Skoro se mi chce parafrázovat Jaromíra Nohavicu – narodil jsem se v bipolárním světě balancujícím na hraně jaderné války, a jak to vypadá, při troše štěstí v něčem podobném také zemřu.
Mark Twain se svým postřehem o tom, že se historie rýmuje, měl pravdu. Původní bipolarita sice de facto vznikla pučem v únoru 1948 v Praze, ale naplno se projevila až válkou v Koreji o dva roky později, která trvala tři roky. Ostrá fáze Studené války se odehrávala až do roku 1962, kdy vyvrcholila Karibskou krizí.
Zděšení z toho, jak blízko se tehdejší svět dostal na samou hranu sebezničení, nakonec vedlo k procesu konvergence. V něm se oba ideologicky naprosto protichůdné tábory začaly sbližovat. Pro Evropu od Francie na východ to mělo jeden praktický důsledek – od sedmdesátých let začala být zásobována sovětským zemním plynem. Po celou dobu Studené války to sloužilo za důkaz možnosti mírového soužití, dodávky nikdy nebyly ani zastaveny, ani zneužity k politickému vydírání. To přišlo až po rozpadu Sovětského svazu.
Jistou ironii dějin představuje fakt, že současnou krizi a válku na Ukrajině částečně vyvolala výstavba dvou plynovodů z Ruské federace do Německa (Nord Stream 1 a zejména 2). Vybudovali je v době bouřlivé těžby břidličného plynu a ropy ve Spojených státech. Ty je považovaly za příliš velkou konkurenci svým vlastním „molekulám svobody“. Ekonomická válka amerických a ruských sankcí a protisankcí vytvořila podmínky pro vznik ozbrojeného konfliktu.
Putinův vpád na Ukrajinu se stal katalyzátorem nového přeformátování světa. Na jedné straně nebývale sjednotil kolektivní Západ od Atlantiku až do Pacifiku, jak v otázce sankcí a dodávek zbraní na Ukrajinu, na straně druhé však vyvolal reakci, která mi připomíná pád kolonialismu. Více než po dobu dvou generací si nejvyspělejší státy zvykly na to, že vše, co souvisí s reálnou ekonomikou (dodávky surovin, včetně energetických, výroba zboží) dodává globální vesnice. Západ si ponechal vývoj technologií a hlavně dolar jako rezervní světovou měnu podloženou vojenskou silou Spojených států.
Loňský ostudný úprk z Afghánistánu a zvláště pak neuvěřitelná rychlost, s níž se země NATO sami dokázaly odzbrojit dodávkami zbraní a munice na Ukrajinu (Česká republika především) vedl země BRICS ke snahám vymanit se z područí Západu. Iniciátorem tohoto procesu je Čínská lidová republika, která již úspěšně kolonizovala Afriku a znovu vytvořila levicovou, ba přímo rudou Jižní a Střední Ameriku.
Současná bipolarita zatím nemá ideologické pozadí. V zásadě jde o spor mezi producenty a dodavateli surovin s největšími konzumenty. Již první náznaky důsledků omezení dodávek ruských energetických surovin do východní poloviny EU ukazují, koho ta konfrontace více poškozuje. To si ovšem naše bojechtivá a bohorovná vláda nikdy nepřipustí, a nechá vše dojít až do hořkých konců.
Jediným známým způsobem, jak lze za podobné situace přežít zimu, je systém kdysi zvaný válečný komunismus. Proto jsem zvědavý na název, který mu současná pravicová vláda dá.
Nohavicův povzdech „Narodil jsem se v komunismu, zemřu v komunismu“ asi byl prorocký.
Zdroj: prvnizpravy.cz
Bašta Jaroslav