HŮŘ UŽ BYLO? Současná patálie v podobě hrozby nákazy koronavirem v povšechném blahobytu Evropy není srovnatelná s válečným ani poválečným stavem minulosti. Jsme poněkud zhýčkaní a nepřipravení na jakoukoli omezující změnu k horšímu. Podle profesora Jana Žaloudíka, lékaře a senátora, jsme navykli heslu „ano, bude líp“, ale zapomínáme na sinusoidu života, v níž je rovněž zapsáno „ano, bude i hůře“. V těžkých chvílích nemáme očekávat, že nám cestu ukážou umělci. Dospění až k sametové revoluci nebylo jejich věcí, ale vývoje světa kolem nás. Sametovým kobercem jsme změny východní Evropy ozdobili až v samém závěru.
O dnešních mladých, narozených po roce 2000, tedy tzv. „mileniálech“, jsme ještě před vypuknutím koronavirové pandemie slýchali, že jsou ztracenou generací nebo minimálně první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Jsou podobné úvahy, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“, opodstatněné a jaké důvody pro takový pesimismus vidíte?
Žádná generace není ztracená, když se sama neztrácí a neleniví. Jde o to, v čemže se to má mladá generace mít údajně hůře. Ve výrobě aut, spotřebě masa, počtu mezistátních letů, počítačových her, hektarů osázených řepkou, počtu televizních besed na téma očekávání krizí ve vlnách?
Myslím, že si mladočeši musejí nalézt vlastní nové představy o blahobytu a jeho dosahování. A také o tom, co budou pokládat za blahobyt. Všeobecné zdravotní pojištění, auto do každé rodiny, dostupnost rychlého internetu, dokonalou infrastrukturu, vzdělání všem, absenci hladu, čistý vzduch a vodu? Já jezdívám blahobytně a rád léta na dovolenou kousek odsud na jih, na Korsiku. Vždy pod stan. Prý jsou tam i hotely. Nevím, asi jsou, nevnímám je jako komfort. Moje babička, která zažila dvě světové války, říkávala: „Když se nestřílí a je co jíst, je dobře“. Záleží na vnímání a vizi.
Mladočeši či „mileniálové“ nechť si ujasní cíle, a pak jich nepochybně dosáhnou. Třeba budou žít v čistším prostředí menší byrokracií, byť s kratšími nebo sójovými klobásami. Anebo odlétnou s potomky za lepším na Mars. Neviděl bych jejich perspektivy dramaticky, pokud je tak nebudou vidět oni sami. Jakou perspektivu asi měla mladá generace v rozbombardovaném Berlíně na konci války? A docela hezky se chytili.
Je pravděpodobné, že po letošní zkušenosti budeme lépe připraveni na příští epidemie, aby se skoro nezastavil život v zemi, jako tomu bylo od března do května? A jsou klimatické změny a různé pandemie tím nejhorším, co na nás může v blízké budoucnosti dolehnout?
Nejsem expertem na pandemie. I WHO si to teprve ujasňovala. Této říkám skromněji patálie. Ve sněmovně zazněl výraz „cvičení“. Na internetu mě zase zaujal termín pandemické hry. Netroufám si to opakovat, neboť mě nenapadl onen termín, ani virus.
Lépe připraveni však nebudeme, neboť lidé jsou v zásadě nepoučitelní a budoucnost nepředvídatelná. Plánujeme budoucnost jen podle toho, co už bylo. Lze pak jen povzdechnout, že to bývalo trochu jinak. Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Nastavěli jsme betonové pevnosti, přišel Mnichov. Nakoupili jsme plynové masky z obavy před Západem, přišel problém migrace z Jihu. Enver Hodža nastavěl v Albánii tisíce bunkrů proti obávané cizí invazi, z ciziny teď lákají vítané turisty a investory. Experti vyhlíželi velké bankovní krize, a přišel mrňavý koronavirus.
Představitelé slibují neumření, a stejně umřeme. Nakoupili jsme roušky na obličej před zimou, a přijde třeba epidemie průjmů v létě. Nakoupíme dezinfekci, a srazíme se možná s asteroidem. Platí pouze ono taoistické: „Jen proto, že bloudíme, je o čem mluvit.“ A mluvit, sdílet, dohadovat se, strašit se a prognózovat je čím dál snazší módou. Pakliže bude mít někdo promyšlený zájem nebo chaotickou snahu zemi zastavit, vývoj v ní i zastaví. Nebo naopak zrychlí. Je to o vůli a nasazení jedince nebo skupiny.
Kmenová společenství jsou prý výrazně šťastnější, že se ponejvíce zabývají přítomností. V jejím dobrém zvládnutí je pak ukotvena i budoucnost.
Uvedl jste nejrůznější možná ohrožení. V minulosti jsme se připravovali na migrační krizi, na ohrožení terorismem, na ohrožení ze strany Ruska. Které „přípravy na krize“ byly zbytečné a jen plýtváním silami? A naopak, které přípravy byly užitečné a v budoucnu se nám vyplatí?
Ve vlasti jsme již zažili přímá ohrožení z jihu i severu, západu i východu. Přípravy mnoho nepomohly, invazní oddíly časem zase ustoupily jiným, zanechaly jen různé kulturní i nekulturní otisky.
Vnímám a přeříkávám si invazi Slovanů od východu, Římanů od jihu, Markomanů od severu, Franků ze západu, Avarů od jihu, Bavorů od západu, Mongolů od východu, Habsburků od jihu, Švédů ze severu, Francouzů od západu, Prusů ze severu, Němců od západu, Sovětů od východu a teď už ani nevím kolik investorů a nových majitelů korejských, čínských, taiwanských, indických, zkrátka odevšad. A prosperujeme.
Než běhat po středoevropském mostě či křižovatce ze strany na stranu v obavách před útokem z toho či onoho směru, je asi lépe zvážit svoji pozici a diplomaticky vybírat mýtné mezi bratřícími i nebratřícími se stranami. Není to nijak populární, ale pragmatické a ze zkušenosti historicky hájitelné. Obecně se nevyplácí jen hloupost.
Podle statistik začala česká společnost po roce 1989 bohatnout. Nicméně využili jsme tu dobu k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost? Kritikům tohoto vývoje vadí, že jsme až příliš mnoho českého průmyslu a majetku odevzdali do zahraničních rukou. Převažují spíše pozitiva nebo negativa tohoto jevu?
Tak jistě, můžeme onen zbytný výprodej kapacit vyčítat tehdejším vedoucím činitelům nebo sobě, že jsme si od něj slibovali onen rychlejší blahobyt v nově otevřeném světě. Kožený přitahoval masy a masy teď žehrají. Ale zrušili jsme několik funkčních farmaceutických firem z rozmaru nebo kvůli kšeftu nemnohých? Anebo proto, že se v konkurenci farmako koncernů otevřeného světa nemohly naše pidipodniky již udržet?
Rozprodávat vlastní vodovody je jistě pitomost. Možná tak někteří činili v naději, že voda bude stříkat výše a radostněji. Každý problém vždy byl a dosud je kombinací hlouposti a darebnosti v různých poměrech. Zpravidla spěje od hlouposti více k darebnosti. Škodovka v rukou Volkswagenu ovšem neskončila špatně, neskončí-li jednou VW špatně. V mnohém nejsme vlastními pány a je otázkou, zda jsme kdy byli.
Nově bující kontra sen o Evropě velmi samostatných, soběstačných, odrátovaných a vzájemně nezávislých států, plné celních kontrol a místních regulací nesdílím. To už byla Evropa dále kdysi ve středověku. Teď se v tom jaksi motá ode zdi ke zdi, jen nemnozí vědí proč. Asi že tu máme po Evropě mnoho jazyků a silných kulturních tradic. S nimi jsme si pod jejich vlajkami už docela i zaválčili. Kráčel bych však raději klopotně vpřed, nikoli vzad.
Velice frekventovaným pojmem se v poslední době stala „potravinová soběstačnost“ i v souvislosti s uzavřením hranic, k němuž došlo během nouzového stavu. Jednou z cest k ní může být pozměňovací návrh poslanců k zákonu o potravinách, podle něhož by obchody měly v příštím roce povinně nabízet 55 procent českých potravin a kvóta by se navyšovala až na 85 procent potravin českého původu do roku 2027. Měli bychom o „potravinovou soběstačnost“ usilovat, i když se to podepíše na ceně produkce, jak upozorňují odpůrci této vize?
Otázku je třeba položit spíše tak, co národ snese stran úprav cen nahoru a šíře sortimentu. Mrkvičku a brambory si jistě vypěstujeme, možná lepší, možná dráže, kéž by levněji. Banány či avokádo už hůře. Vyrostl jsem ve zdatného jinocha ve frontách na banány a bez avokáda. Les si sami soběstačně pokácíme, ale klády pak nesoběstačně vyvážíme ke zpracování do ciziny. IKEA nám možná netřeba, obnovíme-li nábytkářské závody a možná si je s podstatně užším sortimentem i oblíbíme.
Také jsme si kdysi ze dvou možných typů sedaček sehnali tu jednu levnější po známostech. Moje babička byla celoživotně docela soběstačná. Měla slepice i králíky, dokonce kozu. Já už tak skvělý nejsem. Místo záhonů zeleniny a brambořiště mám trávník a okrasné stromky. Jablka mám ovšem vlastní, nepotřebuji ani ta česká, na jaře se však docela hodí španělská nebo italská z jižních Tyrol, které jabloňovými eurosady překypují. Jaksi se mi ty moje k jaru vždy scvrknou nebo shnijí. Měl bych asi mít nezávislý klimatizovaný sklad.
Jak soběstačně se bez demonstrací otočíme v síti světa a jásání národa nad uskrovněným vlastenectvím? Celé ty diskuse jsou jen planá ideologie a fiskální neochota podporovat naše zemědělce už při produkci symetricky, jak činí západní Evropa. Nikoli až v celních opatřeních a prodeji, k němuž mnozí ani nedospějí.
Zato asi máme soběstačnost v řepce olejné, podobně jako Indonésie v palmovém oleji. Obojí nebudí nadšení ekologů. Včetně poničené krajiny s omezenou diverzitou.
Prostě nevěříme na ekonomické nástroje řízení – zákonodárství a pouhé řeči kolem toho ekonomickým nástrojem nejsou. Když umožníme našim vepřínům vyprodukovat maso levněji než v Polsku, zvítězíme ve vepřovém. Jak zvítězíme v datlích, fíkách a olivách, věru nevím. Myslím, že jsme v onom tématu poněkud vedeni stranou, ač stranami devíti.
Do jaké míry je česká společnost nyní „otřesena“ a „ochromena“ neviditelným nepřítelem viru? Může se strach z nákazy stát trvalým společníkem pro část populace? Obstojí počáteční slova o „největší krizi“ v kontextu druhé světové války či jiných konfliktů? Je takové srovnání vůbec relevantní?
Současná patálie v povšechném blahobytu Evropy není srovnatelná s válečným ani poválečným stavem minulosti nebo s válečnou situací kdekoli jinde v přítomnosti. Jsme poněkud zhýčkaní a nepřipravení na jakoukoli omezující změnu k horšímu. Navykli jsme heslu „ano, bude líp“. Zapomínáme na obyčejnou sinusovku života, v níž je rovněž zapsáno „ano, bude i hůře“. Jenže s takovým heslem se ve volbách nevítězí.
Nicméně sinusovku čili biologické oscilace přírodních a společenských dějů přemoci nelze. Svět se přehříval, byl tedy zchlazen. Z hlediska cyklicity dějů je asi vše, jak má být. Obavu lze mít jen z toho, jak snadno lze lidi děsit a vyděsit. A když už ne domácí realitou, tak cíleně zprávami zvenčí. Je pak těžké hovořit o svobodě. Tu nelze darovat ani trvale zajistit usnesením. Tu musí mít každý v sobě. Mnozí za ni i padli. Stavíme ve vlastním strachu ze smrti pomníky, případně pak bouráme.
Kdo kromě politiků by v této krizi měl být „lídrem“ a autoritou, která bude lidem ukazovat směr? Mohli by to být umělci? V minulosti sehráli svou roli v sametové revoluci, v poslední době z nich však zejména voliči Miloše Zemana byli rozpačití. Nebo od nich takové lídrovství očekávat nemůžeme?
Táži se, proč vůbec inteligentní dospělý člověk s rozhledem, což doba i nabízí, potřebuje vůdce, tatíčka, velkého kormidelníka, nařizovatele, lídra? Aby ho vedl, a zavedl kam? Silou ducha, silou osobnosti, silou peněz nebo silou pendreků či represí?
Někteří občané už své vůdce vybrané mají, jen se jim možná v kritických chvílích neukazují, že jsou chytřejší než jejich voliči. Stačilo by se prostě umět shodnout podle demokratických pravidel – lepší, bohužel, nemáme – na řešení dané situace nebo programu, případně na alternativách. Je to jistě ideál dosud a napříč neprosaditelný. Tož tedy leader, v Česku po česku tedy lídr. Měl by asi s šedinami štíhle sedět na koni. Horní konec Václaváku nebo obora v Lánech jako kdysi. Takový pohledný jezdec však není.
Vedeni stranou jsme už byli.
Umělci se srdcem zapojí vždy, část po směru, část v protisměru, část se zařadí podle výsledku. Dospění až k sametové revoluci nebylo tolik věcí umělců, ale vývoje světa kolem nás a jednoho nevyvíjejícího se bloku států s vyprázdněnou idejí i praxí. Sametovým kobercem jsme změny východní Evropy ozdobili až v samém závěru.
Skončila jedna válka studená, otevřel se krásně prostor. Také pro mnoho válek nových. Multipolární stav světa trvá a jen tak nepomine. Je třeba v něm odlišit naše akce proaktivní a reaktivní. Naše země ve středu Evropy moc proaktivní není, navykla si být reaktivní. Výrazně proaktivní s vlivem na okolní státy snad byla za Přemysla Otakara II., Karla IV., za husitů, naposled za Jiříka z Poděbrad. Zda to byly jen doby šťastné a harmonizující, je věc názoru.
Od té doby spíše vstřebáváme vlivy, inspirace a inzulty okolí, což je ve středu Evropy pochopitelné. Kdo se v tom zrovna staví lídrem pohybu po kruhu, je už jenom umělcova divadelní role.
Politikům bývá vyčítáno soustředění na „fetiš růstu HDP“, kdy jen sledují, jak ekonomika roste, ale přehlížejí všechny ostatní aspekty rozvoje. Filozof Václav Bělohradský kriticky nazývá růst HDP jako „růst růstu“, podle bývalého europoslance Hynka Fajmona je to však „pouhé pejorativní označení pro přirozenou snahu lidí produkovat více, aby se měli lépe“. Více rovná se lépe? Ale copak lze otočit kola a začít cíleně vyrábět méně?
V položené otázce je už i odpověď. HDP je takový ekonovirus do hlav. Má všechny zaujmout, aniž mnozí vědí proč.
Z HDP také trochu vyčnívá národovectví – nic než národ. Myslím, že za jistých okolností nás může více zajímat HDP Německa nebo EU jako celku, jsme-li jejich hospodářským satelitem.
A z onoho „více je lépe“ jako by čišelo i ryzí bolševictví. „Bolše značit lučše.“ Více odpadů? Více řepky? Více dřeva z pokácených kůrovcových lesů? Více plastů a nestravitelných polymerů? Více zboží na sklad? Více léků na více nemocí? Více vytěžených surovin za jakoukoli cenu? Více akademických titulů? Více terabajtů jakýchkoli informací? Více hotelů pro blaho dovolené ve zděném baráku? Více letů do někam a zpět?
Z tohoto pohledu koná koronavirová patálie dobré tlumící dílo. Z přehřátí ekonomiky pocházejí asi krize i horší, možná války. Vlastně nevím, zda jsem tímto názorem konzervativec nebo progresivista. Proberu to s nějakou autoritou. Nejlépe asi u hrobu babičky, která praktikovala trvale udržitelný a prostředí nešpinící klidný způsob života ve zdraví.
V rámci EU se rýsují obrysy toho, jak by se měly řešit následky pandemie. Podle návrhu Evropské komise by měly mít členské země k dispozici 750 miliard eur, tedy přes 20 bilionů korun, z toho 500 miliard eur mají být nevratné granty a dalších 250 miliard eur by mohly státy využít jako půjčky. Itálie má získat 173 a Španělsko 140 miliard eur, Česku má být vyhrazeno 19,2 miliardy eur. Andrej Babiš si odmítáním tohoto plánu vysloužil kritiku. Jde o prostou solidaritu s těmi nejvíce postiženými, nebo bude naše země vysávána bohatšími?
Jsme všichni savci. Sajeme se různě úspěšně navzájem. Myslím, že je to teď poněkud hlubší „účetnictví“. Dosti již dotací ze západu na východ pro lepší kohezi před lety nově rozšířené EU! Tak zní tiché heslo s větrem od západu.
Rozložení oněch kompenzací podle míry postižení koronavirem ukazuje jasný západovýchodní gradient. Země s vychvalovanými systémy zdravotní péče dopadly v oné covidí patálii výrazně hůře, než státy méně dokonalé a učivší se. To je pozoruhodné. Zaslouží tedy naši solidaritu, kompenzace a nevratné půjčky.
Čerpali jsme solidaritu jejich, také jejich investice spojené ovšem i s daňovými odvody od nás zase do pryč. Avšak být Italem, Belgičanem, Holanďanem, Francouzem či jiným občanem původní patnáctky, nebavilo by mě trvale fandit naplňování všech projektů cyklostezek, akvaparků, golfových hřišť, polosoukromých vizí i mnohých zbytností například v České republice, navíc za situace, kdy třeba oprava a výstavba hlavních eurokomunikací tam vázne.
Tož to virus trošku zvrátil a obrátil.
Neumím být nadšeným fandou Johna Maynarda Keynese a rozvoje států na základě dluhů. Když však už v roce 1971 skoncoval americký dolar s nemoderním zvykem podložení řádné měny zlatem, zvládnou teď mnohé už jen tiskařské stroje bankovek, burzy, silová cvičení, vliv na zdroje a celkový umělecký dojem mocností i při nemocnosti.
Zdroj: parlamentnilisty.cz
-mp-