Petr HAMPL - Co když se Zelený nový úděl přece jen povede?

Tu otázku mi před pár dny poslal jeden čtenář. Je to silná otázka, protože rozbíjí něco, co pokládáme úplně automaticky za pravdivé. Právě v těch bodech, kde jsme si tak jistí, že už nemusíme nic ověřovat, se totiž často skrývá zádrhel.

Je tedy dobré otázce věnovat pozornost a vypořádat se s ní co nejpoctivěji. Když se podíváme pozorně, skládá se vlastně ze tří.

K prvnímu bodu. Ani nejaktivnější příznivci Nového zeleného údělu netvrdí, že na jeho konci je stav, kdy bude zachráněna planeta. I oni přiznávají, že globální klima nebude příliš ovlivněno. Jejich základní argument zní, „musíme udělat aspoň něco.“

Pokud tedy není cílem záchrana planety, co tím cílem je?

Těchto cílů má být dosaženo během přibližně 20 let. Je to možné?

Z čistě technologického hlediska se dnes zdá nemožné, že by „zelené“ technologie dokázaly zajistit život Evropanů, a to i za předpokladu, že se Evropané hodně uskromní. Zelené požadavky na zemědělství vedou k děsivé devastaci půdy, což nemůže skončit jinak než hladomorem. Zelené požadavky na energetiku znamenají, že nebude možné zajistit ani základní zásobování obyvatelstva. O elektromobilech bylo napsáno již dost. A tak dále.

Nicméně nemůžeme vyloučit, že se podaří vynalézt a vyvinout technické inovace, se kterými to možné bude. Dokonce i tam, kde se zdá, že zelené požadavky jsou neslučitelné s přírodními zákony, se může ukázat, že se mýlíme. Stačí připomenout, jak dlouho byla vysmívána možnost letadel těžších než vzduch.

To vše je ovšem podmíněno tím, že nebudou vznášeny další a další požadavky. V současné době je tomu tak, že než stačí techničtí inženýři něco vyřešit, přijdou byrokraté a aktivisté s několika dalšími požadavky. Cíle tedy není dosaženo nikdy.

Tím se vlastně dostáváme ke třetí otázce. Je možné dosáhnout stabilního uspořádání? Zde jsem v určitém sporu s historikem Adamem Votrubou, nicméně jeho argumentaci čtenářům předkládám, protože ji pokládám za nesmírně zajímavou. Adam Votruba připomíná, že v historii tomu bylo téměř vždy tak, že v určitém bodě se revoluce zastavila. Ustaví se nová moc, ta začne mít zájem o udržení svého postavení a všechny další požadavky začne označovat za přehnané, extrémní, naivní atd. Až nějaký příští lenin publikuje spisek „Dětská nemoc levičáctví v klimatické rebélii“, situace se začne stabilizovat.

V praxi by to znamenalo, že jednoho dne bude vydáno závazné prohlášení: Planeta už je zachráněná, takhle to může zůstat.

Žádný takový bod ale nepřijde. A to proto, že dnešní „revolucionáři“ jsou vlastně jen rozmazlení frackové z nóbl rodin a jsou psychologicky úplně jiní než kteříkoliv revolucionáři v minulosti.

I když můžeme Lenina, Stalina a další pokládat za zločince, není pochyb o tom, že to byli tvrdí a nebojácní lidé. Vyrostli v prostředí, kde museli ukázat hodně odvahy, a hodně tvrdosti. Někteří jejich soudruzi skončili na popravišti nebo byli zabiti v občanské válce. Nikdo s nimi nemazlil. Takoví lidé pak byli schopni rázných rozhodnutí. To je vyneslo do rolí vůdců, a to jim umožnilo říci jasné „dost“.

Jenže dnešní klimatičtí revolucionáři jsou z jiného těsta. Kdo se chce dostat nahoru, ten musí být sněhovou vločkou. Musí si stěžovat, fňukat, cítit se uraženě, cítit se traumatizovaně. A samozřejmě být součástí davu. Mít stejné názory jako všichni ostatní. Neustále předvádět loajalitu. Intrikovat, ponižovat se, líbat boty… jak by takoví lidé jednou mohli říct: Dost! Planeta už je zachráněná až až!

Vždyť toho nejsou schopni ani ředitelé automobilek, kteří roky podporovali zelené fanatiky, a když jim přerostli přes hlavu, neodvážili se ani ceknout.

Můj odhad tedy je, že nás čeká zhoršování bez konce – až k systémové změně. A je otázka, kdo bude nejlépe připraven na převzetí moci. V tuto chvíli je tím nejsilnějším hráčem muslimská komunita. Možná ještě ne v ČR, ale zcela jistě ve většině západní Evropy.

Zdroj: prvnizpravy.cz

Hampl Petr