Vnucovat politické systémy, kulturní a lidské hodnoty se Západu daří stále hůře.
Rusko je obviňováno z toho, že zničilo poválečný liberální světový řád. Jedná se o lež, která má více úrovní. Po válce existovaly dva světové řády. Jeden liberálně demokratický a kapitalistický vedený Spojenými státy. Druhý socialistický vedený SSSR. Rusko se stalo předním ničitelem druhého, nikoliv ovšem prvního. I když úpadek druhého a tím i rovnováhy vedl též k úpadku prvního. Po zhroucení SSSR byl na krátkou dobu vyhlášen „liberální světový řád“, k jehož zničení Rusko skutečně přispělo. Svou nezávislostí a kroky podniknutými na Ukrajině a v Sýrii. A dobře udělalo.
Co však tento „liberální světový řád“ vlastně představoval? Jednalo se o krátkodobou hegemonii USA a Západu. A nebylo v něm nic liberálního, tedy svobodného. Západ prosazoval a vynucoval si, že svět musí fungovat a žít podle západního politického modelu a přijímat jen západní hodnoty. Západ si přivlastnil právo mluvit jménem „mezinárodního společenství“. Pokud je toto svoboda, co pak znamená nesvoboda? Ve dvacátém století byla stejná doktrína hlásána světovým komunismem. Do té doby se křesťanství, které bylo na Západě napůl opuštěno, snažili vnucovat pomocí křižáků a kolonizátorů. Přirozeně si přitom nakradli.
Celosvětový liberální „pořádek“
Vůbec se nejednalo o „pořádek“. Spíše o zákon džungle v jeho horší variantě. Mezinárodní právo bylo systematicky porušováno, běžné normy mezinárodní komunikace také. V roce 1991 Německo a poté EU uznaly nezávislost Chorvatska a Slovinska, které se oddělily od Jugoslávie. Toto jednostranné uznání bylo zcela v rozporu s mezinárodním právem a sloužilo jako jeden z hlavních spouštěcích faktorů, které vedly k občanské válce v Jugoslávii. V roce 1999 NATO po dobu 78 dní bombardovalo bezbranné zbytky této země. Byla uznána nezávislost odtrženého Kosova, kde se ani neobtěžovali uspořádat referendum o osamostatnění. V roce 2003 většina zemí NATO pod falešnou záminkou napadla Irák. Stovky tisíc lidí bylo zabito a na desetiletí dopředu destabilizován celý region.
V roce 2009 stejné země zaútočily na Lybii a celou zemi uvrhli do chaosu, z něhož se dodnes nemůže dostat.
Postupně také přišly četné případy podpory a provokace „barevných revolucí“. Ve většině případů také vedly k chaosu a utrpení lidí. Posledním příkladem je Ukrajina. V Evropě se „liberální světový řád“ snažili konsolidovat prostřednictvím nekonečné expanze západních spojenectví, zejména s NATO. Pokud by tento proces pokračoval ještě trochu dále na území, které Rusko považuje za životně důležité pro bezpečnost a přežití, nevyhnutelně by vedl – jak několikrát varovalo – k velké válce v Evropě.
K nejhorším zločinům došlo v době, kdy ruská slabost dopustila, že se zmenšil odstrašující potenciál našeho jaderného arzenálu. S Ruskem přestali počítat a roztočili to ve velkém. Nyní se situace změnila. Po vyprovokování krize na Ukrajině se neodvážili jít dál. Rychle si uvědomili, že nové Rusko má schopnost „dominovat v eskalaci“, tedy když bude zvyšovat sázky, Západ nevyhnutelně prohraje.
Pokus o ustavení západní hegemonie byl odsouzen k nezdaru dokonce i bez aktivních ruských akcí, které zastavily expanzi západních spojenectví na Ukrajině nebo v Sýrii, řadu „barevných“ změn legitimních vlád atd.
Nevyhnutelný pád Západu
Tyto kroky pouze zviditelnily objektivní proces, kdy Západ ztrácí své dominantní postavení ve světovém politickém a ekonomickém systému, který během posledních 500 let ovládal.
Příčin existuje více. Upozorním na jednu z nich, podle mne nejdůležitější, i když se o ní téměř nikdy nehovoří.
Dominance Evropy a Západu spočívala především v její vojenské nadřazenosti, dosažené právě v 16. století. S využitím této nadřazenosti vedli Evropané svou globální koloniální a neokoloniální expanzi. Současně s tím také šířili křesťanství, svůj politický řád a svobodný obchod, který byl ovšem přínosný především pro ty, kdo navrhoval nebo vymáhal jeho pravidla. Nejpozoruhodnější epizodou takového donucování představuje „objev“ Číny v devatenáctém století pod děly kanónů – a to kvůli obchodu s opiem z blízké britské Indie. Za opium Evropané dostávali hedvábí, porcelán a další zboží. V opiovém rauši zemřely miliony Číňanů.
Když Británie, která po mnoho století vládla mořím, ustupovala své vůdcovství Spojeným státům, podařilo se právě jim prosadit „volný obchod“, jehož pravidla navrhli. Amerika spoléhala nejen na svou ekonomickou sílu, nýbrž také na vojenskou převahu v nekomunistickém světě. Když se Sovětský svaz zhroutil, zdálo se, že se globální ekonomický liberální řád rozšíří do celého světa, a pro Západ nastane překrásný konec dějin.
Krach této iluze nastal, jakmile vyšlo najevo, že již neexistuje základ pro samotný liberální globální ekonomický řád, a sice jeho vojenská převaha.
Vzájemné jaderné odstrašování Ruska a Spojených států – a nyní také Číny, Indie, Pákistánu, Izraele, Francie, Velké Británie – činí spolu s dalšími faktory velké války téměř nemožné. Hrozí totiž koncem lidstva.
Zahrnuty jsou v tom i války proti lídrům nového světa, tedy nedávných kolonií nebo polokolonií. Zaštítit se mohou svým někdy skrytým (v případě Číny veřejným) potenciálem vlastních jaderných arzenálů, ale také nejmocnější jadernou a vojenskou mocností, totiž Ruskem. Pokud by neexistoval jaderný faktor, prostě by jim nedovolili postavit se na nohy.
Nová úroveň politických vztahů
Základ byl zničen. Další vývoj již musí probíhat na vyšší politické a ekonomické úrovni. A nové velmoci mají stále více konkurenčních výhod. Evropa v soutěži zjevně ztrácí. USA začaly ztrácet. Odtud z velké části pramení fenomén Trump. Síly, které za ním stojí, chtějí opustit systém, jenž vytvořil jejich vlastní stát, protože již není tak výnosný jako předtím. Z toho důvodu jsme svědky politizace hospodářských vztahů. Například pokusy omezit vytváření pozitivních ekonomických vazeb s Evropou tím, že za dodávky ruského plynu dojde k nákupu zboží z Evropy. V tom tkví sankce jako nová norma západní politiky.
Současný svět prochází veselým a zároveň strašlivým obdobím, kdy se hroutí hned tři světové řády.
Upadá systém konfliktu dvou bloků, který se neúspěšně pokouší oživit v Evropě a vytvořit podél východního okraje Číny. V křečích umírá také „liberální světový řád“ z 90. let a počátku milénia. V ohrožení je také liberální světový hospodářský řád, který už své hlavní tvůrce neuspokojuje. Přesto se ho většina ostatních hráčů na světě nechce vzdát. Je pro ně výhodný.
Budoucnost je jako vždy nepředvídatelná. Dovolím si však hádat, jak to může vypadat za patnáct let. Pokud ovšem současné křeče neuvrhnou svět do globální jaderné katastrofy.
Budoucnost jistá i nejistá
Nebudou se měnit pouze technologie, jak všichni rádi říkají. Změní se také vojensko-politický základ, na němž bude založen nový světový řád. Severní Korea získává před našima očima jaderný status. Jinak tomu ani nemohlo být poté, co zničili Irák a Libyi, mj. proto, že oba státy opustily své jaderné programy. Za několik let bude téměř nevyhnutelně takový status chtít také Jižní Korea a Japonsko. Nejen kvůli severokorejskému faktoru a objektivnímu oslabení spolehlivosti spojence, tedy Spojených států, nýbrž také jako kompenzace rostoucího vlivu Číny. Pokud neskončí nekonečná politika hrozeb a tlaku na Írán, dříve či později získá také on jaderné zbraně. Kromě jaderné energie je velmi pravděpodobné, že vznikne, jestli již nevznikl, další silný vojensko-politický faktor: kybernetické zbraně, kterými již dnes disponuje několik států. Kybernetické útoky mohou poškodit stejně jako jaderné zbraně – zničí totiž společnost.
Můžeme lomit rukama a říkat, že by k tomu nemělo dojít. Jenže s největší pravděpodobností tomu tak bude, a to i kvůli tragickým chybám, kdy jaderné mocnosti napadly ty země, které se vzdaly jaderných zbraní.
Nová realita
Můžeme se však na tuto novou realitu podívat také z druhé strany. Dějiny posledních 70 let lze mimo jiné chápat jako dějiny šíření jaderných zbraní. Nejprve USA, pak SSSR, Británie, Francie, Čína, Izrael, Indie, Pákistán. Nyní Severní Korea. Lidstvo přežilo. Možná dokonce právě proto, že vzájemné jaderné zastrašování nevedlo k opakování sebevražedných válek tak jako dříve. Dovolím si metaforu, která není z oblasti geostrategické analýzy: zdá se, že Všemohoucí, zděšen tím, že jeho stvoření rozpoutalo dvě světové války v jedné generaci, dal lidstvu zbraň Armageddonu, a to proto, aby se zdrželo konečného sebezničení.
Pokud jsou kybernetické zbraně skutečně tak zničující, jak mnozí tvrdí, mohou sehrát – po období nestability a obav – svoji roli v posílení vzájemné multilaterálním zadržování. Poté lidstvo bude i nadále směřovat k novému světovému uspořádání.
Od liberalismu v zahraničních ekonomických vztazích nechce většina odstoupit. Není náhodou, že nyní, když se USA stáhly z Tichomořského obchodního partnerství (TTP), které bylo vytvořeno z jejich iniciativy, se pokoušejí znovu vytvořit partnerství bez nich.
Tento světový řád bude mnohem svobodnější než ten současný, již mnohem svobodnější než řada předchozích. Již nyní je stále obtížnější vnucovat ostatním politické systémy, kulturní a lidské hodnoty. Na Západě z toho mnozí lomí rukama.
Dlouhá cesta k novému pořádku
Cesta to bude nebezpečná a dlouhá. A bude trvat přibližně 15 let. Nejvhodnější nový model nového světového pořádku by byl ten, který navrhlo Rusko a Čína ho podpořila, totiž partnerství v rámci Velké Eurasie, které zahrnuje i Evropu. Společně s čínským projektem „Jeden pás – jedna cesta“, který podporuje Rusko. Nezdá se, že by starý Atlantik vymyslel něco podobného.
Naléhavě potřebujeme zahájit vážnou diskusi všech jaderných (a možná i dalších silných a suverénních) mocností ohledně toho, jak zachovat mezinárodní strategickou stabilitu v dlouhém období přechodu, který vyústí v nový světový pořádek. Iniciativní úlohu v tomto dialogu musí převzít nové, především euroasijské velmoci. Včetně starého Ruska. Staré Rusko bylo zničeno, znovuzrozeno a stalo se Ruskem novým.
Jenže bez Spojených států se nelze na ničem domluvit. Nezbývá než doufat, že se někdy dostanou ze současného kolektivního šílenství. Prozatím se musí tvrdě zadržovat.
Pokud se podaří domluvit se na novém vojensko-politickém základu, mohlo by budoucí mezinárodní uspořádání být daleko lepší, než předchozí. Mohl by být i krásné. Něco jako můj oblíbený vídeňský koncert mocností před dvěma sty lety…
(překlad vlastní, mezititulky redakční)
Originál: Сергей Караганов – Будущий миропорядок vyšel 7. září 2017 na rg.ru.
Zdroj: rg.ru
Karaganov Sergej