Bojem za tzv. rovnost k nové diskriminaci

Jedno z hlavních tvrzení kampaně „Jsme fér“ zní takto: „Většině to neublíží a menšině to pomůže.“ Vytváří se tu dojem, že se vlastně jedná jen o drobnou změnu právního institutu manželství, která nebude mít vliv na ostatní lidi. Bohužel to není pravda.

Otázka svobody – bavíme se zde o svobodě politické – není souhrnem všech možných i nemožných individuálních či skupinových nároků, nýbrž naopak primárně se měří prostorem, v němž stát do osobní sféry jednotlivce či skupiny nezasahuje. Každému nároku jednotlivce či skupiny totiž ve skutečnosti odpovídá povinnost ostatních, čímž se jejich prostor svobody nutně zmenšuje. Ve skutečnosti totiž existuje naprosto prokazatelná souvislost mezi prosazováním LGBT agendy, jejíž vlajkovou lodí je právě manželství stejnopohlavních párů, a zcela novou vlnou diskriminace všech oponentů, která pravidelně v zemích, kde jsou legalizovány tyto sňatky, přichází v těsném závěsu za touto legalizací.

Abych nebyl napadán, že se zde pokouším o věštění z křišťálové koule, rád bych popsal několik skutečných případů, které se staly za tu krátkou dobu, po kterou jsou homosexuální svazky legalizovány (poprvé v Nizozemí 2001). A nejedná se vůbec o drobnosti, ale spíše o novou vlnu diskriminace, rozdělování společnosti a pronásledování disidentů. Svoboda projevu, slova, tisku, svědomí a náboženství jsou nejen ohroženy, ale již přímo atakovány proponenty nové agendy, a to v zemích, jako je Velká Británie, Francie, Švédsko, atd. Co mám na mysli? Vyhazování z práce, ze studia, mediální útoky a kampaně, blokády veřejného vystoupení oponentů, zesměšňování, vylučování z rozhodovacích pozic, likvidační pokuty pro živnostníky, cenzura internetu, ale dokonce i drobnější tresty odnětí svobody, zřizování převýchovných komisí, specializovaných soudních institucí, monitorovacích komisí apod.

Ne, to nehovořím o normalizačním Československu, to je aktuální situace v dnešní Velké Británii, Francii, Švédsku, Kanadě, atd. A týká se těch, kteří mají jiný názor na agendu LGBT, a především tedy na stejnopohlavní manželství. Po schválení stejnopohlavních svazků totiž již nestačí tolerance, ale začal být vyžadován aktivní souhlas.

Uvedu zde jen několik málo příkladů:

Příklad první:

Felix Ngole byl student sociální práce na univerzitě v Sheffieldu, který v roce 2015 umístil na svoji soukromou FB stránku komentáře s odkazem na biblické citáty na podporu Kim Davisové z USA, úřednice, která ve Spojených státech odmítla vydávat tzv. manželské licence stejnopohlavním párům a byla za to soudně stíhána a nakonec uvězněna „za pohrdání soudem.“ Následně mu bylo sděleno, že jeho FB profil je předmětem vyšetřování kárné komise univerzity, v důsledku čehož byl později i vyloučen ze studia. Felix Ngole se obrátil na soud, který sice uznal, že došlo k omezení studentova práva vyjadřování, nicméně se tak dělo z důvodu „prevence, protože by tento post mohli číst lidé, kteří by jej mohli považovat za neslučitelný s étosem daného oboru.“ Studentovo právo na svobodu vyznání – dle tvrzení právních zástupců Sheffieldské university, jimž dal soud za pravdu – údajně nebylo porušeno, protože předmětem sporu nebylo jeho vnitřní přesvědčení, nýbrž vyjádření tohoto přesvědčení. Nepřipomíná Vám to něco? Není to přeci tak dávno, co vládnoucí moc říkala „v soukromí si můžete myslet, co chcete, ale běda, když to budete říkat někde navenek“.

Příklad druhý: Likvidace drobných živnostníků

Známé jsou případy živnostníků, kteří se odmítají podílet na přípravě obřadu uzavření stejnopohlavního „manželství“. Jedná se o květináře, pekaře, cukráře apod. O jednom takovém případu ze Spojených států psala nedávno v Echu24 Lucie Sulovská. Jednalo se o pekaře, který padl do připravené pasti nastrčených aktivistů v roli provokatérů. Výsledkem jsou finančně ruinující soudní spory, respektive pokuty. Velmi podobný je případ z Velké Británie. Manželé Daniel a Amy McArthurovi, kteří v Belfastu provozují pekárnu Ashers Bakery, odmítli upéct dort s nápisem „Support Gay Marriage“ (podporujte homosexuální manželství) s tím, že je to proti jejich svědomí. Komise pro rovnost určila, že mají zákazníkovi zaplatit 500 liber za porušení antidiskriminačního zákona. Odvolali se k soudu, který na podzim 2016 rozhodnutí komise potvrdil, odsoudil je k zaplacení 500 liber zákazníkovi a 88 tisíc liber soudních nákladů.

Zde si prosím všimněte, že jsou zřizovány speciálně vyškolené, kvazisoudní či soudní instituce, které případy tohoto typu atrahují do své kompetence. Nepřipomíná Vám to něco? Ano, mimořádné soudy zavedli za protektorátu u nás nacisté, poté mimořádné lidové soudy fungovaly po druhé světové válce a staly se mocným nástrojem likvidace opozice. Za normalizace fungovaly prověrkové komise. Nyní vznikají různé komise či výbory pro rovnost (v Kanadě, Velké Británii apod.), které bedlivým zrakem sledují, zda někdo mimo jiné nevyjadřuje negativní názor i na stejnopohlavní manželství.

(Aktualizace: 10. 10. 2018 bylo zveřejněno, že britský Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch manželů McArthurových. To je velmi potěšující zpráva, snad signalizující, že odpor proti excesům levicových liberálů nejen v USA, ale i v Evropě, nabírá na síle. Každopádně celá záležitost trvala čtyři roky soudních sporů a 500 000 GBP (15 mil. Kč), z nichž polovinu zaplatili daňoví poplatníci a polovinu vybraly na sbírkách katolické charity.)

Velká Británie však pokročila ještě dále: 21. 12. 2016 byl přijat zákon, který zavádí pro všechny státní zaměstnance, nikoliv tedy jen úředníky, ale i učitele, sociální pracovníky atd. tzv. přísahu věrnosti (Oath of Allegiance to British values). Netřeba dodávat, že za „britskou hodnotu“ je samozřejmě považováno i právo na stejnopohlavní manželství. Ten, kdo s tím nesouhlasí, není způsobilý vykonávat funkci či zaměstnání placené ze státního rozpočtu. To ovšem nestačí: dokonce ještě před tímto zákonem bylo přijato zákonodárství, v jehož důsledku byla zlikvidována síť katolických adopčních agentur jen proto, že odmítaly předávat do adopce děti homosexuálním párům. Zde dokonce ani nešlo o to, že by čerpaly prostředky ze státního rozpočtu. Prostě jen měly jiný názor.

Podobná situace je ve Francii, kde byly značně medializovány případy sankcionování starostů, kteří odmítali asistovat při uzavírání stejnopohlavních manželství. Určitým specifikem Francie je poměrně masivní odpor veřejnosti, který byl vyvolán prosazováním této agendy. Došlo k několika obřím demonstracím (tzv. Manifestace pro všechny), z nichž největší měla 1,5 milionu účastníků. Rozhodně se nejednalo pouze o křesťany; kromě židů, muslimů a ateistů se jich zúčastnili i dokonce gayové a lesby, kteří nesouhlasí a agendou LGBT lobby. Policie však reagovala nepravdivými informacemi o počtech demonstrantů, brutálními zákroky, použitím slzného plynu i proti dětským účastníkům manifestace a mj. i postihováním nošení symbolů tohoto hnutí. Jednalo se o vlajku či tričko, na nichž byla vyobrazena silueta rodiny složené z otce, matky a dvou dětí. Ve veřejném parku v Paříži, v Jardin du Luxembourg, bylo mnoho lidí pokutováno, zatčeno bez příčiny pro nošení trička, pořádání zábavy či rodinných výletů s bannery této akce. Novinářům bylo zakázáno natáčet, co se dělo.

Je zajímavé, že velká část videí na YouTube z tohoto zákroku je buď zablokovaná, či vyžaduje jmenovité přihlášení pod záminkou ochrany před emočně rušivými záběry. Ano, už samotné nošení obrázku standardní rodiny je považováno za přečin. S tím souvisí i přejmenovávání označení „otec“ a „matka“ v úředních dokumentech ve Francii, Španělsku, Itálii a dalších státech na „rodič A“ a „rodič B“, resp. „rodič 1“ a „rodič 2“.

Ani to však není vše. Ve Švédsku či Velké Británii se příslušné autority nechaly slyšet, že i církve je třeba donutit, aby poskytovaly sňatky pro stejnopohlavní páry. Stejný záměr vyplývá i z uniklých emailů Hilary Clintonové.

Ale nemusíme chodit ani tak daleko. V naší Radě vlády pro menšiny byla zpracována již v roce 2007 tzv. Analýza situace LGBTI menšiny v České republice, která naznačuje, že by stát měl vyvíjet tlak na církve, aby přijaly homosexuální chování jako legitimní: Můžeme se zde dočíst:

„V rámci připravovaného antidiskriminačního zákona existuje výjimka pro církve a náboženské společnosti, které mají z interních důvodů právo v pracovněprávních vztazích uplatňovat rozdílné zacházení s osobami i v souvislosti s jejich sexuální orientací. Otázkou je, zda se tím nedává církvím a náboženským společnostem příliš velký prostor k  homofobnímu jednání – např. právo odmítnout gaye či lesbu při žádosti o zaměstnání, které bezprostředně nesouvisí s výkonem kněžského povolání (proti zákonné normě, která tuto diskriminaci v zaměstnání vylučuje)… Příslušná ministerstva by měla věnovat pozornost způsobu, jakým jsou připravováni ke své práci budoucí učitelé, vychovatelé a kněží.“ (str. 14 Analýzy).

Když se eurokomisaře Vladimíra Špidly ptali v roce 2009, zda mohou existovat z antidiskriminačního zákonodárství nějaké výjimky z důvodu svědomí nebo náboženství, odpověděl, že žádné výjimky nejsou přípustné.

Těchto případů bych mohl jmenovat velké množství a týkají se opravdu širokých vrstev obyvatelstva. Jen při přípravě k tomuto vystoupení jsem narazil na zdroje, které jich popisují mnoho set. Některé jsou popsány i v česky psaných zdrojích jako např. v knize Gabriele Kuby Globální sexuální revoluce (na str. 351 až 361). Pouze v samotné Kanadě od roku 2005 do roku 2012 proběhlo podle kvalifikovaných odhadů citovaných v knize Vladimíra Palka Lvi přicházejí (s. 298 českého vydání) cca 300 soudních řízení v souvislosti s trestáním odpůrců stejnopohlavních sňatků.

Kolik však bylo přestupkových řízení, kolik lidí se nechalo zastrašit a raději navenek akceptovali novou ideologii či opustili zaměstnání dobrovolně nebo byli vyhození ze zdánlivě neutrálních důvodů? A jsou další státy: Británie, Francie, Německo, Skandinávie, Nizozemsko, Španělsko atd. Řádově se tedy může jednat i o tisíce či více případů za velmi krátkou dobu, kde jsou používány likvidační pokuty, kratší tresty odnětí svobody, profesní likvidace, vyhazování z práce atd. jen proto, že se dotyční dostatečně rychle nepřizpůsobili nové vládnoucí ideologii. A zdaleka se nejedná jen o křesťany. O některých případech muslimů, židů, ateistů, nebo dokonce samotných homosexuálů, kteří nesdílejí levicově progresivistickou agendu psala např. Lucie Sulovská v Echu24, ale jsou i další, zde například se jedná o muslima (zdroj je levicový The Guardian, kde již v roce 2007 bylo publikováno varování před nebezpečím totalitárních tendencí této agendy) a zde je dopis 200 izraelských rabbínů a zde je popsán případ dalšího homosexuála, který s agendou LGBT lobby nesouhlasí. Tak jako je tomu v zahraničí, tak i u nás se příslušníci všech těchto skupin po schválení nového zákonodárství mohou potenciálně ocitnout se svým svědomím na hraně či za hranou zákona.

A kolik je těch, kterým má zamýšlená úprava vlastně pomoci? Existuje totiž zřejmě velké množství homosexuálně zaměřených osob, které ve skutečnosti žádné sňatky ani registrované partnerství nepožadují. Je totiž s podivem, že dle statistik by ona pověstná 4% homosexuálně orientovaných osob měla odpovídat cca 400 000 obyvatel ČR, nicméně registrované partnerství využilo necelé 3000 párů, z nichž však ještě značný podíl tvoří občané jiných států (Slováci, Ukrajinci, i příslušníci dalších států – můj kamarád se např. nechal zaregistrovat s Mexičanem apod.).

Bohužel počet těch, kterých by se nové zákonodárství dotklo (starostů, resp. tajemníků na obecních úřadech, učitelů, sociálních pracovníků, pracovníků církví, živnostníků), kterým by do budoucna mohlo hrozit, že by museli nějakým způsobem aktivně spolupracovat na tomto jednání, ač je to proti jejich svědomí, by byl mnohonásobně vyšší, vždyť jen petice Aliance pro rodinu shromáždila za dva a půl měsíce více než 65 000 podpisů takto smýšlejících obyvatel. Není tedy pravda, že připravovaná novela občanského zákoníku „nikomu neuškodí“, jak tvrdí aktivisté petice „Jsme fér“.

Doporučuji proto počkat a sledovat, jak se bude vyvíjet předmětná otázka v zemích, které zavedly tuto agendu jako první. Zatím uběhla příliš krátká doba, abychom mohli vidět skutečný efekt. Od první legalizace (2001) neuplynula ani jedna generace, pouze ve čtyřech státech platí tyto zákony déle než 10 let, přitom se jedná o rozhodnutí s mimořádně dlouhodobým dopadem na společnost. Naopak zamýšlené ústavní zakotvení manželství jako muže a ženy není jen legislativní ochranou institutu heterosexuální rodiny, na níž byly postaveny všechny známé velké civilizace (ať už v monogamní či polygamní formě), nýbrž i pojistkou proti výše popisovaným zásahům státní moci vůči širokým skupinám obyvatel.

Mgr. Jan Petr Kosinka

(redakčně kráceno, text byl publikován na České pozici, serveru Lidových novin)

Zdroj: rcmonitor.cz

-mp-