, tj. bitvu za duše lidí. Bůh ani ďábel se o geopolitiku nezajímají, respektive zajímají se o ni jen potud, pokud se tato nějak promítá do věčné spásy konkrétních osob. Vaše duše je v očích Boha daleko důležitější než celý svět se všemi jeho zdroji, bohatstvím, říšemi a královstvími, národy a vojenskými spojenectvími. Jak říká Pán: „Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“ (Мk 8,36)
Jediná bitva, která má věčné následky, je bitva za duše lidí. Protože právě lidé jsou stvořeni pro věčný život, který mohou získat nebo také ztratit. Proto běží bitva o vaši duši a duše vašich blízkých. Z nenávisti k lidem ďábel naopak touží po jejich utrpení v životě, nicméně jeho hlavním cílem je zahubit nesmrtelné duše.
Jak toho chce dosáhnout? Odtrhnutím od společenství s Kristem skrze hřích a nevíru. A jakou zbraní? Lží.
Co víme o našem nepříteli?
Je to především Lhář, jak říká Hospodin: „Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži“ (J 8,44) Ďábel je zkušený manipulátor. Ví, jak využít lidských nadějí, strachů, snů a křivd proti nim samým. Je mistrem v tom, čemu se dnes říká „psychologická válka“. Tato válka má vskutku psychologický charakter. Aby mohl působit ve světě, potřebuje lidskou pomoc. A lidi využije ke svým plánům a podvede je.
Podobá se podvodníkům, kteří vědí, jak zaujmout a pobláznit své oběti. Aby mu zcela důvěřovali, vzbudí v nich ty nejlepší city a pomůže jim, aby se vskutku cítili jako v sedmém nebi, tj. vyvolenými, zvláštními. Ví, jak v nich vzbudit liché naděje a vyvolat nevyplnitelná očekávání. Principiální rozdíl zde však spočívá v tom, že oběti podvodníků často přijdou o všechno, peníze i majetek (třebas i značný, třeba byt), nicméně ďábel přišel proto, aby vám odejmul to nejcennější: nesmrtelnou duši.
Ďábel umí být neuvěřitelně přitažlivým a přesvědčivým. Na rozdíl od toho filuty, který prodával ledničky Eskymákům, on prodává nejen nepotřebné, nýbrž smrtelně škodlivé věci: smrt jako život, lež jako pravdu, peklo jako ráj.
Umí lidi dovést do stavu horoucí a sebeobětavé víry v tu nejzavrženější lež. Ví, jak přesvědčit národního socialistu nebo bolševika, že masová vražda nevinných lidí je vlastně skvělý skutek, za nějž mu budou potomci vděční. Ví, jak vnuknout teroristovi, že když se vyhodí do vzduchu společně s náhodnými a nevinnými lidmi, půjde rovnou do ráje.
Ví, jak donutit lidi, aby věřili podvodníkům, aby si mysleli, že jim odhalují pravdu, a zločincům, aby si mysleli, že jde o spasitele. Je vždy připraven přijít na pomoc člověku, který obhajuje svůj hřích a zkázonosnou hloupost, umí podpořit a nadchnout ty, kdo jdou na cestě k smrti.
Ďábel může kdykoliv proměnit zlobu ve spravedlivý hněv, hloupost v moudrost, zločin v dobro. Jedná se o tak skvělého propagandistu, že všichni světoví propagandisté jsou jeho skromnými žáčky. Umí každému nabídnout něco jiného: někoho vtáhne do tenat okultismu, někoho utvrdí v skálopevném materialismu, někomu vnukne myšlenky o národnostní nadřazenosti, jinému zase naopak o bratrství všech národů (jenže tato cesta k bratrství půjde přes potoky krve).
Pravda je jenom jedna, líbí-li se nám to nebo ne. Ale lež může mít mnoho podob: není divu, že se různé podoby lži mohou mezi sebou divoce svářit. Jedna z oblíbených zábav ďábla je donutil lidi nenávidět se navzájem, pronásledovat a zabíjet jeden druhého, a to kvůli smyšlenkám, kterými pobláznil obě strany.
Bojovat se zlem je proto velmi nebezpečné. Zlo, s nímž člověk bojuje, může být zcela reálné, těžké, úporné ‒ jenže v tu chvíli může i on bojovat na straně jiného zla. Ďábel se velmi vynasnaží snížit u člověka práh kritičnosti ke svým činům a k činům „svých“. Protože bojuji se „zlem“ představuji dobro, a protože to já jsem dobro, kdo mi co může vyčítat?
To se děje velmi často: lidé bojují s běsy a běsi se jim vesele smějí. Protože po celou tu dobu jsou s nimi.
Snímá-li tato ďáblova vychytralost z člověka zodpovědnost? Nikoliv. Písmo říká, že člověk může říci „ne“. A cíle zlého, tj. zahubit naši duši, nelze dosáhnout bez naší spoluúčasti. Ďábelská lest spočívá v tom, že člověk se vším sám souhlasí. Tento moment souhlasu člověk může před sebou skrývat, a v tom mu běs určitě pomůže, nicméně on existuje.
Přijde chvíle, kdy se člověk rozhoduje, že raději bude poslouchat ďábla, než Boha. Nebo, protože ďábel nikdy nedává vizitku, vybere si jako vůdčí sílu svého života někoho či něco, co není Bůh: rod, národ, teorii, ideologii, peníze, zábavu.
Někdy si místo Boha člověk může vybrat i náboženství: ano, ďábel může být hluboce náboženský, dokonce horlivě zbožný. (pokud si myslíte, že se tak děje pouze u muslimů, špatně znáte dějiny ‒ a současnost taky).
Postavte se mu!
Jak se můžeme postavit této vychytralé a nadlidské síle? Sami o sobě to nedokážeme, stejně jako se nemohou ovce postavit vlkovi. Jenže ovce mají Pastýře. Jak říká apoštol Jan: „Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy“ (1J 3,8)
Musíme přebývat v obecenství s Kristem, tj. především v jeho církvi, přijímat svátosti, která ustanovil. Jak se říká v modlitbě před svatým přijímáním: „… abych nezůstal na hony vzdálen od společenství s tebou a nestal se tak kořistí duchovního vlka“. Jeden z prvotních úkolů našeho nepřítele je odtrhnout nás od společenství s církví. Nebo nenechat člověka vstoupit do ní, pokud jsme dosud ještě vně.
Jsme povoláni bedlivě dodržovat Boží přikázání. A chápat, že každá zlá myšlenka a každý poryv, který nás nutí přikázání porušit, ať už je důvod jakýkoliv, pochází nakonec od nepřítele naší spásy. Jak říká apoštol Petr: „Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.“ (1P 5,8)
To samozřejmě neznamená, že se máme vyděšeně rozhlížet a hledat ďábla - on to použije proti nám. Být ve střehu znamená vědět o reálnosti duchovní bitvy a hodnotit to, co se děje, právě z hlediska duchovního významu a duchovních následků. Jak se to nebo ono rozhodnutí projeví na mém vztahu k Bohu? Nesnažím-li se něco získat v tomto světě za cenu poškození vlastní duše? Neuzavírám-li právě teď smlouvu s podvodníkem?
Vzhlížet máme k Hospodinu. Dokonalou pavučinu lži nelze rozmotat, avšak zmizí pod světlem Pravdy. Lež je ve všech podobách vždy poražena Pravdou. A Pravda je Kristus. Neporážíme zlo tehdy, když mácháme pěstmi, nýbrž když se horlivě snažíme být hodni našeho Pána Ježíše Krista a děláme to, o čem hovoří.
(překlad čtenáře serveru)
Chudijev Sergej