Válka na Ukrajině přináší některé velmi překvapivé zprávy. Jednou z nich je například úspěšné nasazení bojových dronů, které obě válčící strany získávají z velmi netradičních zdrojů.
Hovořím o tureckých dronech Bayraktar, které se proslavily na ukrajinské straně jako postrach ruských tankových kolon směřujících na Kyjev na počátku války. Dnes pro změnu Rusové s nemenším překvapivým úspěchem používají malé a jednoduché íránské drony Šahíd-136 k ničení ukrajinské infrastruktury. V obou případech je to nízká cena v poměru k bojovému využití, která činí tyto zbraňové systémy velmi efektivními a konkurenceschopnými. Např. íránský dron je asi šestkrát levnější než známá americká raketa Stinger, jež by ho mohla likvidovat.
Věc má však trochu obecnější platnost. Ukazuje jednak, jak se svět změnil a že i země do nedávna považované za málo rozvinuté, mohou být úspěšnými konkurenty vyspělých zemí i v takovém náročném oboru, jako jsou moderní zbraně.
My bychom si měli z války na Ukrajině odnést další poučení, a to, že ozbrojené síly a obrana státu by měly být vážnou prioritou, že skončilo období, kdy armáda byla pouze jakousi drahou hračkou zbrojařů, jejich lobbyistů a politiků, jimž bohatnoucí daňoví poplatníci tolerovali rozhazování a nesmyslné utrácení veřejných prostředků v podivných zámořských vojenských expedicích, jejichž smysl a výsledky jsou široké veřejnosti - a nejen jí - dodnes nejasné.
Dnes, v dobách inflace, energetické krize, propadu životní úrovně občanů a všeobecných nejistot je nezbytné velmi odpovědně vážit způsoby, jakými obranu a bezpečnost země zajistit maximálně efektivně. Ukrajinská zkušenost ukazuje, že nikoliv pouze nesmyslně drahé zahraniční vojenské supertechnologie, paralyzující obranné rozpočty na dlouhá léta dopředu, ale mnohdy daleko úspornější a jednodušší systémy mohou zajistit obranu a bezpečnost země daleko efektivněji. Zatím se však nezdá, že by se takovými úvahami naše odpovědná místa řídila. Všichni mají pocit, že kvůli Putinovi je ruka páně doširoka otevřená a může se velkoryse utrácet. To by však rozhodně platit nemělo.
Ministr Síkela, jenž si vysloužil posměch svým nedávným tvrzením, že v případě nedostatku plynu zavře Německo část svého průmyslu a dodá plyn nám, trvá na svém a říká, že „pomoc z Německa je na spadnutí“, neboť dohodu s takovým obsahem právě se svým německým partnerem ministrem Habeckem finalizuje. Mezi řečí pouze dodává, že se řeší i otázka naší kompenzací škod, které by v takovém případě německému hospodářství vznikly. To vypadá na opravdu pro nás „výhodnou“ dohodu.
Není nad dobře zaplacenou evropskou solidaritu.
Zdroj: institutvk.cz
Weigl Jiří