Svět je zahlcen přívalem informací. Křesťanská zvěst dnes zní jen jako jedna z mnoha zvukových vln. Ve snaze být misionáři sami často svou víru rozmělňujeme ve slovech, měníme ji v informační šum – na sled slov, jež ztratila svůj význam. Musí dnešní misie vypadat takto? Jaká slova potřebuje? Potřebuje vůbec slova? Tyto otázky předkládáme k diskusi našim čtenářům.
Dnes je misionářství v pravoslavném prostředí nejen módní slovo, ale i módní trend. Hovoří se o něm na všech úrovních – od patriarchy po řadové farníky. Všichni se cítí být misionáři nesoucími Slovo života ostatním, planoucími svítilnami, solí země. Ochotně píšeme a vyprávíme o víře, o křesťanství a vycvičili jsme se v používání těch správných, potřebných slov. Kněží se naučili přednášet uhlazená, rétoricky vybroušená kázání, farníci se naučili promlouvat laskavě a vlídně k ostatním lidem. Vysvětlujeme, jak je třeba stavět svíčky a jak psát zápisky, jak se zpovídat a jak přijímat.
Zdá se nám, že jsme otevření vůči světu, že k němu přicházíme se svými slovy. Ale on nám uniká, protéká přes prsty a náš úlovek je nicotný. Jako lovci lidí za nic nestojíme, ale nechceme si přiznat porážku, proto se odvoláváme na to, že ze světa se vytrácí láska, vše je vůči nám nepřátelské a staví se nám na odpor. A neúnavně pokračujeme ve svém díle. Jak jinak! Vždyť jsme misionáři!
Dnes existuje množství „misijních projektů“ a bratrstev. Na nedávném knižním veletrhu Boo!fest prezentovali svou knihu přestavitelé Preobraženského sdružení malých pravoslavných bratrstev. Cítili se jako šiřitelé světla a byli ideálními misionáři – otevřenými, vlídnými, ochotně odpovídajícími na otázky. Dokonale připomínali protestantské kazatele, kteří znají odpovědi na všechny otázky a vyřešili si všechny problémy. Ale v tomto vědění byla těžko přehlédnutelná příchuť reklamní kampaně. Cosi ve stylu: teď vám řekneme vše o zázračném vysavači – do posledního šroubku víme, jak je vyrobený a jak funguje. Usmíváme se na vás, abyste si náš vysavač koupili. Ale když se otočíte a odejdete, neurazíme se – prostě jste ještě nedospěli pro naši produkci. Teatrálnost a jakási odosobněná ochota hovořit s vámi. Člověk o sobě hovoří tak, jako by šlo o postavu z knihy. Nevidíš jej samotného – trpícího, hledajícího, neboť se ukryl za „misionářství“. Natahuješ ruku, abys ucítil lidské teplo a cítíš jen rukojeť vysavače.
A tak je to s celým naším misonářstvím, jež se proměnilo v projekt, prezentaci, v masivní kampaň s akcemi, promítáním slidů, udělováním bonusů jakožto gesta vstřícnosti. Proto všechny pokusy „obrátit nevěřící“ působí nevhodně a nuceně. Proč? Vždyť chceme jen to nejlepší. Učíme bohosloví, dogmatiku, exegetiku, čteme moudré knihy, naučili jsme se uhlazeně hovořit, víme, kdy během svátosti liturgie sestupuje Duch svatý a jak proměňuje víno a chléb na Krev a Tělo Kristovo. Prostudovali jsme si základy víry, jak nám to doporučoval protodiákon Andrej – a k ničemu to není...
Dnes svět žije slovy. Nikoli Slovem, nýbrž slovy – idejemi, frázemi, paradoxy, slovními hříčkami. Naši dobu lze nazvat bla-bla-bla-epochou. Lidé vidí svět skrze reklamu, demotivátory, skrze televizní zprávy a politická vystoupení. De facto neustále žijeme v informačním proudu – jako ryby ve vodě. Informační šum nás obklopuje ze všech stran – v práci, doma, na cestách. Má nejrůznější směry, je chaotický, připomíná Brownův pohyb a všechny magistrály i cesty v něm už dávno zmizely – vždyť jaké cesty mohou být v kaši? Nebo polévce? Ochutnáváme jednou to, podruhé ono – stali se z nás gurmánští konzumenti. Konzumenti informací.
A kde je v tom hluku hlas církve? Je slyšet? Co je třeba udělat, aby byl slyšet? Víc křičet? Křičet jiným jazykem? Připíchnout si výrazné odznáčky a mávat vlaječkami? Jít na demonstraci? Je snad potřeba říkat to, co ještě nikdo neslyšel?
Popravdě řečeno, hlas církve představuje v tomto informačním šumu jen jeden z jeho zmnožujících faktorů. Naše misijní projekty nejsou ničím víc než dalším informačním proudem, dosti slabým a často neprofesionálním, utápějícím se a ztrácejícím se mezi ostatními, hlas dosti fádní a nudný. Má tedy být veselejší? Co ho vyzdobit obrázky? To nepomůže. Protože jsme navždy jen jedněmi v davu.
Urážíme se, že nás nikdo neposlouchá, a vysvětlujeme to ďábly, duchy zloby pod nebesy, nedokonalostí církevních médií či absencí profesionálů. Ve skutečnosti jsme ale prostě jen jednou figurou informačního pole. Jsme stejní jako všichni ostatní. Nelišíme se od těch, kdo usilují o prezidentské křeslo, kdo pod bohulibými záminkami legislativou okrádá důchodce a sociálně slabé, kdo vystupuje proti potratům a pro potraty, kdo rozkládá vzdělávací systém nebo vytváří zpravodajské relace podle principu „čím děsivější, tím lepší“.
Nu ano, my sami se cítíme být jiní, my přece víme, že neseme poselství víry. Bohužel to však víme jen my. Druhým připadáme podobní obchodním cestujícím nebo pojišťovacím agentům, kteří klepají na dveře, aby vám nabídli výhodné životní pojištění nebo utratit vše hned, abyste se po smrti neocitli na špatné dovolené...
Přitom máme pocit, že nás přece ostatní musí slyšet a uslyšet. Vždyť jenom my víme (viz výše). Navíc máme na paměti zkušenosti prvních křesťanů, kteří šli do světa hlásat víru a obrátili celý svět. A my – my musíme být taky takoví.
Jenže zaprvé jsme všichni zatíženi tak mohutným kulturně-historickým břemenem, že se prostě nemůžeme cítit jako chudí, ubozí, pronásledovaní a opovrhovaní Židé, jakousi „naplaveninou“, aby v našich slovech byl dostatek pokory.
První křesťané byli outsidery, nikoli nositeli nesmírného kulturně-historického dědictví: někdo je vyslyšel, někdo ne: nebyli zkažení přízní císařů a prožitkem symfonie státní a církevní moci. Domnívali se, že křesťané jsou na zemi poutníky, tuláky bez domova.
Nejstarší podoba křesťanské komunity, spravované biskupem, se nazývala parikia (v církevní slovanštině a později ukrajinštině to znělo jako „parochia“ a „parafia“, v ruštině dostala název „prichod“ a slovo „parikia“ se spolu s tím, jak křesťanů přibývalo, změnilo na „episkopia“). Toto slovo označovalo pospolitost jistého druhu lidí mezi jinými, cizími, tj. kolonii. Tím byla vyjádřena myšlenka, že křesťané, tvořící občinu mezi pohany daného města, byli mezi nimi jako příchozí zvenku. Prakticky každý dospělý člověk zná tzv. efekt cizího města – a právě s tímto pocitem museli žít první křesťané.
Co se stalo později? Začali jsme dominovat. Ideologicky, kulturně, v architektuře, materiální oblasti atd., což přirozeně změnilo naši mentalitu. A co se stalo ještě později? Stačí srovnat nejvyšší chrám ve městě s tamními zdaleka ne nejvyššími světskými budovami. Chrámy jako dominanty městské architektury už dávno patří minulosti. Totéž se projevilo ve všech ostatních aspektech naší existence, ale my si přesto nadále nárokujeme onu dominanci.
Vlastně to vše už známe. První křesťané byli výzvou světu, paradoxem, čímsi nevysvětlitelným. A chceme-li se jim připodobnit, nesmíme jít do světa s misií, jež se dnes až příliš podobá reklamní kampani, nýbrž jednat navzdory – paradoxní teologií by mohlo být zmlknutí. Nikoli zmnožovat informační šum, nýbrž jej zničit. Církev se musí stát sférou neobyčejného, nebeského ticha a pokoje, sférou bez shonu a nepřetržitého žvanění, sférou dalekou životu těch, kdo umí jen papouškovat slova, sepsaná za dva tisíce let dějin křesťanstva.
A co zvěstování Krista? Cožpak k tomu nejsme povoláni? Ano, to je nutné, ale jedině skutky. Jedině životem. Jedině svou každodenním samostatným bytím (byť chybujícím, klopýtajícím) ve víře a lásce.
Snažte se být křesťany a nepoužívejte přitom slova jako půst, modlitba, zpověď, kázání. Mluvte lidským jazykem. O tom, čemu lidé rozumějí. A jen tehdy, když se vás na to někdo zeptá. Plačte s plačícími a radujte se s radujícími se. Buďte lidem nablízku, doopravdy, celým srdcem, co nejpevněji. Nikoli slovy. Nezištně, nikoli s cílem obrátit na víru. Pokuste se být křesťany a neřekněte o tom ani slovo.
Zdroj: bogoslov.ru
Galperinová A.