Letos slavíme 335. výročí bitvy u Vídně, kde německo-polská armáda pod vedením krále Jana III. Sobieského porazila Turky a zachránila obléhanou Vídeň. Na několik staletí to změnilo uspořádání sil v této části Evropy a započalo proces postupného vytlačování Turků a islámu z Evropy.
Zdálo se, že Osmanská říše zcela zanikne, Konstantinopol se stane opět křesťanským městem a Řekové a Arméni budou vysvobozeni z turecké nevole. Nescházelo mnoho, jelikož několikrát u hradeb Istanbulu stanula ruská vojska. Turci ale vždycky nacházeli zastání u některých evropských křesťanských států, které je zachraňovaly a hrozily Rusku válkou, přičemž jednou dokonce vystoupily v rámci koalice Francie, Anglie a Sardinského království na obranu Osmanské říše proti Rusku (krymská válka). Turecko bylo ale tak slabé, že pod hradbami Istanbulu stanuli dokonce v roce 1912 i Bulhaři.
Potom se role ochránce islámu ujalo Německo, které přivíralo oči na turecké vyvražďování Arménů. Turecko bylo Trojdohodou v rámci první světové války poraženo, ale zachovalo si své državy na území Malé Asie a povraždilo a vyhnalo z této oblasti miliony Řeků.
V uvedeném období, tedy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, bylo Turecko nejslabší. Čím to bylo dáno? Hlavně demografickou slabostí. Tehdy na území dnešního Turecka žilo zhruba dvanácti milionů lidí, přičemž v tehdejším Řecku a Bulharsku něco kolem pěti milionů. Je patrné, že dokonce i tyto státy představovaly v oné době s ohledem na počet obyvatelstva dobrou protiváhu tureckého potenciálu a mohly se pokusit o uskutečnění vlastních politických projektů na úkor území obsazených Turky.
Dnes vypadá situace zcela jinak. Turecko má více než osmdesát milionů obyvatel, kdežto Bulharsko jen sedm milionů a Řecko deset milionů. Vidíme, že během sta let došlo k dramatické změně v demografickém potenciálů těchto zemí. V roce 1918 tvořilo bulharské nebo řecké obyvatelstvo 42 procent oproti obyvatelům Turecka, dnes to je 8,7 a 12,5 procent. Ve srovnání se situací v roce 1918 si Bulhaři zachovali jenom jednu pětinu svého potenciálu a Řekové jednu třetinu. Ve skutečnosti je to ještě horší, jelikož obyvatelstvo Bulharska a Řecka tvoří ze značné části starší lidé, kdežto v Turecku převažují mladí, dynamičtí muži. Teď chápeme, proč Bulharsko nebo Řecko nemůže ani snít o jakékoliv vítězné válce s Tureckem a veškerou svoji naději na bezpečí vkládají do NATO, čili bůhví do koho.
Tak velké a rychlé změny v demografickém potenciálu mezi těmito sousedními státy se musejí nakonec promítnout do politických, hospodářských a také vojenských možností, což se pak projevuje opětovným vzrůstajícím vlivem Turků na Balkánu, kde byli přítomni od patnáctého do počátku dvacátého století.
A jak to dnes vypadá ve Vídni?
Nedávno média informovala, že vídeňští zástupci nechtějí od Polska přijmout pomník Jana III. Sobieského a polských husarů, který měl být právě u příležitosti 335. výročí bitvy u Vídně postaven na Kahlenbergu. Důvodem je prý to, že pomník by mohl urazit city půlmilionové muslimské menšiny, která v tomto městě žije. Vidíme, že muslimové jsou dnes ve Vídni u sebe doma a po tři sta třiceti pěti letech vyhrávají bitvu o Vídeň.
Dosáhli toho, o co neúspěšně bojovali v roce 1683 a dříve v roce 1529.
A jak na to vypadá s katolíky v tomto městě? Jsou stále méně početnou, a tím i méně významnou skupinou. Ještě před sedmadvaceti lety, tedy v roce 1991, představovali 57,8 procent obyvatelstva, dnes už jenom 34,7 procent. Bude-li tento trend pokračovat, tak za patnáct let, v 350. výročí bitvy u Vídně budou možná tvořit ne více než 15 procent, čili se z nich stane málo vlivná skupina. Muslimové budou určitě početnější, budou si moci zvolit své zastupitele a město jim bude patřit.
I kdyby se pak opět objevil Jan III. Sobieský, neměl by komu jít ve Vídni na pomoc. A tak je bitva z roku 1683 nadobro a nezvratně prohrávána a její následky odstraňovány.
(převzato z konserwatyzm.pl)
Zdroj: tedeum.cz
Lewicki Stanisław