Vedoucí Oddělení vnějších církevních vztahů moskevského patriarchátu metropolita Ilarion (Alfejev) odpovídal na otázky v televizním pořadu „Církev a svět“ (Церковь и мир), který vysílá pravidelně každou sobotu a neděli kanál Россия-24.
Blíží se historické datum 7. listopadu (podle nového stylu), tedy dne, kdy vypukla tzv. Velká říjnová socialistická revoluce. Jedná se o jednu z nejvíce osudových událostí 20. století, které změnily průběh světových dějin. Vladimír Putin vyzval v jubilejním roce 100. výročí revoluce k tomu, abychom udělali tlustou čáru za rozdělením národa, které tehdy proběhlo, a od tohoto dne 7. listopad chápali jako symbol konce tohoto rozdělení. Co toto datum znamená pro ruskou církev?
Pro církev toto datum znamená v první řadě modlitební vzpomínku na ty miliony lidí, kteří byli oběťmi revoluce a jejích následků. Jedná se o tragickou událost v dějinách naší vlasti. Ačkoli se různí hodnocení toho, co se stalo v průběhu revoluce a po ní, církev vyhodnotila tyto události, když kanonizovala nové mučedníky a vyznavače ruské církve. Stalo se tak v roce 2000.
Tímto aktem církev oslavila více než tisíc svatých jménem, nicméně dnes je na tomto seznamu již více než dva tisíce osob. Kromě těch, o nichž víme, se však obětmi stalo mnoho dalších osob – mnichů, kněží a biskupů – jejichž jména nejsou známa. Ty zná pouze Bůh. Všechny je ovšem oslavujeme.
Církev samozřejmě také otevřeně hovoří o tom, kdo byli oběti a kdo jejich pronásledovatelé.
Myslím, že tento postoj je základem historické analýzy, kterou církev dělá, když nastanou podobná výročí. Nesmíme zapomenout na ty, kteří se stali nevinnými obětmi – modlíme se za ně. Nesmíme však také zapomínat na historická ponaučení. Nejdůležitější ponaučení, které lze z revoluce a událostí, které následovaly, vydedukovat, je to, že není možné vybudovat spravedlivou společnost bez Boha. Pokud vláda vědomě a demonstrativně jde proti Bohu, pak tato síla není od Boha a znamená, že tito lidé nekonají vůli Boží, nýbrž vůli někoho jiného.
Vyvstává také otázka, zda církev svým servilním chováním ke státu a jeho představitelům, kdy schvalovala absolutně vše, co bylo učiněno, tak nějak netlačila před 100 lety ruskou inteligenci k revoluci.
Církev nikdy nikoho do revoluce netlačila. Naopak – její přední představitelé varovali před následky revoluce.
Mezi křesťanskou inteligencí, o které mluvíte, však najdeme proroky, kteří předpovídali hrozné důsledky revoluce. Jedním z nich byl Fjodor M. Dostojevskij. Ve svém románu Běsi popsal osoby, které v roce 1917 přišli v Rusku k moci.
Církev také varovala před nebezpečím revoluce skrze ústa svých proroků, jako například sv. Jana Kronštadtského či svatého Filareta Moskevského. Právě tato pozice církve byla potom vnímána některými jejími kritiky z řad inteligence – a je někdy vnímána i dnes – jako servilita.
Církev však takový postoj nesdílí, pokud jakákoliv moc nestojí na křesťanských ideálech. Když se bolševici dostali v roce 1917 k moci a vyhlásili svůj program požadující zničení církve a boj proti náboženství, když začaly hromadné vraždy, včetně atentátů na biskupy, kněze, mnichy, jeptišky a prosté věřící, zvedla církev hlas. A patriarcha Tichon bolševiky proklel.
Dnešní církevní historici upozorňují na paradox, že během pronásledování církve po roce 1917 se k církvi hlásilo více lidí, než před revolucí. Jak si to vysvětlujete?
Nemyslím si, že tomu tak bylo. Máme ovšem statistiky pouze z roku 1937, kdy proběhlo sčítání lidu. V kolonce „náboženství“, kterou nemuseli vyplňovat, lidé uváděli svou denominaci – celkem se za věřící považovalo 56,7 %, z toho 80 % se ukázalo být ortodoxními křesťany. A to po dvaceti letech boje s náboženstvím a po téměř úplné fyzické likvidaci církve! Z původních předrevolučních 60 tisíc kostelů totiž v roce 1937 zůstalo funkčních jen sto, takřka všichni biskupové byli zavražděni, stejně tak kněží… všechny kláštery a teologické školy byly uzavřeny, zakládaly se organizace militantních ateistů… A přes veškerou propagandu se v roce 1937, v němž hrozila za jakýkoliv projev víry kulka, 56,7 % lidí přihlásilo ke svému náboženství. Myslím, že to samo o sobě ukazuje, jak silná byla víra, kterou si lidé i přes pronásledování uchovali.
V čem podle vás udělal hlavní chybu poslední car Mikuláš II., že muselo dojít k revoluci?
Myslím, že dnes, sto let po událostech, lze jen těžko hodnotit konkrétní chyby konkrétních historických osobností.
Osudné rozhodnutí zřejmě představoval vstup Ruska do války. Obecně platí, že každé zapojení se do války přináší nepředvídatelné důsledky. Velmoci, které tehdy velmi rády do první světové války vstoupily, si určitě nepředstavovaly, že by se opravdu jednalo o světovou válku. Všichni doufali, že proběhne rychle a vyřeší stávající politické problémy. Ukázalo se však, že tato válka vedla nejen k zhroucení několika impérií, ale také k několika milionům obětí. To ovšem Mikuláš II. nemohl tehdy vědět.
Mohl se takovému rozhodnutí vyhnout? Těžko říci. Tuto otázku mohou pravděpodobně zodpovědět pouze historici. Ale válka objektivně podlomila sílu ruského národa. Byla to válka, která připravila podhoubí, v němž začaly rychle růst revoluční nálady. A když k nám nepřátelská země – Německo – poslala v uzavřeném vlaku více než 200 revolucionářů včetně Lenina a propaganda placená z německých peněz rozkládala lid i armádu, pak se revoluce samozřejmě stala reálnou.
Myslíte si, že se tehdejší Rusko mohlo stát progresivní zemí, řekněme, kapitalistického typu? Zdá se, že se tehdy reformy střetávaly s nepochopením většiny společnosti…
Rusko mělo šanci dosáhnout mnohem většího úspěchu než dosáhlo, kdyby si ovšem vybralo evoluční, nikoli revoluční cestu. Rusko mělo obrovský potenciál, rychlý hospodářský růst. Reformy, které probíhaly, se skutečně setkaly s jistým odporem. Nesetkávají se s ním však reformy i v dnešní době? Neustále slyšíme kritiku vlády z různých míst – od liberálů až po konzervativce.
Mám za to, že všechny problémy, které vyvstanou, mohou být vyřešeny evolucí. Nyní se hodně diskutuje o revoluci, o tom, co přinesla, proč k ní došlo. Ano, všichni máme nějaké problémy, ale pojďme si na okamžik představit, že teď začneme otřásat naší státností. Začneme sem zvát odborníky ze zahraniční, kteří začnou za cizí peníze podkopávat náš stát a následně se postaví do jeho čela. A nás pak „obšťastní“ masovými represemi. Copak tohle potřebujeme?
Před sto lety byla přibližně stejná situace. Rusko se do 1. světové války rozvíjelo poměrně stabilně, rychle, mimo jiné ekonomicky. Například plán elektrifikace, který později realizoval Lenin, vznikl již za cara. Možnost evoluční cesty tady tedy byla.
Jenže jí nebylo využito a naše země za to zaplatila strašlivou cenu. Zaplatila za ni miliony životů. V tom tkví odpověď, zda jsme revoluci potřebovali či nikoliv.
Poslední otázka se bude týkat fenoménu tzv. „Marxova evangelia“. Jak si vysvětlujete, že řada revolucionářů a krvelačných vrahů pocházela z kněžských rodin? Vždyť i Stalin dokončil v Gruzii duchovní seminář…
Stalin byl věřícím člověkem pouze v počáteční fázi své činnosti, pak se církvi vzdálil. I mezi 12 apoštoly byl jeden Jidáš… tak i mezi věřícími lidmi, včetně kléru, mohli být Jidášové, kteří pak proti církvi bojovali. Spočítáno na procenta jich ale nebylo z dvanácti více než jeden. Ve skutečnosti jich bylo mnohem méně. Stejně jako nemůžeme obviňovat Ježíše Krista, že si vybral oněch dvanáct jedinců, z nichž se jeden ukázal jako zrádce, tak církev nemůže být obviňována z toho, že se revolucionáři vynořili z jejích řad. Pěkně to vyjádřují slova Písma Svatého: „Vyšli z nás, ale nebyli z nás“ (1 Jan 2,19).
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Митрополит Волоколамский Иларион: Без Бога невозможно построить справедливое общество vyšel 8. listopadu na patriarchia.ru
Zdroj: patriarchia.ru
-mp-