Veronika Sušová-Salminen píše o tom, jak epidemie koronaviru a reakce na ni zapadají do kontextu rizikové společnosti dneška.
Sociolog Ulrich Beck už před lety představil pojetí moderní společnosti jako společnosti rizikové. Rozlišil přitom dva typy rizik, které v moderních společnostech existují. Vnější rizika jsou jevy mimo kontrolu člověka, např. přírodní katastrofy a do značné míry i epidemie nemocí. Manufakturovaná, vyráběná (lidská) rizika jsou ta, která způsobují samy moderní společnosti (příkladem je devastace přírodního prostředí). Nepřehlédnutelnou roli při jejich vzniku pak paradoxně hraje vědění a věda, média a technologie.
Globální epidemie koronaviru je poučným portrétem dneška. Vnější riziko je rychle převedeno v riziko vyrobené, a to nejen díky masovým médiím, která modelují vnímání epidemie ve škále mezi nervozitou, strachem a panikou. Všechny tyto přirozené lidské emoce jsou často využívány k disciplinaci strachem, která má jediný motiv – ovládat. Riziková společnost vytváří, celkem logicky, poptávku po jistotě a bezpečnosti a spolu s tím i falešné proroky a kazatele „bezpečnosti“. Ale o tom jindy.
Koronavirus teď v přímém přenosu ukazuje na temnější stránky globalizace, která rozhodně neznamená propojenost a závislost na úrovni stejné (rovné) pro všechny. Vzájemná závislost nepřinesla rovnost, nýbrž hierarchie mocenského a ekonomického typu. Globalizace nevytvořila jenom vítěze, vytvořila i poražené. Nepřinesla víc demokracie a víc kontroly nad vlastními životy, naopak se pro celé národní státy a společnosti stala receptem na ztrátu kontroly a suverenity.
V posledních týdnech jsme se dozvěděli o našem světě poměrně hodně. Koronavirus narušil globální výrobní řetězce a poškodil ekonomické perspektivy, narušil leteckou dopravu, turismus a vyvolal krizi na ropném trhu, která rychle dostala geopolitickou tvář. Uzavírá hranice nebo hranice znovu vrací do hry v podobě policejních hraničních kontrol. Karanténní kroky už ve velkém omezují svobodu pohybu.
V Česku odhalil hned dvojí reakci na epidemii. Lidé v nákupní panice vykoupili obchody, zatímco jejich spoluobčané bezstarostně odjeli na plánovanou dovolenou do Itálie, ačkoliv tam již epidemie byla v plném proudu. Jedny můžeme vinit z toho, že podlehli hysterii a reagovali mimo proporce. Druzí naopak projevili naprostou bezstarostnost cestou do oblasti, která denně hlásila nové případy a hlavně mrtvé. Když premiér Babiš mluvil v této souvislosti o odpovědnosti, mýlil se. Odpovědnost je heslem sobectví neoliberálního vidění světa, ohleduplnost k těm slabším kolem nás by byla mnohem vhodnějším apelem.
Čím jsou dnešní společnosti složitější, tím hůř čelí krizovým momentům, nepředvídatelným událostem či přírodním katastrofám. Jakákoliv odpověď na pohotovostní situaci vyžaduje obrovskou míru koordinace – vzájemná závislost, propojenost a „síťovost“ tak nepochybně komplikuje reakce na krize.
Jenže je tu ještě jeden moment. Historici, antropologové, sociologové a filosofové se sice neshodují na tom, proč a jak vznikla lidská společnost – ale shodují se většinou, že svoji roli hrála právě rizika a snaha rizikům a z nich vyplývajícím hrozbám čelit společně. Základem byla spolupráce, dělba práce, solidární vazby (a spolu s nimi trvalé napětí mezi svobodou jednotlivce a společností) a povědomí zranitelnosti.
Pokud Beck říká, že moderní společnost (nová modernita) přinesla vytváření rizik samotnou společností, je to první velký paradox. Ten platí zvláště v případě ekologických rizik a hrozeb, které přinesly moderní technologie, průmysl a věda odrážející falešný mýtus „panství člověka nad přírodou“. Platí to ale i jinak.
Dnešní riziková společnost rizika individualizuje, což má důležité dopady na společnost, která už není provázaná solidárními vazbami a posouvá se stále víc k zákonům džungle. Stále prekarizovanější jednotlivci čelí osamoceně rizikům ve společnosti, která stále nová rizika sama produkuje.
Společnost jako celek začala v posledních skoro čtyřech desítkách let dostávat výraznější asociální rysy, které často vlastně popírají smysl společnosti. Možná právě proto lidé berou útokem supermarkety a zásobují se, jako by čekali nejméně válku či dokonce kolaps systému. A možná proto jiní jedou bezohledně zkonzumovat svou dovolenou do epicentra nemoci, která může zbytečně zkrátit život jejich babičkám a dědečkům (a navíc, v případě nejhoršího scénáře, zavání rizikem kolapsu zdravotního systému v celé zemi, což je důvod ke snaze epidemii udržet pod kontrolou) …
Epidemie chřipkového onemocnění představuje klasický typ rizika, které je mimo lidskou kontrolu a „dělá z nás lidi“, protože nemoci nechodí po horách, ale po lidech. Není v podstatě ničím novým. Ale jako původně vnější riziko se v současných podmínkách epidemie koronaviru rychle stává rizikem vyrobeným, které testuje společnost v jejích základních funkcích – jako prostor solidárních vazeb, spolupráce a vzájemné pomoci, který má čelit nejistotě, rizikům a neznámému.
Obstojíme?
Zdroj: casopisargument.cz
Sušová- Salminen Veronika