Cenzura na sociálních sítích dostala mnohé solidní pravicově smýšlející občany do prekérní situace. Likvidace svobody projevu a centrálně řízená manipulace politické diskuze se jim pochopitelně nelíbí. Jenže pokus o řešení naráží na dogmata pravicové ortodoxie – soukromá korporace si přece může dělat, co chce, a stát ji nesmí omezovat.
Však taky není náhodou, že fanatičtí neomarxisté najednou objevili neuvěřitelnou citlivost pro ochranu soukromého vlastnictví, žel však pouze pro ochranu vlastnictví několika největších světových korporací.
Výsledkem je pochopitelná nervozita a pokusy nějak se dilematu vyhnout. Luboš Zálom apeluje na svědomí manažerů Facebooku a Karolina Stonjeková tvrdí, že jí vlastně vadí jen to, že se představitelé Facebooku schází se zástupci německé vlády. Dobré pokusy, ale nefunguje to. Manažeři Facebooku jsou ze stejného těsta (a mnohdy ze stejných rodin) jako aktivisté multikulturních neziskovek, takže by jednali zcela stejně i bez kontaktů s německou vládou. Navíc si dokázali vyvinout vlastní systém morálního hodnocení, podle kterého je dobré všechno, co poškozuje normální pracující a špatné všechno, co zvyšuje jejich životní šance.
Proti tomu stojí druhý názorový proud, který má řadu příznivců a jehož v tuto chvíli nejviditelnějším představitelem je Václav Klaus junior, který jasně napsal, že chování korporace je nepřípustné a pustil se do přípravy odpovídajícího zákona.
Tím se dostáváme k prvnímu jádru problému. Lidé, kteří se zcela naivně řídí selským rozumem a kteří o politice moc nevědí, ti dobře rozumí tomu, že když hospodský vykáže ze své krčmy hosta, co vedl hloupé řeči, je to něco úplně jiného než když nadnárodní korporace manipuluje politickou debatu ve většině evropských zemí. Lidé, kteří jsou o něco vzdělanější a sofistikovanější, ti naráží na problém – poučky nepočítaly s tím, že by korporace mohla být větší hrozbou pro občanské svobody než stát. A potom jsou lidé ještě přemýšlivější, kteří se snaží hlouběji pochopit smysl oněch pouček.
Pokusím se tedy posunout některé čtenáře z úrovně 2 do úrovně 3. Pak bude jasné, proč z požadavků na ochranu občanských svobod a na ochranu soukromého vlastnictví vyplývá nejen možnost, ale i přímo nutnost zasáhnout proti korporaci, která se dopouští svévolné cenzury.
Veškeré ospravedlnění a zakotvení občanských svobod je založeno na myšlence společenské smlouvy. Je to smlouva nepsaná, která není ani jednoznačně formulována, ale všichni jí tak nějak tiše rozumíme, i když nepoužíváme slovo „smlouva“. Jde o to, že sdílíme dějiny, jazyk, kulturu, základní představy o morálce a také různá omezení a různé závazky, které z toho vyplývají. Součástí tohoto sdíleného povědomí je také vědomí nedotknutelnosti „životů, svobod a majetků“ všech občanů a vědomí závazku vynakládat určité zdroje na jejich ochranu.
Druhé možné zdůvodnění občanských svobod je náboženské – Stvořitel obdařil lidi určitými právy. Ale při bližším pohledu se ukazuje, že obě teorie jsou různými stranami stejné mince. Aby bylo náboženské zdůvodnění použitelné, musí existovat základní shoda o tom, jaký je Stvořitel a co z toho pro lidi vyplývá (tedy nějaká forma smlouvy). A naopak společenská smlouva je vždy založena na nějakém společném morálním základě, který je prapůvodně náboženský.
Podstatné je, že neexistuje žádné jiné zdůvodnění občanských svobod, a z principu existovat nemůže.
Pokud dojde k tomu, že společenská smlouva se rozpadne, je vypovězena, zapomenuta nebo jinak vymizí, je důsledkem faktické zrušení soukromého vlastnictví i všech svobod. Existuje jen zvůle toho, kdo je momentálně silnější. V tuto chvíli má možnost zabít, okrást nebo libovolně zotročit všechny ostatní, než zeslábne natolik, že se sám stane obětí někoho ještě silnějšího.
Nakonec se ukáže, že jediným východiskem z této děsivé situace je teror, se kterým se lidé ochotně smíří.
Svým způsobem se opět jedná o určitý druh nepsané smlouvy. Lidé se podřizují tyranovi a tyran na oplátku zajistí stav o něco snesitelnější než totální bezvládí.
Tohle všechno je v pozadí, když hovoříme o občanských svobodách a bez toho nedávají poučky o omezení státních zásahů žádný smysl. Co ale říká současná společenská smlouva o vztahu entit typu Facebook k okolní společnosti? Nedokážeme to určit přesně, každý z nás to vnímá trochu jinak, shoda se hledá jen obtížně. Nicméně snad bychom se mohli, alespoň přibližně, shodnout na následujícím.
V pozadí je představa, že tak vzniknou dobrá pracovní místa a že místní lidé získají přístup k lepšímu zboží nebo službám. Ale většina lidí asi bude chápat, že se to nemusí povést. K podnikání patří riziko.
Kolegové z levice by entitě možná naložili nějaké další povinnosti, kolegové z pravice zase naložili nějaké povinnosti zaměstnancům, nicméně na určitém základu se asi shodnou téměř všichni. Část tohoto sdíleného základu je zapsána v zákonech, ale mnohé má jen podobu nepsaných pravidel, zvyklostí a očekávání.
A teď si tu máme entitu, která se chová naprosto jinak. Přijde zvenčí s velkými penězi, snadno získá faktický monopol na komunikační platformu a začne měnit politické poměry v zemi. O tom přece společenská smlouva vůbec nebyla! Když se psaly a schvalovaly příslušné zákony, myslelo se na podnikání a ne na převýchovu obyvatel. Entita Facebook prostě vypověděla společenskou smlouvu a je čas začít diskutovat o tom, za jakých okolností budou obyvatelé České republiky ochotni ji tolerovat, a jak budou vypadat nové zákony, které upraví její fungování.
Takhle by to viděli původní liberálové. Lidé, co vybojovali americkou válku za nezávislost a další buržoazní revoluce a kteří pokládali občanské svobody za posvátné. A kteří si nenechali od nikoho vzít – od panovníků, velmožů ani korporací.
Zdroj: petrhampl.com
Hampl Petr