Jiří VYVADIL - Putin má něco přes dva roky, aby změnil Evropu a tím i svět

Téma Ruska a střetu Ruska a Západu je nepochybně zahraničně politickou událostí číslo jedna současnosti. A to přesto, že USA a NATO na základě obvyklých dramatických výzev Ukrajiny a nebezpečí bezprostředního původně chtěli vydávat jako obvyklý postup k přinucení Ruska, aby bylo hodné a pokorné a hezky rychle stáhlo své jednotky rozmístěné podél hranice s Ukrajinou.

Jak známo Putinovi se podařil skvělý protitah a událost současnosti se měnila v počátek nové historie – to když již během rozhovoru s Bidenem postavil požadavek zajištění bezpečnosti Ruska mnohovrstevnými opatřeními, počínaje dalším zákazem rozšíření NATO na východ od stávajících, rozšiřováním vojenských základen a celým výčtem opatření na právně jasná pravidla.

A tyto návrhy předložil jak prezidentovi Bidenovi, tak i NATO, a jak známo rozhovory s Washingtonem se uskuteční 10. ledna a 12. ledna bude následovat po dvou a půl letech schůze Rady NATO – Rusko.

Samozřejmě, že se západní představitelé budou snažit na prvém místě hovořit o možné hrozbě údajného vpádu Ruska na Ukrajinu, ale hlavní téma už bude jiné. Už tím, jak jej dokonale zmedializoval Vladimír Putin během své skvělé tiskové konference a ruští představitelé počínaje ministrem zahraničních věcí Lavrovem, přes jeho nejrůznější náměstky k ministru obrany Šojgovi opakují, a ten opět přes své lidi, že nebudou-li, požadavky splněny a přijde tvrdá vojensko-technická reakce… Na víceméně imaginární ekonomické hrozby, často podávané dramatickým tónem, ze strany USA či NATO a EU, přijde reálná. A už přišla první vlaštovka a ihned se přičinlivě přihlásil Lukašenko, že jistě bude souhlasit s tím, aby Rusko na jeho území má právo na území rozmístilo případně raketové systémy mířící jak na Ukrajinu, tak i na Polsko, Pobaltí i Litvu…

A i naléhání Erdoganových lidí, aby věci nehnal na ostří nože a prohlášení, že proti Rusku nebude postupovat věci jen hezky vybarvují.

Někdo řekne: Proč o tom píšeš? To už přece víme.

No všichni víme, ale i nevíme.

Západ se žalostně přepočítal. Dnes nemusí Rusko vstupovat na jakékoliv území cizího státu, aby prosadilo svou vůli. To si svými způsobem odbylo již v minulosti vojenskou strategií v Gruzii, Sýrii, či diplomatickým umem v Libyi, Mali, či, či vyřazením USA a Francie při řešení střetů mezi Arménii a Ázerbájdžánem a i posilování úlohy Ruska na polorozpadlém Balkáně je zřejmé.

NATO, USA i Evropská unie, které jsou nazývány „kolektivním Západem“, jsou bez slovíčkaření a diplomatického jazyka nepřítelem Ruska.

A buďme upřímní. Kolik jenom západních vrcholných politiků tak naopak hovoří o Rusku. V Německu je to jasné. A zelená ministryně zahraničních věcí bojuje veřejně se sociálnědemokratickou ministryní obrany, kdo z nich je větším protiruským jestřábem. I v naší vládě Lipavský, Langšádlová, Černochová jsou známými rusofobickými jestřáby a ostatní zakuklenými. A mezi námi i Babiš s Vrběticema je protiruským štváčem. Válečnými štváči je drtivá většina kongresmanů republikánů i demokratů a sám generální tajemník NATO je doslova jejich prototypem, a to nemluvím o Polsku či Pobaltí, kde nenávist k Rusku se stala klíčovou charakteristikou

Je dobré poctivě nazývat věci pravými jmény a nebát se to říci. Západ je politickým a potencionálně i vojenským nepřítelem Ruska a Rusko je politickým a potencionálně naším nepřítelem. Že ne vždy to tak musí cítit řadoví občané na obou stranách, to je už smutným faktem oddělení politiky od lidí.

Je zde ovšem jeden drobný problém.

Po všech vojenských či následně politicko-institucionálních prohrách „kolektivního Západu“ v Iráku, Libyi, bývalé Jugoslávii, Gruzii, Sýrii, či debaklu nad debaklem Afghánistánu, ale i místních prohrách koloniální Francie proti postavení Ruska v Mali, si přece nikdo nedovede představit, že by tento vojenský spolek mohl Rusko vojensky zvládnout, zejména když jako dominový efekt by následovalo zřejmě vojenské připojení Taiwanu k Číně, a i podle amerických vojenských analytiků patrně následované válkou mezi severní Koreou a Jižní Koreou.

Síla přitahuje a rozdělený svět tomu napomáhá. Zkuste si dát do vyhledávače v angličtině pojem Russia – Putin vs. the West. A přečtete si tolik nadšených mediálních reakcí po celém světě … a zkuste to ještě dát ve francouzštině a němčině a přibydou další stovky.

A teď už se možná na mě rozkřiknete? A co s tím? To jako máme čekat až to bouchne? Ale ono to nebouchne…

Je to prosté a pro Západ silně ponižující. Nikdo nebere USA a Evropské unii že budou možná 20x bohatší než Rusko. Ale Rusko nechce nic víc a nic méně než to, co Putin požadoval už ve svém historickém projevu na Mnichovské konferenci v roce 2007. Neohrožovat, respektovat bezpečnostní zájmy a chovat se jako rovný s rovným. Ale na rozdíl od bohatého Západu je plně odhodlané to prosadit. A když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. A pak, bude-li nejhůř má tady Putin Gazprom a polovina EU je na plynu z Ruska, tak či onak závislá. Samozřejmě, že i my.

Ano. Nově se to dá obrátit jako obrácená politika zadržování, kterou kdysi Západ praktikoval proti komunismu. Nyní ji bude tak či onak praktikovat Rusko.

Putin samozřejmě ví, že to nezmění do týdne. Ale také ví, že musí být neoblomný. Musí splnit svůj veřejnou výzvu Západu 15 let starou. A musí to změnit do konce tohoto svého prezidentského období, tj. do května 2024.

A bez jediného výstřelu se už dá změnit Evropa i svět a vrátit se do rovnováhy a k míru.

Asi tak.

Zdroj: vasevec.cz

Vyvadil Jiří