28. ledna 2018 zemřel v Bostonu v 91 letech kandidát na Nobelovu cenu Gene Sharp, známý jak hlavním teoretik „barevných revolucí“. Zapsal se do dějin jako autor metod „nenásilného boje s autoritářskými režimy“, založil rovněž Institut Alberta Einsteina, financovaný Národním fondem pro demokracii, Fordovým fondem a Mezinárodním republikánským institutem (jako ředitel zde působil také John McCain). Někdy je srovnáván s Mahátmou Gándhím či Martinem Lutherem Kingem.
Zvláště známá je jeho metodologie nazvaná „od diktatury k demokracii“. V jedné z knih Sharp píše, že jeho hlavním cíl spočívá v pomoci svrhnout diktatury, které porušují lidská práva. Nedoporučuje však ozbrojené povstání, protože násilí je oblast, v níž má diktatura výhodu. Lidé, kteří se postavili proti tyranii, by se měli uchylovat k nenásilným metodám protestů, tj. různými způsoby vyjadřovat svou opozici vůči vládnoucímu režimu a odmítat ho poslouchat. Cílem takovýchto akcí by mělo být odstranění režimu, nikoliv snaha získat od něj nějaké ústupky. Sharp výslovně varuje před vyjednáváním se stávající mocí.
Sharp také trvá na tom, že nenásilí je vlastně pragmatickou volbou – tento způsob jednání není dán morálními nebo náboženskými úvahami, nýbrž zcela praktickými. Diktatura existuje pouze díky spolupráci obyvatelstva a pokud značná část obyvatelstva tuto spolupráci odmítne, zhroutí se.
Sharp udává podrobné instrukce jak „zničit diktaturu.“ Vysvětluje například, že jakákoli moc předpokládá autoritu, tedy důvěru lidí, že moc je legální a lidé jsou povinni ji poslouchat. Moc se rovněž spoléhá na určité psychologické faktory, které povzbuzují lidi, aby poslouchali a pomáhali úřadům, vyžaduje spolupráci specialistů. Pokud tito spolupráci odmítnou, může je potrestat, přičemž spoléhá na konkrétní materiální a lidské zdroje.
Všechny tyto pilíře moci mohou být podkopány aniž by bylo nutné uchýlit se k přímému násilí. Může se tak dít díky tomu, co bychom mohli nazvat „svátkem neposlušnosti“, kdy lidé prostě vzdorovitě odmítnou uznat autoritu úřadů, pomáhat jim a vykonávat její příkazy.
Z hlediska Sharpa a jeho příznivců má tento program obrovskou přitažlivost, mimo jiné také z morálních důvodů – kruté a nespravedlivé vládce, kteří potlačují svobodu a důstojnost svého lidu, je možné odstranit takřka bez obětí (tyrani se mohou bránit), nebo snížit oběti na minimum.
Existuje však i jiný pohled. Jeho podstata bude zjevná, jakmile odstraníme emocionálně zabarvené pojmy jako „diktatura“, „demokracie“, „utlačovatelé“, „lid“, „svoboda“ a pokusíme se tento proces popsat neutrálněji, například takto: „skupina aktivistů usiluje o zničení stávajícího státního uspořádání a odstranění současné vlády“.
Jak vlastně ale určíme, že daná vláda představuje „diktaturu“? Ano, můžete uvést příklady nepochybných diktatur: Hitlerova, Stalinova, Pol Potova. Avšak mnohem častěji se termínu „diktatura“ užívá jako termínu hodnotícího, tedy označujícího takový režim, který se řečníkovi nelíbí. Například Lukašenkovo Bělorusko nebo Putinovo Rusko jsou „diktatury“, zatímco Saúdská Arábie nikoliv, to je nádherná země a nejlepší přítel Západu.
„Světová veřejnost“, tedy USA a jejich spojenci, spolupracují bez jakýchkoliv pochybností a bolestivých meditací s libovolně represivními režimy. Je dokonce obtížné je z toho obviňovat – jedná se o realpolitik, tedy politiku, která hájí zájem vlastní země a musí tak spolupracovat s neonacisty, militantními islamisty, brutálními diktátory, kteří praktikují únosy a mučení. Morálně uvědomělí lidé by nemohli hájit národní zájmy – a ani se o to nesnaží.
Realpolitik již od dob Machiavelliho spočívá v tom, že hegemon sám sebe považuje za ztělesnění ctností a všechny své skutky jako výhradně filantropické.
Proto bude samozřejmě jakýkoli nepřátelský politický režim, bez ohledu na stupeň praktikovaných vnitřních represí, nazýván „diktaturou“. A ty síly, které proti němu bojují – za odvážné bojovníky za svobodu a důstojnost, hledající lepší život pro utlačovaný lid.
Ačkoli Sharp (a jeho spolupracovníci) rozčileně odmítají obvinění ze spolupráce s CIA, tato agentura by prostě pracovala špatně, kdyby nevyužila takové úžasné nástroje ovlivňování nežádoucích režimů, jako jsou ty, které definoval Sharp. Závody ve zbrojení zahrnují nejen fyzickou, ale i psychologickou válku a ponechat tyto hodnotné teorie bez využití v praxi by bylo nepřijatelným opomenutím.
Je rovněž očividné, že se Sharpovy teorie staly metodou prosazování amerického vlivu a amerických zájmů. Tomu odpovídá i podpora Institutu Alberta Einsteina odpovídajícími strukturami amerického státu.
Samozřejmě že nám budou tvrdit, že za to hrdina z Vietnamu, Iráku a Libye John McCain nemůže – vše spočívá jedině v dobrotivé touze národů po svobodě a důstojnosti. Jenže to je obvyklé. Takhle se teď běžně mezi jednotlivými státy mluví.
„Barevné revoluce“ jako instrument prosazování konkrétních zájmů však může velmi zřetelně kolidovat se zájmy obyvatel jako celku. Pokud se na to podíváme neutrálně, stane se to očividným. V tom také tkví příčina, že tato zbraň již není tak účinná.
Stejně jako jiné prostředky psychologického nátlaku také Sharpovy metody potřebují ke své realizaci důvěru – tedy víru lidí, že když je začnou používat, mohou tím zlepšit svůj život. Musí také věřit, že mytologie barevných revolucí, emocionálně nabitá nadšením a mnoha sliby, odpovídá realitě.
Jenže časem se začíná emocionalita zajídat. Když poprvé uvidíte přitažlivou mladou dívku – takovou drobnou a odvážnou! – jak hází rukavici kruté tyranii, když poprvé slyšíte, jak říká do kamery smělá slova o tom, že již nechce sloužit tomu zlému tyranovi atd., dotkne se to i toho nejtvrdšího a nejcyničtějšího srdce.
Jenže když úplně stejnou dívku vidíte již podesáté (mění se jen málo stát od státu, někdy má jiné vlasy, jinde jinou barvu pleti, jako v reklamním letáku) s úplně stejným patosem pronášet stejné řeči, těžko se zbavíte dojmu, že se jedná o velmi dobře připravený psychologický trik. Fungoval dříve, bude fungovat znovu. V tom tkví problém psychologických triků – jejich efektivita se snižuje úměrně tomu, jak jich lidé mají dost.
Další problém představuje fakt, že nenásilné metody svržení nepohodlných režimů se velmi rychle proměňují v násilné. Neexistuje mezi nimi přesná hranice, jedná se o jedno klubko instrumentů.
Je rozdíl mezi tím, když nenásilný občanský aktivista demonstruje v rámci existujícího pořádku a snaží se jej změnit, nikoliv zničit. Martin Luther King chtěl dosáhnout zrušení segregace, nicméně nechtěl, aby americká vláda padla. King šel přesně tou cestou, kterou Sharp v žádném případě nedoporučuje, tj. vést rozhovory, vyžadovat ústupky v rámci dané státnosti, kterou nemá v plánu zničit.
Něco jiného je, když se cílem stává uzurpace moci.
Davy lidí, kteří vyšli do ulic, do běla rozžhavení propagandou, která jim líčí reálné nebo domnělé hrůzy stávající moci, a nadšení vidinou nového života, který již brzy přijde, pokud vše dotáhnou do konce – to je živoucí prostředí pro násilí, které může propuknout dokonce i v případě, že si ho lídři hnutí nepřejí. Musí být vynaloženo značné úsilí, aby k tomu nedošlo, protože jinak se proces sám od sebe posune do násilné fáze. Někdo na vlně emocí hodí kamenem po policistovi a už to jede…
Viděli jsme to – a dnes na to zapomínáme – na kyjevském Majdanu, který měl nejdřív absolutně klidný až karnevalový průběh, milí inteligentní lidé vystupovali a prosazovali vše dobré, dojemná děvčátka chtěla kalhotky v barvách EU, okouzlující atmosféra sjednocení celého národa, který pocítil vlastní touhu po svobodě a důstojnosti. Poté přišel neúspěšný pokus o rozehnání demonstrace, kdy již všichni ti milí lidé rozlévali hořlavou směs do flašek a snažili se podpálit policii, pak se situace dále vyostřila (respektive vyostřili ji ti, kdo o to stáli), objevují se dodnes nedohledaní tajní snajpři, létají kulky a umírají desítky lidí… Masová nenásilná fáze protestu představuje příliš často první fázi procesu, který dále přechází v násilí.
A násilí má tendenci se rozrůstat, což jsme viděli.
Pořádek ve státě se obvykle udržuje díky zvyku poslouchat, na autoritě dokonce ani ne konkrétních osob, jako spíše státního pořádku jako takového – zákony a pořádek se musí dodržovat a policejní příkazy vyplňovat. „Svátek neposlušnosti“, o němž hovoří Sharpova metodika, míří proti všem těmto zvyklostem. Všechny doporučované kroky mají lidi přesvědčit, že podřizovat se státu a jeho zákonům není potřeba – a dokonce to ani není nebezpečné.
Jenže jakmile tento „svátek neposlušnosti“ použijete jako instrument ke svržení režimu, není ho jednoduché zastavit. Revolucionáři, kteří se dostali k moci, prohlásili minulý režim jako nelegitimní. Vzniká ovšem okamžitě otázka, proč by měli lidé uznávat jejich moc za legitimní a proč by je měli poslouchat, když minulý režim nemuseli.
Když se zničí autorita státu a zvyk k poslušnosti, musí revolucionáři utvrzovat svoje nároky na moc násilím. A pokud to část národ odmítne, začne občanská válka.
Nadšení čtenáři Sharpových knih takový vývoj určitě nechtějí, jenže jak už to u revolucí bývá, stane se, že „vyvolá démony a pak se vše nějak zvrtne“.
Diktatura – a to jak ta skutečná, tak ta, kterou si někdo prostě vymyslí – může skončit nikoliv přechodem k demokracii, nýbrž chaosem a další, ještě horší diktaturou. Vždy ovšem končí minimálně prudkým pádem životní úrovně obyvatel.
Tento proces je nevyhnutelný, protože zničení státnosti stojí hodně peněz. A to i když tato likvidace začíná „nenásilnou“ cestou. Ano, v dějinách bylo několik režimů, kvůli nimž stálo za to takovou vysokou cenu zaplatit. Jenže takové režimy obvykle přijdou k moci právě revolucí…
Na tyto zjevné banality lidé často zapomínají, zvláště, když jimi cloumá hněv nebo hoří nadějí. Jenže kvůli tomu se nestávají méně pravdivými. Metodiky „jak zlikvidovat vlastní zemi v cizím zájmu“ se ještě budou těšit jisté popularitě. V současnosti však dostávají silně nafrak.
(překlad vlastní, upraveno)
Originál: Сергей Львович Худиев - Блестящая теория и печальная практика цветных революций vyšel 1. února 2018 na radonezh.ru.
Zdroj: radonezh.ru
Chudijev Sergej