Za mého mládí, v šedesátých letech, se tak říkalo Albánii Envera Hodži.
Tehdejší komunistická Čína využívala nejchudší a nejzaostalejší evropskou zemi jako svoji ideologickou základnu nejen proti imperialistickému Západu, ale hlavně proti Sovětskému svazu, s nímž tehdy válčila na řece Ussuri. Vzpomněl jsem si na tuto již zapomenutou historickou epizodu, když jsem si v ruském tisku četl o tiše a nenápadně budovaném spojenectví Číny a Běloruska.
Alexandr Lukašenko, který v Minsku pevně drží otěže moci déle než 25 let, sice oficiálně představuje nejvěrnějšího spojence Ruské federace, nicméně léta hledá příležitost, jak se závislosti na velkém sousedovi zbavit. Protože na něho Západ uvalil již před lety sankce, obrátil se v roce 2006 na Čínskou lidovou republiku, aby s ní navázal, jak sám říkal, strategické partnerství.
Dlouhá léta se zdánlivě nedělo nic až do doby, kdy došlo k menší roztržce mezi Moskvou a Minskem. Běloruský prezident znepokojený vývojem mezinárodní situace, požádal Ruskou federaci o dodávku raket Iskander, schopných nést jaderné hlavice. Moskva tuto žádost neodmítla, ale podmínila ji tím, že raketové komplexy Iskander rozmístí v Bělorusku pouze se svojí vojenskou obsluhou. Obávala se totiž toho, že tyto komplexy nebo jejich části se dostanou do rukou států NATO.
Přítomnost ruských vojáků na svém území Alexandr Lukašenko odmítl a obrátil se s prosbou o pomoc na svého ještě východnějšího strategického partnera – Čínu. Již o tři roky později na vojenské přehlídce v Minsku mohl představit nový raketový systém Polonéz s dostřelem 280 km. Údajně mělo jít o společnou čínsko-běloruskou výrobu. Zdá se, že běloruské byly pouze tahače, které Polonéz přepravují. Ovšem čínsko-běloruská spolupráce v obranném průmyslu se úspěšně rozeběhla. Většina dodávek (například modernizované tanky T-72) směřuje do Číny, naopak běloruská armáda využívá čínské obrněné transportéry.
Pokračuje i další vývoj raket, tentokrát s dostřelem 300 km, které jsou schopny se trefit do hokejové branky, jak s oblibou říká Alexandr Lukašenko. Ruští novináři se ovšem kladou logickou otázku, proti komu budou tyto zbraně vlastně namířeny? Velice poučná i pro Českou republiku může být historie čínských investic v Bělorusku. Na počátku byly velké plány s budováním technoparků a podobných zařízení, Číňané vypracovali plán, jak v průběhu 30 let investovat 30 miliard dolarů, ale záhy se to zadrhlo a budoucnost projektů je nejistá.
Ovšem v okamžiku, kdy se ukázalo, že existuje možnost využít běloruská ložiska draselných solí, během pár let se stihlo postavit za čínské peníze vše v rekordním čase. V roce 2020 by běloruský draslík měl pokrývat asi 20% čínské spotřeby.
Připadá mi, že čínská zahraniční politika se drží zaběhaných schémat a idea nepotopitelné letadlové lodi v Evropě k nim patří. V případě Běloruska se tím kupodivu více znepokojuje ruská politická elita než Západ. Jeho představitelům zřejmě chybí nejen předvídavost, ale také pud sebezáchovy.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav