Historie je v nynějším Německu, tak jako ostatně všechno ostatní, vysoce zpolitizovanou záležitostí. Žádný sjezd německých historiků z posledních let se neobejde bez rezoluce, vyjadřující souhlas s politikou vlády a kritizující pravicový populismus.
Jediný rozdíl mezi historiografií v poslední fázi komunismu a dnešním Německem je, že opoziční historici na konci komunismu mohli publikovat jedině v samizdatu nebo v zahraničí, zatímco dnešní nekonformní němečtí historici jsou odkázáni na malá okrajová nakladatelství. O jejich dílech mainstream mlčí nebo je povinně „popravuje“.
Robert Gerwarth patří k mladší generaci hlavního proudu německé historiografie. Ve své knize Poražení (Paseka 2018) se zabýval boji a násilím na východní frontě, resp. východě Evropy v letech 1918–1923, které dává do zásadní souvislosti s tzv. „brutalizací“ německé poválečné politiky. Tento jev, spolu s chybnou politikou národního sebeurčení, se podle Gerwartha stal půdou, z níž posléze vzklíčil nacismus. V rozhovoru pro Echo tvrdí, že nástup radikálních ideologií na konci války vedl zejména v Rusku, Ukrajině a Polsku k masovému vraždění z rasových či třídních důvodů, odkud „vede cesta ke způsobu válčení, jaký potom wehrmacht uplatňoval na východní frontě…, kde vraždění civilistů není už vedlejším produktem války, ale jejím hlavním cílem“. A dodává, že toto politické a válečné zhrubnutí nebyl jen německý, nýbrž „celoevropský fenomén“.
Gerwarth není první německý historik, jenž se pokouší německý nacismus vysvětlit poukazem na bolševické Rusko a nepřímo tak relativizovat německou vinu na rozpoutání druhé světové války. Ernst Nolte kdysi interpretoval nacionální socialismus jako de facto obrannou reakci na bolševismus s tím, že významná přítomnost Židů mezi bolševiky podstatně přispěla k razanci nacistického antisemitismu. V roce 1986 byl však Nolte v tzv. sporu historiků smeten levicově liberálními kolegy, kteří prosadili kánon o singularitě nacismu a namísto dřívějšího antitotalitarismu nastolili antifašistický konsensus jako závazný historicko-politický fundament Spolkové republiky. Od té doby se nacismus jakožto údajně produkt pravicové politiky stal účinným kladivem tzv. boje pravici, tj. v poslední době zejména proti AfD. Není pravda, když Gerwarth tvrdí, že instrumentalizaci nacistické minulosti provozuje pouze menšina; je to mohutný celospolečenský fenomén a společný jmenovatel politiky stranicko-mediálního kartelu, který v Německu vládne.
Zatímco uvnitř SRN je nacismus nezastupitelným nástrojem k udržení politické konformity a poslušnosti obyvatelstva, navenek přibývá na německé straně pokusů nacismus jaksi „poevropštit“. Z hlediska progresivních evropských liberálů to s sebou přináší možnost přimíchat do rodného listu všech evropských národů trochu té potřebné hnědé barvy, z hlediska Německa by to mohlo na mezinárodní scéně zmenšit váhu nacistické koule na noze německé diplomacie, aby se např. snáze usilovalo o místo stálého člena RB OSN. Tento způsob jisté redistribuce viny za nacismus je paradoxně vlastní jak historikům a politologům tzv. nové pravice, tak některým zástupcům hlavního proudu, k nimž je patrně možno zařadit i Gerwartha.
Gerwarthova teze o brutalizaci nacismu v důsledku zkušeností z vraždění a pogromů na východě Evropě v letech 1917–1923 je neudržitelná. Extrémní radikalizace nacistické politiky a válčení má vedle nešťastné versaillské dohody domácí zdroje. Zaprvé obří frustraci z porážky ve válce, spojenou s legendou o zradě levice a Židů, a zadruhé dlouhodobě politicky nezvládnutý potenciál německé energie a síly. Z něj se kvůli centrální poloze Německa a širokého rozptylu německého osídlení generovalo neřešitelné napětí v celé střední a západní Evropě. Výstižně o tom píše v Německých dějinách historik Golo Mann. Ale už dávno před Bismarckem tušili bystří pozorovatelé, že v Německu dříme Golem, z nějž jednou půjde hrůza.
Takto varoval Francouze ve třicátých letech básník Heinrich Heine: Německý hrom je ovšem také Němec a není příliš svižný, valí se pomalu. Ale přivalí se, a až jednou uslyšíte udeřit, jak v dějinách světa ještě nikdy neuhodilo, vězte, že to německý hrom konečně zasáhl svůj cíl.
(publikováno v týdeníku Echo 15. května 2019 v reakci na rozhovor s R. Gerwarthem, otištěný v Echu 25. dubna 2019)
Zdroj: institutvk.cz
Valenta Aleš