Tolerance vůči lidem s psychickými poruchami nemůže a nesmí jít na úkor všech ostatních, říká politolog Michal Bok k nedávnému vystoupení třiačtyřicetileté novozélandské vzpěračky Laurel Hubbard na olympiádě v Tokiu. Hubbard se totiž narodila jako muž a její start přinesl řadu protestů, dokonce i mezi jejími soupeřkami.
„Pokud si někdo myslí, že je letadlo, tak ho přece taky jen tak nepustíme na Ruzyň, aby tam pobíhal po ranveji a pokoušel se vzlétnout. A stejně tak bychom měli postupovat ve sportu,“ říká Bok a nastiňuje, co by snaha o maximální vyhovění všem mohla přinést. Připomíná také více než dvacet let starý tenisový zápas mezi průměrným mužským hráčem a tehdy vycházející hvězdou ženského tenisu. Dopadlo to, jak to dopadlo...
Budoucnost sportu: Muži a bývalí muži
Olympijské hnutí ustoupilo politické korektnosti a umožnilo spolu se ženami soutěžit i bývalému muži. Vůči ženám je to samozřejmě nefér, a co hůř do budoucna, může to zcela zničit ženský sport.
Ženské sportovkyně se na olympijských hrách poprvé objevily velmi záhy. Už na druhé novodobé olympiádě v roce 1900 v Paříži ženy soutěžily v jachtingu, golfu, tenisu a také v dnes polozapomenutém kroketu. Ale na plnohodnotné zapojení do olympijského zápolení si ženy musely několik dekád počkat.
Přes 10 % sportovců tvořily ženy teprve na olympiádě v roce 1952 v Helsinkách a přes 30% laťku se přehouply teprve v Atlantě roku 1996. Prostě ženy a milovníci ženského sportu neměli na růžích ustláno.
A můžeme se bavit o tom, jestli je to dobře, nebo špatně, ale prostě je to tak. A teď to celé půjde do kytek, protože se olympijský výbor prostě rozhodl dovolit soutěžit bývalému muži Laurel Hubbard spolu se ženami ve vzpírání.
Je to nefér vůči ženám
Nechci nijak zlehčovat míru neštěstí, stresu a utrpení, jimiž musejí ve svých životech procházet lidé, kteří trpí psychickými poruchami. Být mužem, který touží být ženou, nebo ženou, která touží být mužem, to není žádná legrace.
Tihle lidé si nezaslouží posměšky, jsou to pořád lidské bytosti a je lidské a správné je tolerovat a umožnit jim žít pokud možno plnohodnotný život. To ovšem neznamená, že je správné a spravedlivé vytvářet mnohem větší nespravedlnost.
A právě proto říkám „pokud možno“. Tolerance vůči lidem s psychickými poruchami totiž nemůže a nesmí jít na úkor všech ostatních. Pokud si někdo myslí, že je letadlo, tak ho přece taky jen tak nepustíme na Ruzyň, aby tam pobíhal po ranveji a pokoušel se vzlétnout. A stejně tak bychom měli postupovat ve sportu.
Klidně se bavme o tom, že se pro transmuže a transženy vytvoří speciální kategorie. Ostatně existují i paralympijské hry, které umožňují sportovně zápolit i tělesně postiženým. A je to dobře. Stejně jako není fér, aby v běhu na 400 metrů překážek soutěžili zdraví sportovci s lidmi bez nohou, není fér, aby se společně utkávaly ženy s muži.
Rozdíl mezi muži a ženami je jasný
Mužská i ženská těla jsou totiž rozdílná. A teď nemyslím druhotné pohlavní znaky, ale obecně stavbu a velikost těla. Říkejme tomu třeba Bůh, matka příroda nebo několik miliard let evoluce, výsledkem a současným stavem je, že těla samců a samiček se fyzicky liší.
A pro náš živočišný druh se to má tak, že zkrátka muži jsou větší a silnější. A právě velikost a síla jsou vcelku zásadní v drtivé většině sportovních disciplín, a vytvářejí tak mezi ženami a muži zásadní výkonnostní rozdíl.
A tenhle rozdíl nesmažeme tím, že někoho úředně prohlásíme za ženu nebo za muže. A nesmažeme ho ani tím, když dotyčného nebo dotyčnou přeoperujeme a narveme ho nebo ji několika paletami hormonů.
Feministická aktivistka Julie Bindel upozorňuje na zcela zásadní roli, kterou hraje testosteron pro vývin lidského těla. Opírá se přitom o studii Rosse Tuckera z roku 2019, ve které doktor fyziologie Tucker píše:
„Na jakékoli úrovni a při jakémkoli rozsahu bude 100 nejlepších (ve skutečnosti více, přidejte nulu) v otevřené soutěži mezi všemi lidmi bez jakékoli výjimky těmi, kteří měli výhodu v podobě působení testosteronu na jejich svaly, kostru, srdce, krev a tuk.“
Bindel v této souvislosti připomíná, že tohle nemůže zvrátit ani pravidelné potlačování testosteronu, k němuž dochází u mužů, kteří se rozhodli podstoupit změnu pohlaví a stát se ženami. Vychází přitom z loňské studie, která prokázala, že speciálně při vzpírání mají muži 30 % výhodu oproti ženám, a hlavně že i pravidelné potlačování hladin testosteronu po dobu 12 měsíců vede pouze k 5 % úbytku tělesné hmotnosti, svalové hmoty a síly. Jinými slovy, i po potlačení testosteronu si bývalí muži uchovávají většinu své síly.
Ale nemusíme se jen vrtat ve studiích a v teorii. Evolučně a biologicky daná dominance mužů, pokud jde o fyzickou aktivitu, byla opakovaně prokázána i ve sportu v přímé konfrontaci mezi muži a ženami.
Jak si Braasch namazal sestry Williamsovy na chleba
Například v roce 1998 se v průběhu Australian Open prsily sestry Williamsovy, že zvládnou porazit jakéhokoli muže mimo první dvoustovku mužského tenisového žebříčku. Německý tenista Karsten Braasch je vzal za slovo. Tenhle borec byl v té době 203. na světě a jeho přístup ke sportu byl charakteristický tím, že si moc nelámal hlavu s kouřením ani s alkoholem.
Karsten si tak zahrál golf, dal si dva radlery a pak si dal Serenu 6 : 1 a její sestru Venus 6 : 2. Po zápase neopomenul zahlásit, že hrál na pohodu jako někdo na ranku 600, aby to bylo zábavnější.
Zkrátka biologické rozdíly mezi muži a ženami jsou dané. A je otázka, do jaké míry a jakým směrem se projevují v disciplínách jako šachy nebo třeba sportovní střelba, ale asi není potřeba sáhodlouze a hluboce polemizovat nad tím, že ve vzpírání mají muži nepopiratelnou výhodu.
To prosím neznamená, že jakýkoli muž zvedne více než jakákoli žena. Naopak frajerky, které si to rozdávají na olympiádě, by i s prstem v nose zvedly násobně více než autor těchto řádek. Ale je téměř jisté, že nejvýkonnější muž zvedne více než nejvýkonnější žena, a více než pravděpodobné, že průměrný muž zvedne více než průměrná žena, protože tak jsme prostě biologicky a evolučně nastavení.
Konec ženského sportu na obzoru
A je vcelku bizarní, že žijeme v době, kdy tohle nejenže někdo zpochybňuje, ale dokonce se tváří, že je fér, aby bývalí muži soutěžili společně se ženami. Pokud tohle ale řeknete nahlas, hned se na vás slétne aktivistická úderka, která si připuštění Laurel Hubbard na olympiádu mezi ženy prolobbovala.
Jasně, je to jen první vlaštovka, ale velmi snadno se z toho stane norma a v momentě, kdy se tak stane, ztratí ženský sport smysl.
Abychom zakončili pozitivně, Laurel Hubbard svou roli nezvládla, a na stupních vítězů se tak letos v ženské kategorii neobjevil bývalý muž. To však nijak nesnižuje míru nespravedlnosti, která byla cestou napáchána.
Za všechny si připomeňme alespoň jedno jméno: Kuinini Manumua. Právě tato nadějná atletka přišla ve svých 29 letech o možnost reprezentovat svou vlast na olympiádě, právě její místo v nominaci totiž zabrala Laurel Hubbard.
Zdroj: parlamentnilisty.cz
-mk-