„Chceš-li se naučit modlit, vypluj na moře,“ říkávali kdysi námořníci. Já u moře nikdy nebyl, ale dovedu si zhruba představit, o čem mluvili.
Ať je technický pokrok sebevětší, vždy zde bude zrnko jakési bázně před tím, co má člověk několik dní před očima – nic, resp. následující scenérii: Široko daleko jen a pouze voda, která se navíc nedá pít, dojde-li ta na palubě, široko daleko žádná možnost najít pevnou půdu pod nohama, voda, kam až oko dohlédne. A ani nemusí zuřit bouře a člověk je svírán zvláštní touhou po břehu. Rozbouřené vlny oceánu si pak pohrávají se skořápkou lodi a bezmocní mořeplavci čekají na její utišení. Doufají, že pro ně bude příznivý.
Ne nadarmo se moře často spojuje s nestálostí a zmatkem. Člověk vržený do jeho vln jen tak, bez nějaké možnosti pevného ukotvení, bez nějakého zkušeného lodivoda, mu je vydán napospas. Stejně tak je to s jedincem vrhajícím se do vlnobití tohoto světa. Kam chce doplout a jestli vůbec někam? Staří Řekové věřili, že existuje ostrov, na němž žijí bájné bytosti zvané Sirény, jež neskutečně líbezným zpěvem lákaly mořeplavce k přistání. Jejich omamně sladkému hlasu nikdo neodolal. Všechny lodi však ztroskotaly u skalnatého břehu a jejich posádky se utopily. Sirény jsou symbolem vábivé síly, jež přináší pro ty, co se jimi nechají zlákat, zkázu. Odysseus, jenž toužil jejich přenádherný zpěv slyšet, zalil svým druhům uši voskem, aby nezačali veslovat ke břehu, a sám se nechal přivázat ke stěžni. Div že z toho návalu touhy po dosažení zrádného břehu nezešílel.
Náš svět je takové moře a náš život je taková plavba. Často se nám zachce otočit kormidlem naší kocábky směrem k ostrovu, který působí dojmem, že nám se nemůže nic stát. Ztřeštěnou rychlostí uháníme zaslepeně vstříc vábení zla, jež se samozřejmě jako zlo netváří. Nejvyšší z andělů, ten který padl, byl zároveň nejkrásnější. Tuto krásu si dozajista ponechal a s ní před nás předstupuje. Je to onen sladký zpěv Sirén.
Na přídích či bocích středověkých lodí býval umístěn nápis Ad honorem Jesu – Ke cti Ježíše. Dochoval se dodnes – ve zkratce, je to ono „ahoj“, jež dennodenně slýcháme a jehož původ si málokdo uvědomuje. „Ke cti Ježíše“, to byla prvotní myšlenka těch, kdo se vydávali na moře. „Jsme v Božích rukou, dáváme se do Božích rukou, co se nám může stát? Jen to, že se skutálíme k Jeho probodeným nohám, že se utopíme v Jeho bezbřehé lásce. Cíle naší plavby (ať už ty obchodní, vojenské či jiné) jsou až druhotného rázu. Tím prvotním je něco mnohem vyššího…“
Za rozbřesku mohli na nebi pozorovat zářící jitřenku jako zvěstovatelku nového dne, vycházejícího slunce, jehož oslnivé záři pak ustoupila. Hvězda jitřní, to je jedna z invokací Loretánských litanií. Tato hvězda, podle níž se dostalo Matce Boží tohoto označení, je první hvězdou „zazářivší“ na večerní obloze a poslední „zhasnuvší“ na té ranní. Neusiluje o výsadní postavení na obloze, před neporovnatelně větší září slunečního kotouče ustupuje do pozadí. Je zde však před jeho východem i po jeho západu. Maria je zde před příchodem Krista i po Jeho Nanebevstoupení. Svou Matku nám sám dal na kříži, abychom se k Ní mohli kdykoli obrátit a řídit podle Ní své kroky, resp. svou plavbu. Maria je zde pořád a Její zář je nám v temnotě tohoto světa coby průvodní světlo neustále k dispozici. Budeme-li se Jí řídit, nemůžeme skončit u skalnatých břehů mezi Charybdou a Skyllou. Řecké Argonauty zachránil zpěv Orfeův, nás může zachránit toliko nádherná zář Mariina. Nejsvětější Panna je nazývána rovněž Stella maris – Hvězda mořská (Polárka). Je to hvězda stojící vždy neochvějně na svém místě, a je tak nejlepším ukazatelem správného směru; hvězda zářící na nebi nad oceánem, tj. zmatkem tohoto světa; Hvězda mořská, nejjasnější ze všech hvězd. Maria.
„Bůh Otec shromáždil všechny vody a nazval je mořem, (latinsky) maria. Shromáždil všechny milosti a nazval je Marií, (latinsky) Maria,“ píše sv. Ludvík Grignon z Montfortu. Ponoří-li se člověk do hloubky rozbouřeného oceánu, najde tam klid, který je tolik odlišný od toho, co se děje na jeho hladině. To je další smysl Ježíšových slov Petrovi: „Zajeď na hlubinu!“ (Lk 5,4) V litaniích k Božskému Srdci najdeme invokaci „Hlubino všech ctností“. Pouze v této hlubině není tma, jaká běžně panuje pár metrů pod vodní hladinou. Zde září ono velikonoční Světlo Kristovo, od něhož má svůj jas i Hvězda jitřní. Čím víc zajedeme na tuto hlubinu, tím větší světlo spatříme a tím větší světlo bude vyzařovat z nás. Je proto v tomto smyslu více než příznačné, že nejhlubší místo na zeměkouli se nazývá Mariánský příkop…
„A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo.“ (Zj 21,1) To jsou slova z Apokalypsy předznamenávající to, co jednou nastane. Moře již více nebude – nebude tento svět, zmizí chaos a přijde něco nového. Něco však zůstane – i nadále bude na nebi zářit Hvězda jitřní, i nadále zde bude nadpřirozeným světlem prozářena Hlubina všech ctností.
Zdroj: tedeum.cz
Rösner Libor