Poměrně často se mluví o antických kořenech evropské civilizace, ale obávám se, že málokdo si dokáže představit, jak to funguje v praxi.
Problém tkví možná v tom, že většina tohoto dědictví bývá ukryta pod slovy, o kterých nepředpokládáme, že jejich původní význam pochází ještě ze starověku. Jenže občas se stává, že se dějiny rozhodnou nám to připomenout. Potom se projeví původní podoba institucí zakonzervovaná v jejich názvu a my se nestačíme divit.
Nejlépe se to dá předvést na termínu politické strany. Máme ho spojen s rozvojem demokracie, parlamentem, volbami a politickým systémem jako takovým. Podrobnostmi o jejich povaze, fungování, programech byly popsány megatuny listů papíru, historie, sociologie a politologie se jimi zabývá už několik století. Ovšem pokaždé, když se objeví nějaká hluboká krize (v Čechách stačí přímá volba prezidenta) vynoří se prapodstata jevu zakonzervovaná významem jeho původního názvu. Charakterizují ho tři slova – iracionalita, emoce, cirkus.
Počátky politických stran jsou totiž spjaty s koncem starověku a počátkem středověku v Konstantinopoli. Tenkrát již vybledly všechny vzpomínky na demokracii, společnost se atomizovala a jediné místo, kde se pravidelně scházelo větší množství lidí, byl cirkus se závody koňských spřežení. Jeho hlediště sestávalo ze čtyř sektorů odlišených barevně na bílý, červený, modrý a zelený. Ze sportovních fanoušků, kteří se naučili vysedávat na sedačkách „své“ barvy, se záhy staly znepřátelené strany, největší nenávist panovala mezi Modrými a Zelenými. Proč k tomu došlo, nevíme. Z cirku se tato nevraživost přenesla do běžného života a vznikly první politické strany, které brzo stály proti sobě v krvavém povstání za vlády císaře Justiniána. Proto ten název strany, a proto ta obliba stranických barev.
Návraty ke kořenům někdy bývají varovným znamením, že kruh dějin se uzavírá a civilizace je u konce s dechem. V roce 2014 v Kyjevě z radikálních fotbalových fanoušků Dynama Kyjev vznikla politická strana nazvaná dle příslušné části hlediště Pravý sektor a neprodleně se zapojila do povstání a následné občanské války. Obávám se, že Ukrajina v tomto ohledu předběhla západní Evropu o pouhých pět až deset let.
Mimo jiné k tomu přispějí nové trendy v žurnalistice, které jsem kvůli jejich zaměření, metodice a stylu nazval politickou pornografií. Lze je definovat jako záměrný monotónní výřez politického dění, který se soustřeďuje na ty nejodpudivější a nejodpornější detaily. Podobně jako to činí autoři pornografie, nezajímá je kontext událostí ani pravdivost či nepravdivost toho, o čem píší, nebo mluví, mají jedno zásadní téma a nic jiného.
Velice názorně to ilustrují dvě poslední události. Prvá skončila tragicky, protože člověk, který se stal obětí mediální štvanice politických pornografů, zemřel. Těžko bychom hledali mediální aféru, na níž by se dalo tak názorně poukázat na porušení etiky a bezostyšné lhaní. Z konfliktu mezi lidmi, kteří všichni měli na krku visačku novinářů, se stala aféra, kterou se dokonce zabývalo OBSE, takže se dostala na úroveň konfliktu na Ukrajině s více než desetitisíci mrtvými. První informace totiž hovořily o napadení žurnalistů ve volebním štábu Miloše Zemana prezidentskou ochrankou a příslušný komisař OBSE varoval Českou republiku před ohrožením svobody slova.
Pak se ukázalo, že nešlo o volební štáb, ale oslavu pořádanou Stranou práv občanů, přičemž prezident tam již dávno nebyl, nezasahovala ochranka, ale novinář pokročilého věku pohoršený neetickým jednáním svých kolegů. Po deseti dnech mediální štvanice zemřel na selhání srdce ve svých 73 letech.
Druhý příklad se týká vyjádření dvou poslanců za SPD, kteří kritizovali sumu určenou na výkup vepřína a vybudování památníku v Letech. Připadalo jim, že je bezdůvodně navýšená o několik stovek milionů. Asi na tom něco bude, protože jsou obviňováni ze zpochybňování holokaustu, aby se v té mediální mlze již na peníze nikdo neptal. Třeba oba zákonodárce začnou trestně stíhat, aby nám dokázali, že trestní stíhání na objednávku (v tomto případě „společenskou“) je realitou.
Nedalo mi to, a podíval jsem se po etymologii slova pornografie. Zdánlivě vypadá jako vypůjčené z antiky, ale tenkrát ho nepoužívali. Jde o složeninu ze slov prostitut/ka a psát. Výklad může být dvojí – psaní o lidech pochybných mravů nebo označuje to, co naopak lidé pochybných mravů píší. V případě politické pornografie jednoznačně platí ta druhá možnost.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav