Podle mediálních zpráv mexický prezident Andrés Manuel López Obrador požaduje, aby se španělský král a římský papež omluvili domorodým národům Jižní Ameriky za zločiny, jichž se na nich dopustili evropští dobyvatelé. Španělsko tento požadavek odmítlo. Toto chování se nám může zdát podivné, nicméně v rámci procesu tzv. dekolonizace je docela běžné. Například ředitel ukrajinského Institutu národní paměti Vladimir Vjatrovič také bojuje za dekolonizaci.
Jak vlastně vznikla myšlenka požadovat omluvu za zločiny, k nimž došlo před mnoha lety? Odráží politický přístup, který předpokládá, že spravedlnost vyžaduje zajištění kompenzačních výsad pro skupiny, které byly v minulosti vystaveny útlaku či nespravedlnosti. V praxi se jedná o „pozitivní diskriminaci“ – konkrétní osobě pak musí být poskytnuty výhody, protože patří do utlačované skupiny.
Tento přístup se zrodil ve Spojených státech během dlouhého sporu mezi „klasickým“ a „sociálním“ liberalismem. Klasický liberalismus zdůrazňuje odpovědnost člověka za jeho osobní prosperitu: společnost je povinna zajistit rovnost lidí před zákonem, ale nemůže a neměla by zajišťovat rovnost v přístupu k osobnímu blahu. V tomto ohledu je nerovnost nevyhnutelná – vždy budou někteří jedinci usilovně pracovat a jiní zase lelkovat. Nicméně v pravém americkém duchu by si člověk neměl naříkat nad nespravedlností osudu, nýbrž usilovně pracovat. Sociální zabezpečení činí z lidí pouze naštvané příživníky.
Sociální liberálové však namítali, že vzhledem k osudům těch, kteří byli ve svém životě méně úspěšní (chudí lidé nebo zástupci nepopulárních menšin) je výzva k dosažení všeho „vlastníma rukama“ čistým výsměchem. Co zmůže mladý muž, který se narodil v zločineckém ghettu, kde mu rodiče nemohli dát vzdělání, a zaměstnavatelé se na něj dívali s podezřením právě proto, že pochází z tak nefunkčního prostředí? Lidé se sami nemohou dostat ze sestupné spirály chudoby, kriminality a diskriminace – na pomoc jim musí přijít stát, to on jim poskytne lepší podmínky, aby se mohli postavit na vlastní nohy. V situaci, v níž se nacházejí, se totiž neocitli vlastní vinou. Jedná se o výsledek století nespravedlnosti, který je třeba napravit.
Rétorika sociálních liberálů je rétorikou výčitek a hanby. Máte nespravedlivá privilegia, která jste získali dlouhou historií krutosti a útlaku. Jednoduše lze prokázat, že jsou tato privilegia etnické povahy – „bílá“, to znamená, že lidé evropského původu mají všeobecně mnohem lepší podmínky a je pro ně snadnější v životě uspět. Abychom tuto nespravedlnost napravili, musíme vždy zdůrazňovat, že dějiny evropského pronikání do Nového světa jsou vlastně dějinami loupeží, zotročení a násilí. A Evropané za to musí zaplatit a činit pokání, činit pokání a platit…
Jenže většina sociálních liberálů jsou běloši a naše ruská rusofobie vypadá ve srovnání s nepřátelstvím amerických liberálů vůči vlastní etnické skupině dosti bídně. Někteří z jejich oponentů, dnes nazývaní „klasičtí liberálové“, kterým se nyní ovšem častěji říká „konzervativci“, jsou černoši, kteří naopak (podle mého názoru rozumně) věří, že pozice oběti vůbec nepomáhá zlepšit životy jejich lidí.
Právě tento sociálně-liberální tok myšlenek stojí za demolicí památníků jakýchsi historických postav, které se podle moderních standardů ukázaly být hanebnými rasisty.
Asymetrii se zde samozřejmě nevyhneme: rasismus, stejně jako všechny nespravedlnosti a fobie, je považován za reálný pouze ve vztahu k utlačovaným menšinám. Rasismus vůči skupinám, které jsou považovány za dominantní a utlačovatelské, není v zásadě možný. To, co se vám může zdát jako „rasismus“ nebo „nenávist“, ve skutečnosti představuje jen „rozhořčení utlačovaných“.
Kolektivní a dědičná odpovědnost – tj. když například propaganda hlásá, že celá skupina X je vinna ze zvěrstev spáchaných jednotlivými jejími zástupci a nese vinu nejen za moderní zločiny, nýbrž také za přestupky způsobené „našemu velkému lidu“ od poslední doby ledové – byla vždy považován za znamení rasismu a nacismu.
Jenže v současném chápání se rozhovor o odpovědnosti tohoto typu stává vhodným – samozřejmě pokud se jedná o „utlačovatelích“.
Stejný přístup si „vypůjčují“ i v jiných zemích, například právě v Mexiku. Před pěti sty lety Evropané vpadli do naší země, jsme oběťmi staré nespravedlnosti, musíte platit a činit pokání, říkají. Španělé – a katolická církev – jsou prohlašováni kolektivně a dědičně vinni a musí to veřejně uznat.
Z vnějšku to samozřejmě vypadá absurdně. „A to nám říká Španěl!“, reagovali na tyto požadavky někteří Španělé. A mají vlastně pravdu.
Prezident Mexika prohlásil za nepřátelskou významnou (jestli ne dokonce převažující) část jeho vlastní kultury a požaduje omluvu za události, které jsou klíčové k jejímu vzniku. Kdyby totiž Španělé nepřistáli v Jižní Americe, nevzniklo by ani Mexiko. Na tomto území by bylo něco jiného, lidé by mluvili zcela odlišnými jazyky a měli by zcela jinou kulturu. Jméno Andrés Manuel López Obrador je španělské, jeho nositel hovoří španělsky, rysy jeho tváře prozrazují většinově (i když nikoliv výlučně) evropské předky.
Po staletích společných dějin a mnoha generací smíšených manželství vznikla kultura nesoucí nesmazatelné otisky indiánských i španělských vlivů. Spatřovat tedy ve Španělech jen cizince a zločince, kteří se musí omluvit, znamená popírat svou vlastní identitu.
Není to šílené? Ne tak docela. Politik, který hledá podporu voličů, se neodvolává na rozum: nabízí obraz světa, který reaguje na jejich emocionální potřeby. Lidé jsou obvykle nešťastní ze svých životů – a hledají, kdo je tím vinen. V této situaci však vysvětlení „Za své neúspěchy nemůžete, mohou za ně proklatí španělští kolonialisté“ zní jako balzám pro duši. Dokonce i pro ty, kteří jsou potomky kolonialistů...
Existuje samozřejmě daleko rozumnější přístup. Jak řekl nobelovský kandidát spisovatel Octavio Paz o bitvě u Tenochtitlánu: „Nejednalo se o vítězství, ani prohru. Šlo o těžký zrod smíšeného národa“. Jenže nabízet lidem status oběti se zdá být politicky výhodnějším…
Obdobu této situace nalezneme i ve východní Evropě: třeba když například ředitel Institutu národní paměti Vladimír Vjatrovič definuje svůj úkol jako „dekolonizaci“. Tato „dekolonizace“ však znamená důkladné popření významné části vlastní kulturní a civilizační identity. Rusové a Ukrajinci nemají stejné vztahy jako Španělé a Indiáni, jejichž první setkání připomínalo setkání mimozemšťanů. Jedná se o národy, které vycházejí ze stejného kořene, tedy křtu ve vodách Dněpru, a po celá staletí žili v jednom státě a sdíleli své úspěchy i neúspěchy. I dnes zůstává rodným jazykem, tedy jazykem „písní, kterou nám zpívala matka“, pro významnou část obyvatel Ukrajiny právě ruština.
Konfliktům se můžeme vyhnout, když přijmeme svou pravou identitu, kterou pro nás, Rusy a Ukrajince, znamenalo zrození ve křtu uskutečněné svatým Vladimírem, a také mnoho století naší společné historie. Někdy skvělé, jindy tragické, ovšem nikdy koloniální.
(překlad vlastní, upraveno)
Poznámka redakce:
Veřejné omluvy jsou dnes v módě. Americký prezident se omluvil za diskriminaci Indiánům a černochům, Václav Havel se omlouval Němcům za jejich odsun, Japonsko vyjádřilo lítost Číňanům, papež se omlouval pravoslavným za příkoří, které jim v průběhu dějin katolíci způsobili, Polsko vyžadovalo od Ruska, aby se mu omlouvalo do nekonečna, Poláci a Němci se omlouvali Židům a Ukrajina dokonce žádala finanční kompenzaci od Mongolska za zničení Kyjeva vojsky Zlaté hordy.
Na těchto nekonečných omluvách lze postavit celou ideologii, jak to např. dnes dělají aktivisté černošských hnutí, vyzývaje bílých, aby se jim donekonečna omlouvali za staletí příkoří. Součástí omluv by určitě měla být i finanční kompenzace, a nejlépe v takové sumě, aby z ní mohli žít její příjemci v dostatku po staletí. Je to rafinovaný nápad! A na závěr: lidské dějiny pamatují už tolik válek a konfliktů, že se můžeme VZÁJEMNĚ OMLOUVAT po tisíciletí desetkrát denně. Každý národ totiž určitě najde tolik křivd, že může směle vyžadovat miliardy…
Originál: Сергей Худиев - Абсурдно отрицать собственную идентичность vyšel 2. dubna 2019 na vz.ru.
Zdroj: vz.ru
Chudijev Sergej