V posledních třiceti letech se odehrálo mnoho událostí, které zasáhly do tehdy zformovaných společenských skupin, a postupně je nabořily, rozložily, přeskupily a pozměnily. Téměř by se dalo říci, že „všechno je jinak“.
Všechno ne, ale leccos ano, a pořádně! Někteří nad tím naříkají, protože ideálním stavem se jim zdá být klid na práci (který často vzýval Gustáv Husák, a mínil tím, že všichni drží klapačky a makají, aniž by kafrali, krechtili či jenom kňochtali).
Ti veselí ale dávají před stojatými vodami přednost bujarým řečištím života. Vzniká tak humor nekorektní, divoký, nespoutaný, černý až šibeniční. Na smějící se bestie narazil kdysi Heydrich a už to nerozchodil.
Ondřej Kolář, božím dopuštěním starosta Prahy 6, bojuje boj doslova donkichotský. Nikoliv proti větrným mlýnům, ale něco velmi podobného. Rozběhl se statečně proti soše maršála Koněva, a zatím vyhrává, protože Koněv se nebrání. Jak mohl prosím vás osvobodit Prahu? dovozuje vítězně Kolář.
A tu se ozvala smějící se bestie, Mikoláš Chadima, hudebník a v tom nejlepším slova smyslu disident. Napsal mi, že Kolář „bude proti komunistům bojovat jak lev, dokud se zase nedostanou k moci“. Znamenitý postřeh, absurdní jen zdánlivě, lehkým črtem dotažený do docela reálného konce!
Pozdní či zastydlý antikomunismus a normalizačními prostředky prováděná „debolševizace“ opravdu nemohou vést k ničemu jinému. Vzniká otázka, zda Ondřej Kolář svými nehoráznostmi úmyslně, nebo jen z hlouposti diskredituje pozitivní potenciál posledních třiceti let?
K tomu je však třeba ještě dodat, že komunisté se dnes mezi sebou i s námi hádají tvrdě a fest, ale docela demokraticky. Kdyby tedy Kolářové a jemu podobní svými totalitarizujícími metodami tak zdiskreditovali takzvané „demokratické“ politické strany, že by kvůli znechucení z nich – podobně jako v roce 1946 – vyhráli komunisté, smějí se některé nenapravitelné bestie, že bychom si snad mohli polepšit!
Zdroj: prvnizpravy.cz
Schneider Jan