Autor komentuje dva případy postoje současné německé justice ke svobodě slova, s jakými se za nadšené podpory aktivistů, neziskovek i politiků budeme velmi brzy a čím dál častěji setkávat i u nás.
Maďarský týdeník vasarnap.hu si blíže všiml dvou případů, které řešila německá prokuratura.
První případ
Hengameh Yaghoobifarah, devětadvacetiletá „nebinární“ německá komunistická novinářka (téma její diplomové práce bylo Růžová barva ve feministickém diskurzu) napsala v létě rádoby vtipný článek v levicovém německém deníku pod názvem „Všichni policisté jsou neschopáci“ (All cops are berufsunfähig), ve kterém uvažovala, co s policisty, když bude policie zrušena (v souladu s požadavky neomarxistického hnutí Black Lives Matter), ale kapitalismus ještě bude existovat.
Co s lidmi, kteří jsou dnes u policie? Jelikož podle ní jde o autoritářské osoby, rasisty s fašistickým smýšlením, nesměli by v žádném případě pracovat v mocenských pozicích, ve školství, nehodí se na sociální práci, ani do služeb, do potravinářství či do restauračních služeb, kde by snad mohli chtít někoho otrávit (sic!) – ani do zahradnictví, ba ani nikde jinde.
Nakonec našla řešení, že pro ty tři sta tisíc policistů, které dnes Německo má, by jediným vhodným pracovištěm mohla být pouze skládka odpadu. Pozor! Ne však jako popeláři, kteří provádějí sběr smetí po domech! Tam ne, protože tam by se přece jen dostávali do kontaktu s lidmi. Jejich místo je pouze na haldě smetí, kde jsou skutečně obklopeni pouze odpadem. Tam se určitě „mezi svými“ budou cítit nejpříjemněji.
Je třeba uznat, že je to „velmi vtipný a duchaplný“ nápad.
Nepochopili ho však všichni a na berlínskou prokuraturu došlo téměř čtyři sta oznámení pro podezření z pomluvy a podněcování nenávisti, mimo jiné od policistů, na které v německých městech házejí kameny a kopou je do hlavy partičky mládežníků, kteří se úřadům smějí do obličeje.
Berlínská prokuratura však všechny žaloby zamítla s odůvodněním, že to spadá pod svobodu projevu, protože autorka pouze „provokativním způsobem formulovala aktuální problém“.
Druhý případ
Konečně berlínští úředníci zakročili proti stoupajícímu přílivu homofobie! Díky „rekordnímu“ počtu útoků proti LGBT zaznamenaných loni v německé metropoli se úřady už nemohou jen nečinně přihlížet.
Orgány činné v trestním řízení odhalily člověka tak ohavně netolerantního, že z něj bylo třeba udělat odstrašující příklad: Jde o paní Park Young-Ai, jedenasedmdesátiletou křesťanku z Berlína korejského původu, která vytapetovala stěny své malé restaurace nazvané „IXTHYS“ biblickými citáty v naději, že pomohou jejím hostům při hledání Boha; kromě dějin spásy jsou tam věty jako „Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky“, „Já jsem cesta, pravda a život“, a na jednom plakátě je věta z knihy Leviticus, která říká: „Nesmíš obcovat s mužem jako se ženou, je to ohavnost!“
Restaurace známá svou vynikající kuchyní funguje téměř dvacet let ve čtvrti, kde je také množství LGBT barů, takže má spoustu homosexuálních štamgastů, kteří jsou bez mračení a ochotně obsluhováni a pochutnávají si na bibimbapu.
„Tolerantní“ aktivisté homosexuální, bisexuální, transsexuální a intersexuální komunity se cítili diskriminováni, milou paní udali a berlínská prokuratura u ní provedla domovní prohlídku, obvinila ji z podněcování násilí a z „protikomunitní agitace“. Prokuratura nepovažovala za polehčující okolnost ani to, že stále jde o místo zvané IXTHYS, kde starozákonní věta není úplně cizí, zvláště když je obklopená texty o Božím milosrdenství. Ne! Podle prokuratury paní Parková tím, že vlastnoručně napsala na plachtu „dehonestující“ výraz v souvislosti se sexuálním aktem, dokázala, že je „homofobní a nenávistná“.
Citování Bible již nespadá pod svobodu projevu.
Park Young-Ai je však tvrdohlavá: „Jsem věřící a chci, aby všichni našli Boha,“ uvedla Korejka začátkem července. „Nesoudím homosexuální lidi, ale pokud nebudou poslouchat Boží vůli, neokusí věčný život, ale věčné peklo.“
To, že v Německu platí dvojí metr, je dávno každému jasné. Přesto je zarážející, s jakou samozřejmostí obhajuje tento „právní stát“ ty, kteří mu kopou vlastní hrob a s jakým sebedestruktivním nadšením pronásleduje to, co je konstruktivní.
Ne každému člověku se musí dvakrát líbit citát z knihy Leviticus, avšak jde o ženu, která se jazyk naučila jako přistěhovalkyně, od začátku statečně obstála, platí daně, podporuje gastronomickou kulturu a – poté, co se sama v mladém věku obrátila k Bohu po pokusu o sebevraždu – dělá vše pro to, aby šířila dobrou zvěst ostatním, vhod i nevhod. Němci by si měli – když už – přát právě takovéto přistěhovalce.
Už je to tak, že nebinárni komunisté haní pořádkové síly, salafističtí kazatelé vzdělávají lid – a tento idylický svět nesmí narušovat nějaké křesťanské texty.
Jen aby pak nebylo mnoho pláče ze strany LGBT, pokud je jednoho dne namísto neškodných citátů z písma rozvěšených v restauraci bude na ulici pronásledovat islámská mravnostní policie.
Zdroj: christianitas.sk, protiproud.cz
-mp-
