Otče, setkáváme se za zvláštních okolností na územím řízeném ajatolláhy. Vy sám jste Íránec?
Ano, jsem Íránec.
Od kdy jsou v této zemi křesťané?
Dějiny křesťanství v této zemi jsou dlouhé. Přišlo sem pět století před islámem. Máme tady velmi staré kostely, které mají stovky let.
V západních sdělovacích prostředcích často nechvalně píše a mluví o životě v Íránu. Můžeme dokonce zaslechnout, že křesťané jsou zde vražděni a nemají žádná práva. Jak ve skutečnosti vypadají vaše každodenní vztahy s muslimy? Cítí se tady jako křesťané bezpečně?
Odpovím na otázku jako křesťan. Hodnocení lidí, národu nebo země na základě zpráv z médií je vadné. Existuje tolik jiných způsobů k poznání pravdy… na příklad přesvědčit se na vlastní oči. Je třeba poznat skutečnost, aby člověk lépe pochopil situaci. Cokoliv slyšíme z médií je nevěrohodné. Pravda je taková, že náš každodenní život v této zemi se příliš neliší od života muslimů. Máme svobodu, pokud jde o naše náboženské obřady. Udržujeme dobré vztahy s ostatními církvemi i vyznavači jiných náboženství. Jako součást společnosti této země žijeme v souladu s našimi sousedy. Máme přátele a příbuzné mezi muslimy. Jsme spolu v úzkém styku. Proto tvrzení, že se tady necítíme bezpečně, není pravdivé. A tenhle nepravdivý pohled by neměl utvářet obraz o křesťanech v Íránu.
Znamená to, že můžete bez potíží slavit své náboženské svátky?
Samozřejmě že ano. A nemáme v tomto ohledu žádné problémy.[1]
Jak vypadá katolické společenství ve Vaší zemi?
V Íránu jsou tři skupiny katolíků: latinští, arménští a asyrští [tj. chaldejští ‒ pozn. překl.].
Musíte jako křesťané platit daň džizja? Jsou nějaké jiné předpisy, které by se týkaly jenom nemuslimů?
Pokud jde o daně v Íránu, tak si jsme všichni rovni, což znamená, že všichni bez ohledu na náboženství platíme stejně. Vycházíme z ústavy, která nám tuto rovnost zaručuje. Nedáváme nic navíc, co by nedávali muslimové.[2]
Trestají íránské zákony „odpad“ od islámu?
Zákony naší země, právo šaría, nedovolují proselytismus, tedy přesvědčování někoho, aby přijal jiné náboženství. Jelikož se snažíme dodržovat zákony a bereme skutečnost naší země, jaká je, kdy většinu národa tvoří muslimové, naše církve se k těmto postupům neuchylují. Přesvědčování k přestoupení na jinou víru odporuje právu a ústavě, proto se snažíme žít svou víru v našem vlastním okruhu. Křesťanství v Íránu má velmi dlouhou historii a církve také používají jistý kánon, kterým se řídíme.[3]
Jak už jsem řekla, hodně lidí na Západě se domnívá, že křesťané jsou v Íránu muslimy tvrdě pronásledováni…
Opravdu nevím, odkud se vzal ten názor, že jsme zde pronásledováni. To není pravda. Zopakuji, že bychom neměli věřit médiím. Nevím, co k tomu dodat. Vždyť je to přece jasné a pochopitelné. Měli bychom poznávat skutečnost osobně, dotýkat se skutečnosti. Pokud chceme hodnotit lidi, nějakou zemi, národ nebo zemi, neměli bychom generalizovat a usuzovat jen podle toho, co jsme uslyšeli z médií. Opakuji ještě jednou, dodržujeme ústavu a právo šaría, které je zákonem naší země. Jak už jsem řekl, naše církve se řídí vlastními předpisy, které nám zajišťuje íránská ústava. Přítomnost katolíků je tady velmi významná.
Proč podle Vás západní sdělovací prostředky šíří, že křesťanům v Íránu hrozí nebezpečí?
Tady nejde jenom o křesťany. Média útočí na naši zemi různými způsoby, proto je třeba se na tento jev podívat z většího odstupu, tedy nejen v souvislosti s náboženskými menšinami. Když srovnáme zprávy médií z různých zemí, uvidíme, že opakují stejný pohled na Írán a představu o něm. Myslím si, že existuje jisté ovlivňování jedněch médií druhými. Americká a evropská média mají stejné vazby a zdroje. Jestli chcete rozdělit nějakou zemi, zničit nějaký systém nebo politiku, pak média, která jsou např. pod vlivem Spojených států, začínají hlásat totožné myšlenky a názory a snaží se, aby byly přijaty bez kladení otázek: co? jak? proč? Podle mě je to hloupé. A díky Bohu, že jsou novináři jako Vy, kteří poznávají skutečnost na vlastní oči.
Jak vypadají vztahy Íránu s Vatikánem?
S Vatikánem udržujeme samozřejmě oficiální vztahy. Každý rok posílá Írán své studenty do Vatikánu a naopak. Ale naše vzájemné vztahy se neomezují jenom na ty formální. Nezapomínejme, že katolické církve chápou lidské reálie a v některých oblastech se podílejí na běžných záležitostech této země. Uvedu příklad. Když nás v roce 2003 postihla velká tragédie, jakou bylo zemětřesení v městě Bam[4], katolické charitativní organizace, jako např. Caritas Internationalis, se aktivně zapojily do pomoci na území Íránu. Taková činnost napomáhá k upevňování vzájemných vztahů a porozumění. Pokud hovoříme o relacích na neformální úrovni, neměli bychom zapomínat právě na tyto příklady soucitu, podpory a pomoci lidem.
Děkuji za rozvor.
Otázky kladla Agnieszka Piwarová.
P. Rijan Issa je knězem Chaldejské katolické církve a slouží v kostele sv. Josefa v Teheránu.
Převzato z Myśl Polska, 49-50/2017, přeložila Marta Trnková.
Zdroj: tedeum.cz
[1] Dodejme, že podle íránské ústavy mají křesťané zaručena dvě místa v tamějším parlamentu.
[2] Džizja je daň, kterou podle koránu mají platit nemuslimové na muslimském území. Je chápána jako poplatek za „ochranu“ a zproštění od vojenské povinnosti. Týkal se všech nemuslimských mužů s výjimkou těch, kteří vstoupili do armády nebo neměli dostatek prostředků na živobytí. Byly od něj osvobozeny ženy, děti, mrzáci, staří lidé, kněží nebo řeholníci. Třebaže bylo v Íránu po islámské revoluci oficiálně přijato právo šaría, poplatek džizja zaveden nebyl a íránská ústava zaručuje všem občanům v daňové oblasti rovnost bez ohledu na náboženství.
[3] Apostaze, tedy odpad od víry, je v islámu trestána v případě jejích veřejných projevů, které jsou vnímány jako zpochybnění nábožensko-společenského uspořádání. Pokud někdo, podle některých fatev ajatolláhů, nedává odpad od víry (ten je chápán i jako přijetí jiného náboženství) najevo a dodržuje společenský a právní řád, nemá být trestán. V samotném Íránu může konverze na křesťanství znamenat zahájení trestního stíhání končícího trestem smrti, ale neplatí to automaticky. Tento předpis ale není v praxi už delší dobu uplatňován.
[4] Bam je starobylé íránské město v Kermánské provincii známé svou pevností, která je největší stavbou z nepálených cihel na světě. V roce 2003 město postihlo zemětřesení, při němž zemřelo 26 271 lidí. ‒ Pozn. překl.
-mp-