Během pravoslavných vánočních svátků poskytl patriarcha moskevský a veškeré Rusi Kirill rozhovor televiznímu kanálu „Россия 1“. Zhodnotil v něm politické i náboženské události roku 2018 a věnoval se rovněž církevní krizi na Ukrajině.
Vaše Svatosti, o těchto Vánocích začneme rozhovor na smutné téma. Zdá se, že hlavní událostí uplynulého roku se stane drama v celosvětovém pravoslaví. Nakolik je to bolestivé?
Lidé, kteří znají dějiny a zajímají se o ně vědí, že nikdy nepanovaly jednoduché časy… Pokud mluvíme o historii, je slovo „drama“ opravdu správné. Dějiny nejsou komedií, ani tragédií, nýbrž dramatem. Co je drama? Drama představuje realistické znázornění života. Mohou se v něm objevit slzy a úsměvy, radost a smutek – to je lidský život. Koneckonců, každý člověk z vlastní zkušenosti ví, jaká dramata prožívá v rodinném a profesním životě….
To samé dnes probíhá v oblasti mezicírkevních vztahů. Jediné, co můžeme dnes říci je, že se jedná spíše o smutné, než radostné události. Probíhá především rozdělení ve světovém pravoslaví. Myslím, že tento pocit se mnou sdílí také všichni představitelé místních ortodoxních církví – a toto rozdělení nepřináší nic dobrého.
Pravoslavné církve se musí konsolidovat tváří v tvář všem problémům, kterým dnes musí lidé čelit – úmyslně nehovořím „o církvi“, nýbrž o konkrétních o osobách. Hovořím o problémech, které ničí integritu lidské osoby a v důsledku nichž se člověk stává velmi křehkým, slabým a ovlivnitelným. Hlavní úkol církve spočívá v zájmu o člověka, církev se musí snažit pomoci člověku, aby odolal tomu, co se v církevním jazyce nazývá „pokušeními“. Pokud budeme mluvit jazykem fyziologie, který je pro moderní člověka srozumitelnější, musí být člověk schopen odolat hlasu těla, který církve označuje jako „chtíč“.
Co vlastně „chtíč“ znamená? Jedná se o hlas těla, který pokoří hlas rozumu, a potlačuje nejvznešenější city. Člověk pak již nežije podle zákona, který mu Bůh dal, ani morálního zákona zakotveného v jeho přirozenosti. Tento zákon Boží odpovídá morálnímu cítění a obsahuje jej Písmo svaté. Člověk pak žije pouze podle pravidel instinktů. Instinkt je největší síla, která člověka dohání k určitým činům. Takže úkol církve spočívá v tom, aby lidé žili podle zákona, který jim dal Bůh. V návaznosti na tento zákon člověk zdokonaluje svou mysl, své city, zpevňuje svou vůli, stává se silnou osobností – především pak osobností schopnou milovat a sdílet svůj život s ostatními.
Ke „chtíči“ a lásce se určitě ještě vrátíme. Chtěl bych však pokračovat v našem rozhovoru na téma ukrajinské církve. Zdá se, že se Ukrajinská pravoslavná církev ocitla pod palbou ze dvou stran – z jedné strany na ni útočí ukrajinská moc, z druhé strany konstantinopolský patriarchát. Jaká je budoucnost Ukrajinské pravoslavné církve a jak jí můžeme pomoci?
Když se podívám do budoucnosti, musím říci, že bude určitě dobrá. Protože Ukrajinská pravoslavná církev stojí na straně světla, na straně Boží spravedlnosti. A všechno, co dnes stojí proti Ukrajinské pravoslavné církvi, je na straně temnoty. Mohu to snadno dokázat.
Na Ukrajině nedávno proběhl tzv. sjednocující sněm. Podle názoru loutkařů a podle názoru prezidenta Ukrajiny měl tento „sněm“ sjednotit všechny a vytvořit jednu pravoslavnou církev pro celou Ukrajinu. Jenže co se stalo? Sjednotili se pouze dvě schizmatické skupiny. Pravoslavné církve jako milostiplného duchovního organismu se to nijak nedotklo.
Co však stojí v tomto případě za zmínku, je bezprecedentní zasahování státní moci. Ukrajina o sobě hovoří jako o zemi, která se chce dostat do Evropy, zemi, která tvrdí, že sdílí evropské hodnoty. Koneckonců jednou z velmi důležitých evropských hodnot Evropy je zásada oddělení církve a náboženství od státu – tj. stát má světskou povahu. Jenže čeho jsme svědky? Vidíme prezidenta Ukrajiny, který předsedá církevnímu „sněmu“ a určuje, kdo by měl stát v čele „místní církve“. Stát tak hrubě zasahuje do života církve a neváhá to dělat veřejně… všechno se tak proměnilo v absurdní divadlo.
Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby prezident Ruské federace Vladimír Vladimirovič Putin předsedal církevnímu sněmu? Nebo kdyby přímo řekl, kdo by měl být zvolen a poté nově zvoleného patriarchu představil veřejnosti? To asi sotva…
To je nemožné…
Ano, nemožné. A dokážete si představit reakci světové veřejnosti? Jak by řádili obránci lidských práv, jak by se bouřili všechny státy, jaký proud ničivé kritiky by nastal? A co vidíme dnes?
Mlčí jako zařezaní…
Ano. Ptám se – kde je Evropa? Kde jsou Spojené státy? To oni si přeci přejí všude obhajovat fundamentální principy liberalismu, a to včetně oddělení církve od státu.
Nezávislost církve…
Nezávislost církve. Tyto kroky svědčí o tom, že vše lze popřít, odmítnout veškeré principy – pokud sledujete konkrétní politické cíle. V tomto smyslu se jeví politická objednávka zničení pravoslaví na Ukrajině jako zcela očividná.
Důležitou událostí, kterou jsme si minulý rok připomínali, bylo sté výročí zastřelení carské rodiny. Ve svém kázání jste hovořil o tom, že se tehdy celý národ stal jakýmsi vlakem, jehož strojvůdce neodhadl rychlost a blížil se k nevyhnutelné katastrofě. Nakolik se taková situace stává dnes aktuální?
Takové riziko existuje vždy. Na strojvedoucím záleží opravdu hodně. Představte si, že by v oné revoluční době bylo v čele Ruska dost strojvedoucích, kteří by si s tím dokázali poradit. Z 19. století známe mnoho analogií, kdy se špičkoví strojvedoucí Ruska potýkali s velmi silnými výzvami, včetně těch, které měly za cíl zničit ruskou státnost. Proto hodně závisí na vůdcích, na těch, kteří jsou zodpovědní za osud země, za osud lidu. Nejsou to jen ti, kdo personifikují nejvyšší autoritu, nejen jednu osobu, ale elitu, státní elitu jako celek. Úroveň odpovědnosti za vše, co se děje v zemi, závisí na vzdělání této elity, na jejím vlastenectví…
Budoucnost země je proto naším společným úkolem. A pokud se dokážeme při realizaci této „společné věci“ sjednotit, pokud budeme mít jasné cíle – tj. že chceme, aby se našim lidem dařilo dobře a aby Rusko bylo nezávislé, silné a soběstačné – znamená to, že musíme myslet a jednat společně. Myšlenka „solidární společnosti“ je proto dnes velmi aktuální a Ruská pravoslavná církev na tomto úkolu neustále pracuje. Domníváme se, že církev může přispět k vytvoření solidární společnosti na úplně novém základě, bez jakékoliv ideologie. Mluvilo se o solidaritě v minulosti, ale solidarita nezabránila Sovětskému svazu před pádem. Proto musíme všichni pracovat, abychom vychovali lidské jedince schopné sjednotit se s dalšími jedinci.
Hovoříte o „solidaritě bez jakékoliv ideologie“, jenže každá solidarita se formuje kolem něčeho, kolem hodnotového systému, který je společný všem. Pokud neexistuje společný hodnotový systém, nemůžeme být s nikým solidární. Takže na základě čeho?
Přesně tak. Když hovořím o ideologii, mám na mysli komplex určitých filozofických myšlenek, na jejichž základě stát funguje. Vzpomeňme na marxismus nebo na liberalismus, který dnes dominuje v mnoha zemích. Ideologie znamená existenci určitých filozofických principů, které jsou základem legislativy, formují veřejné mínění a tak dále. Každý historik vám řekne, že ideologie dlouho nepřežijí – tři, čtyři, pět generací. Ideologie zmizí. A co zůstane? Zůstane člověk.
Co by mělo být základem naší společné práce, včetně našich společných aktivit zaměřených na rozvoj našeho státu? Především je třeba přemýšlet o morálním a duchovním stavu člověka. Společnost nemůže být solidární, pokud se sobeckost, netolerance a spotřebitelská ideologie stane ideálem člověka. Takoví lidé nemohou jít cestou, na níž by se drželi za ruce s ostatními. Proto duchovní a morální výchova člověka předurčuje schopnost celé společnosti být solidární a společně řešit problémy, které na této historické cestě vznikají.
Jenže základem křesťanské morálky vždy byla láska a já mám dojem, že láska kamsi mizí. Buď ji nahradil sex, nebo je různým způsobem využívána komerčně. Láska, kterou nám věnoval Stvořitel, v mnoha ohledech buď zmizela, nebo se proměnila… Láska mizí jak ze vztahů mezi lidmi, tak i ze vztahů mezi státy. Ve světě probíhá boj o zdroje, závody ve zbrojení a tak dále. Kam tedy láska zmizela? Co se s ní stalo a kam jdeme? Není čas začít bojovat za mír jako v 80. letech, kdy to bylo velmi důležité?
Nejprve o lásce. Láska nikam nezmizela, láska je vlastní lidské přirozenosti. Bůh vložil tento velký dar do naší přirozenosti a každý člověk může tento pocit v určitém okamžiku svého života zažít. Druhá věc je, jak dokážeme s tímto citem zacházet. Může být zneužit a přeměněn na promiskuitní sex. Tím se láska zničí a člověk přestává být schopen milovat druhého. Často se nás ptají, proč máme dnes tak velký počet rozvodů. To je jednoduché – protože člověk žije bezcílně, střídá partnery a láska se mu vzdaluje. Řídí se především chtíčem, touhou uspokojit své fyziologické potřeby…
A teď k mezinárodním vztahům. Obecně žádná láska mezi státy neexistuje, mezi státy vždy panuje pragmatismus... Mezi národy může panovat přátelství, láska. Víme, že Rusové cítí sympatie k určitým národům a k jiným zase nikoliv – tento stav není dán naším bezohledným postojem, ale pouze historickým kontextem. Několikrát jsme se ve vztazích s jinými národy hodně spálili, proto ta zdrženlivost. A k jiným zase projevujeme značné sympatie. Podobně to probíhá i u jiných národů. Sympatie mezi národy je velmi dobrá a dokonce i v případě, že neexistuje, musí být rozvíjena prostřednictvím kulturních a mezilidských kontaktů (a také prostřednictvím vědecké, technické a politické spolupráce, což je velmi důležité). V tomto vztahu je ovšem velmi důležitá upřímnost. V mezistátních vztazích nelze deklarovat jedno a reálně v tajnosti realizovat zcela odlišnou strategii. Myslím si, že starší lidé si pamatují Helsinský zákon o bezpečnosti a spolupráci v Evropě...
Ten z roku 1975…
Ano, přesně tak. Nadšení evropských národů neznalo hranic! A jaké nadšení panovalo, když padla Berlínská zeď! Všichni jsme si mysleli: „Hle, vstupujeme do nové éry. Ideologické rozpory padly a nyní začíná to, co nás povede k velmi dobrým vztahům s evropskými zeměmi, ke spolupráci“. Jenže co se nakonec stalo? NATO se přiblížilo k našim hranicím a projevuje vůči nám agresivní politiku, což samozřejmě ničí vzájemnou důvěru. I když mezi státy nepanuje láska, měla by fungovat poctivá, slušná politika.
Chtěl bych ještě pokračovat v tématu lásky. Jaký má vztah k tradiční rodině?
Rodina představuje radost a samozřejmě také oběť, jedná se o hrdinský čin, to každý chápe. Člověk nejdříve žije sám a dokud se neoženil, byl naprosto svobodný, byl pánem svého času. Pak se ožení a už není tak svobodný. Pak přijdou děti a je ještě méně svobodným. Má stále více povinností a reakce na tuto skutečnost může být následující – buď ji přijme jako dar od Boha a vidí v tom velkou radost a štěstí, naplnění života…
Realizaci vlastní svobody…
Ano. Realizaci svobody, která není prázdná, nýbrž obohacuje. Člověk často sám – vlastníma rukama – ničí dar, který mu Bůh dal. Všechno proto závisí, jak se mi zdá, na nás samých. Z našeho postoje k lidem, z naší schopnosti být slušný, z naší schopnosti hovořit a jednat způsobem, který odpovídá našemu vnitřnímu stavu. Nepodvádět ostatní a budovat si k nim vztah, ke kterému nás Pán povolal.
(překlad vlastní, upraveno, kráceno)
Originál: Рождественское интервью Святейшего Патриарха Кирилла телеканалу «Россия» vyšel 7. ledna 2019 na patriarchia.ru.
Zdroj: patriarchia.ru
Kirill, moskevský patriarcha