Dámy a pánové, kamarádi, vlastenci!
Bylo by krásné, kdybychom mohli slavit sté výročí slavit s tím, že se všechno povedlo a že Česká republika je stabilní, hrdá, bezpečná a prosperující země. Jenomže tomu tak není. Je přímo symbolické, že právě v takové slavné dny k nám přijeli na inspekci dva politici, kteří mají k českému státu a českému národu stejný vztah, jaký měl Adolf Hitler. A že nikdo z ústavních činitelů neměl odvahu je odkázat do patřičných mezí. Jenže nejde o symboly, jde o to, v jakém stavu naše země je.
Čeká se od nás samozřejmě, že splníme svou povinnost a budeme předstírat, že „se máme tak dobře jako ještě nikdy.“ Stejně jako se to muselo říkat za Gottwalda a předtím za německé okupace. Jako tehdy, i dnes víme své.
Přesto není důvod propadat depresi. Ono je to vlastně normální. Češi jsou nesamozřejmým národem. Už několik století je tomu tak, že ve vzduchu téměř neustále visí možnost, že Češi jako národ či etnická skupina prostě zmizí. Budou nahrazeni, vyhubeni, rozpuštěni. Češi museli vynakládat hodně námahy, aby přežili.
To nás odlišuje od Angličanů, Francouzů, Švédů a mnohých dalších. Pro ně bylo naprosto samozřejmé, že tu budou i nadále. Zato Poláci museli bojovat, Maďaři museli bojovat, o slovenském národě nebylo jasno ještě poměrně nedávno.
Možná i proto jsme dnes na tom o tolik lépe než většina evropských zemí. Švédové zmizí ze světa během jedné generace, Francouzi jenom o něco málo později, a kde jsou Angličani, to neřeknu jen ze zdvořilostních ohledů na svého spoluřečníka. A tak samozřejmé národy to byly!
Stinnou stránkou nesamozřejmého národa je to, že situace vytváří spoustu kolaborantů, kteří v podstatě vsadili na to, že národ nepřežije. Je možná škoda, že se nemluví více o tom, jak se takovým lidem vedlo po osvobození v roce 1945, ale že se nemluví ani o tom, jak tomu bylo v masarykovské republice s lidmi, kteří se zdiskreditovali protičeskými aktivitami v rámci rakouského mocnářství. Je to velká škoda. Ono by to některé eurokolaboranty možná docela zchladilo.
Dobré na tom naopak bylo, že se Češi učili houževnatosti a že pokládali samozřejmé, že si své právo na přežití musí vybojovat. Samozřejmě, že nebojovali všichni. Vždycky se to týkalo jenom menšiny. Ale česká společnost a česká kultura dokázala takové obětavé a houževnaté menšiny vytvářet.
Když dnes slavíme 100 let od vyhlášení samostatného Československa, nemůžeme nepřipomenout také osobnost Tomáše G. Masaryka. Je dobré jej připomínat i proto, že kdyby žil Masaryk dnes, byl by blokován na sociálních sítích, nesměl by přednášet na univerzitě a Česká televize by o něm šířila lži, že zpronevěřil peníze.
Je důležité připomínat, že Masaryk byl bojovný nacionalista, pro kterého bylo samozřejmé, že stát musí mít vlastní armádu, vlastní zbrojní průmysl a že hranice se brání silou. Je skandální, že dnes jeho jméno zneužívají lidé, kteří se ideji národa vysmívají a kteří chtějí zničit všechno, v co Masaryk věřil. Nepochybuji, že by si s nimi Masaryk věděl rady, stejně jako si za první republiky věděl rady s cizáckou šlechtou, když nechal bez náhrady vyvlastnit podstatnou část jejího majetku. Schwarzenberkovské a jiné podobné restituce by za Masaryka absolutně nepřicházely v úvahu.
Z Masaryka si ale můžeme vzít ještě něco jiného. A to drobnou soustavnou práci, která může trvat celé roky a je zúročena v pravý čas. Masaryk se nepouštěl do střetu nerozvážně. Postavil se proti habsburské monarchii teprve až když bylo jasné, že není schopna se reformovat do přijatelné podoby a do útoku vyrazil ve chvíli, kdy byla oslabena válečnou porážkou. Učme se to od něj.
Nikdo z nás si nemůže vyčítat, že se Evropská unie rozpadá příliš pomalu a že se neziskovkoví aktivisté ještě navzájem nepožrali. Ale můžeme si vyčítat, že my nepracujeme dost rychle a dost efektivně. Je tato manifestace připravena profesionálněji než ty, které se konaly třeba před dvěma lety? Byl během té doby vybudován spolek se stovkami nebo aspoň desítkami poboček? Vytvořili jsme nový komunikační kanál? Našli jsme nový zdroj financování? Získali jsme nějakou zásadně jinou dovednost?
Jestli ne, byly to ztracené dva roky.
Dámy a pánové, spoluobčané, vlastenci. Není důvod slavit, je důvod pustit se do práce.
Psáno pro demonstraci 28. října na Václavském náměstí, kam jsem se nakonec nemohl dostavit.
Zdroj: petrhampl.com
Hampl Petr