Co by se dělo, kdyby opravdu francouzští vojáci uskutečnili státní převrat? Jaká by byla reakce evropských spojenců? Přesně nad touto situací se i s trochou humoru zamyslel politolog Michal Bok.
Míra odsouzení násilné změny režimu ve Francii by se v rámci EU výrazně lišila. Angela Merkelová by mohla být víceméně v klidu, protože jak Bok poznamenává, v Německu by měli vojáci potenciální převrat ztížený skutečností, že ze smetáku se střílí o něco hůře. Stejně tak ale smetáky nelze účinně použít na potlačení vzpoury u sousedů. Francii by tak na pomoc (slovní) vyrazilo hlavně jižní křídlo EU, které by si od zachování stability v zemi galského kohouta slibovalo zejména další přísun dotačních peněz. V nejhorším samozřejmě zaplatí Německo. A V4? Zatímco Poláci a Maďaři by bez okolků uznali novou vládu, prezidentka Čaputová by vzala kýbl barvy a... Jediný, kdo by se snažil situaci uklidnit, by byl Andrej Babiš. Ale nejdřív by měl pro obě strany sporu zásadní otázku...
Jak by EU reagovala, kdyby ve Francii došlo k převratu?
Francouzští generálové vyhrožují Macronovi. Pokud prý něco neudělá, udělají něco oni. A to něco se mu určitě nebude líbit.
Francouzským generálům vadí postupující islamizace Francie. Odmítají se s ní smířit. A deklarují, že jsou schopni a ochotni situaci řešit sami, pokud prezident bude nadále selhávat ve své roli.
Elity francouzské armády tak vystupují v roli ochránců tradičních hodnot a normálního světa. Něco takového je v současné Evropě zcela ojedinělé.
V 18. století se říkalo, že britští vojáci nosili červené mundúry, protože na červených kabátech nebyla vidět krev. A k tomu se dodávalo, že je tudíž zřejmé, proč jejich francouzské protějšky nosí hnědé kalhoty.
Tyto stereotypy ale nechme stranou. Francouzská armáda je dnes totiž navzdory své pověsti tou nejvíce bojeschopnou armádou v rámci EU. A navíc je Francie minimálně polovinou evropského integračního motoru.
Pokud by proto došlo k vojenskému převratu ve Francii, mělo by to dalekosáhlé důsledky na celou EU. Pojďme se zamyslet, jak by asi reakce v jednotlivých členských zemích vypadaly.
Francie
Na úvod si řekněme, jak by to vypadalo v „zemi původu“. Paragáni z cizinecké legie obsazují Elysejský palác. Trochu se střílí a dost to připomíná chilskou La Monedu v 73. Po půlhodině vše utichá. Armáda simultánně obsazuje velitelství francouzských televizí i rozhlasu. A nad Eifelovkou vlaje francouzská vlajka doplněná o lotrinský kříž. Generálové se tak odkazují k de Gaullovu hnutí Svobodné Francie a dávají najevo, že podobně jako generál hodlají skoncovat se současném režimem a nahradit ho „šestou republikou“.
Německo
Kancléřka Merkelová prohlašuje „wir schaffen das“. Deklaruje tak, stejně jako v uprchlické krizi, že to Německo zvládne. Ostatně není třeba se domnívat, že by tomu mělo být jinak.
Bundeswehr je po dekádě vládnutí Merkelové zdecimovaný. Současná šéfka Evropské komise Ursula van der Leyenová ho ještě jako spolková ministryně obrany dorazila. Kancléřka se tak musí nanejvýš bát, že ji vojáci budou hnát násadami od smetáků. A budou u toho křičet bubububu.
Itálie, Řecko, Portugalsko a Španělsko
Ti všichni reagují zásadním odsouzením fašistické agrese ve Francii. Jsou navíc ochotni vynaložit vyjma svých armád veškeré prostředky k potlačení reakčních živlů. Vše je totiž třeba řešit mírově, a hlavně je v rámci evropské solidarity potřeba zabezpečit nerušené pokračování evropských dotačních programů.
V nejhorším to jako vždy zatáhnou Němci, žoviálně trousí v kuloárech diplomaté zastupující „evropský jih“.
Benelux
Ostré odsouzení fašistického puče francouzských generálů přichází i z Belgie, Nizozemí a Lucemburska. Státy volají po nutnosti vytvořit společnou evropskou armádu, byť jsou zdrženlivé v tom, zda by tato měla být nasazena proti Francii.
Belgie navíc čelí drobnému povstání, kdy zejména v její frankofonní části, Valonsku, obyvatelé spontánně deklarují podporu francouzským generálům. Naproti tomu Vlámové jsou, podobně jako Lucemburčané, v klidu a jen doufají, že věc nebude mít závažnější dopady na obchod.
Baltové
Úplná hysterie naproti tomu ovládla baltské státy.
Na Litvě se začaly organizovat dobrovolnické organizace všeho druhu. Část dobrovolníků chce bránit zemi. Další chtějí vyrazit na pomoc francouzským generálům. A většina podporuje pozici své vlády a spontánně rukuje do dobrovolnických divizí evropské armády.
Lotyšsko v reakci na dění vyhlásilo státní smutek a Estonci mezitím jednají s Finskem o sloučení obou států.
Visegrád
Visegrád je jednotný v odsouzení puče, ale tříští se v pohledu, jak dál postupovat. Zatímco Polsko a Maďarsko se staly prvními zeměmi, které uznaly novou francouzskou vládu, na Slovensku se prezidentka Čaputová pomazala barvami francouzské trikolóry a nahá proběhla z prezidentského paláce až na Petržalku, aby symbolizovala sepjetí (pracujícího) slovenského lidu s Francií.
V Česku pak Andrej Babiš vyjádřil pochopení pro francouzské generály i pro Macrona a promptně odcestoval do Bruselu jednat, jsa připraven zaujmout jakékoli stanovisko, které povede k obnovení dotací pro Agrofert.
Rakousko
Kancléř Kurz svolal summit evropských lídrů. Původně chtěl zavřít i všechny mešity na území Rakouska, ale jeho koaliční partneři ze Zelené alternativy mu to zakázali. Kurz se tak dále prezentuje jako ochránce křesťanských hodnot všude tam, kde to zrovna nikomu nevadí.
Skandinávie
Veškeré dění nechává severské národy chladnými. Greta se nechala slyšet, že je jedno, kdo vládne Francii, pokavaď bude naplňovat klimatické cíle. Obecně je skandinávským národům sympatické potlačení islámu, ale nikdo to nesmí říkat nahlas a tamní vlády preventivně a pro zachování inkluzivní společnosti zpřísnily cenzuru na internetu.
A ti ostatní?
Bulhaři, Rumuni a Chorvati drží hubu a krok, protože chtějí dotace a nemíní si to pokazit nějakým avanturismem. Slovinsko, Malta, Kypr a Irsko se pak raději tváří, že nejsou. Věří totiž, že na celé věci nemají co získat, a jejich dlouhodobou strategií je nebýt moc vidět.
A Evropská unie jako celek? Ta samozřemě vystoupení armády odsoudila. Eurokomisařka Jourová intenzivně zkoumá, zda náhodou nehrozí porušení pravidel právního státu. Ve vztahu k islámu pak Komise volá po toleranci a mezináboženském dialogu.
A hlavně bruselští úředníci už intenzivně pracují na přípravě nóty, kterou si francouzští generálové za rámeček jen tak nedají.
A vzhledem k vážnosti situce plánuje Evropská komise hned na příští evropské radě předložit plán na zřízení nového generálního ředitelství proti vojenským převratům, ve kterém by zaměstnala 10 tisíc předních evropských odborníků na boj s dezinformacemi.
Zdroj: parlamentnilisty.cz
-mk-