Mongolský vpád a ikonomalba druhé poloviny 13. století

Dobytí Rusi mongolským chánem Bátúem v letech 1237‒1240 nesmírně silně zapůsobilo na vývoj ikonomalby. Jižní a západní ruská knížectví byla zpustošená a posléze se stala součástí Litvy. Politické a církevní centrum bylo definitivně přeneseno do severovýchodní Rusi. Roku 1299 metropolita Maxim přenesl svou katedru z Kyjeva do Vladimiru na Kljazmě. Severovýchod byl sice také velmi postižený boji, ale na konci století se zde začal znovu probouzet umělecký život, v Rostově fungovala ikonopisecká dílna. Novgorod a Pskov nebyly dotčeny mongolským vpádem, přesto jím byl tamný rozvoj kultury silně ovlivněn.

Řada ikon, pocházejících z různých míst a vzniklých v polovině století, ukazuje, jak se měnila ruská ikonomalba pod vlivem nové historické situace. Z ikon se vytrácí harmonie, vlastní byzantským dílům. Výtvarné postupy ustrnuly a zjednodušily se.

Taková je ikona Spasitele ze vsi Gavšinka u Jaroslavle (Centrální muzeum staroruské kultury a umění Andreje Rubljova), dvoustranná ikona Bohorodičky Znamení s mučednicí na druhé straně (muzeum – byt P. D. Korina), ikona sv. Mikuláše z kláštera sv. Ducha v Novgorodě (viz níže). Pro ně je charakteristická ostrost podání, zvýšená aktivita. Obrazy jsou prostoupeny nezlomnou vůlí a pevností ve víře. Jim blízká je i ikona sv. Borise a Gleba (nejstarší dochovaná a vycházející ze vzoru z 11. století). Ikona může pocházet z Novgorodu nebo z Tveri a byla vytvořena někdy koncem století. Přesto je v ní cítit tradice předchozí doby.

Novgorod

V novgorodských ikonách této doby se výrazně projevily lokální archaické rysy, jež částečně ustupovaly již v první polovině století. Do poloviny století je datována ikona Mikuláše Divotvůrce z kláštera sv. Ducha (Státní ruské muzeum). Neobyčejná strohost linií a jednoplánová charakteristika obrazu svědčí o rozchodu s dosavadní tradicí, avšak právě takové prosté a silné obrazy se Novgoroďanům líbily.

Nové kvality se mimořádně zintenzivňují ke konci století. Takřka mizí objemové propracování formy, jasné lokální barevné skrvny se pojí s tvrdými liniemi. Většina těchto ikon má červené pozadí. Patří k nim ikony „Jan Klimak s Jiřím a Blasiem“ (Státní ruské muzeum), „Spasitel na trůně“ (Treťjakovská galerie), carská brána z usedlosti Krivoje na Severní Dvině. Dokonce i podoby jsou na nich provedeny převážně jen bílými tahy štětce.

Ikona „Bohorodička na trůně s Mikulášem a Klimentem“ (Státní ruské muzeum) je namalována složitěji, s jemnějším propracováním formy.

Neobyčejná je obrovská chrámová ikona Mikuláše Divotvůrce z chrámu sv. Mikuláše na Lipně. Ve spodní části ikony se dochoval nápis, uvádějící jméno ikonopisce Alexy Petrova a rok vytvoření ikony 1294. Svatý je vyobrazen po pás, s množstvím svatých na rámu ikony. Po stranách vedle hlavy sv. Mikuláše jsou zachyceni Spasitel a Bohorodička, kteří mu podávají evangelium a omophorion (ilustrace tzv. nikájského zázraku, k němuž došlo na 1. všeobecném sněmu). Postava světce je namalována plošně, ale podoba je propracována s jemnými přechody barevných odstínů. Překvapivé je množství ornamentů na oděvech a svatozáři. Kromě toho je v ikoně cítit vazba na západoevropskou tradici a Novgorod měl skutečně mnoho kontaktů se sousedními evropskými zeměmi.

Severovýchodní Rus

V severovýchodní Rusi se umělecký život nepřerušil úplně. Nadále pracovala ikonopisecká dílna při biskupském dvoře v Rostově, jejíž díla se šířila do dalších měst, mj. do Vologdy a dál na ruský sever. Rostovské ikony se odlišují od předmongolských děl vyšší expresivitou, ostrostí provedení a aktivitou výjevů. Ve srovnání s novgorodskými díly jsou jemnější a umělecky vytříbenější. Při vší výraznosti je kolorit založen na rafinovaném spojení hlubokých barevných odstínů. Podoby jsou malovány reliéfně, téměř jako plastiky. Je pro ně charakteristická hnědá barva a výrazná rumělka.

Kolem roku 1272‒1276 byla vytvořena ikona Bohorodičky Feodorovské, jež je uložena v Kostromě. Její ikonografie až na drobné odlišnosti opakuje vladimirskou ikonu, avšak malba byla výrazně obnovena v 17. století. Lépe se zachovala postava mučednice na opačné straně.

Velká ikona trůnící Bohorodičky, pocházející z Tolgského kláštera u Jaroslavle (tzv. „Tolgská první“, Treťjakovská galerie), si uchovává podobnost se slavnostními obrazy počátku 13. století a je datována koncem století. Sedící Bohorodička přidržuje rukama Dítě, jež dělá krok na jejích kolenou. Podoby se dotýkají, jako v typu Eleusa. V horních rozích se nacházejí andělé s pokrytýma rukama. Ikonopisec zkreslil proporce, aby umocnil výraznost výjevu, zároveň ikona vyniká jemným spojením různorodých barev a stříbrného pozadí. Výraz podob i veškerá kompozice ikony podněcují diváka k soustředěné kontemplaci.

O něco později byla vytvořena ikona Bohorodičky („Tolgská Druhá“), jež byla uctívána jako divotvorná a dnes je uchovávána v Tolgském klášteře u Jaroslavle. Ikona je charakteristická ostrým, dramatickým výrazem ve tváři Bohorodičky.

Další ikona Bohorodičky zvaná „Útrpná“, pochází z Kašinu (Kaljazinské muzeum). Ikonograficky je blízká Feodorovské a získala své jméno podle postav andělů, držících nástroje Kristova utrpení. Ikona je provedena prostě, s řídce nanesenými jasnými barevnými skrvnami.

Dochovaly se rovněž dvě velké slavnostní ikony archandělů, jež sloužily jako chrámové obrazy. „Sněm archandělů“ pochází z kláštera archanděla Michaela ve Velikém Usťugu (Státní ruské muzeum). Archandělé Michael a Gabriel jsou zobrazeni ve dvorském oděvu s lory. Drží medailon s obrazem Spasitele Emanuela. Charakteristická je kombinace modrého pozadí, žlutých svatozáří, ostře červené, purpurové a zelené barvy. Druhá ikona byla určena pro chrám archanděla Michaela v Jaroslavli a je datována léty 1299‒1300 (Státní Treťjakovská galerie). Archanděl Michael je oděn do drahocenného šatu s lorem, v pravé ruce drží žezlo, v levé modrý medailon – zrcadlo se špatně zachovaným obrazem Krista Emmanuela. Ikona vyniká hojností ornamentů, podoba vyniká mimořádně jasnou červení.

Přímo z Rostova se dochovala ikona Mandylion z konce 13. až začátku 14. století (Treťjakovská galerie). Podoba Krista je modelována tahy štětcem s jasnou červení. Ve dvou posledních ikonách se pojí kompoziční prvky s jistou exaltovaností ve výrazu tváře (na rozdíl od předchozího nedotčeného klidu), což poukazuje na blížící se příchod nové epochy.

Rovněž ve 14. století, kdy ruskou ikonomalbu znovu ovlivnilo byzantské umění, rostovská dílna nadále vytvářela ikony se svébytnými rysy.

Pskov

Ikona „Prorok Elijáš s životem“ z usedlosti Vybuty u Pskova, představuje zřejmě nejstarší dochovanou pskovskou ikonu. Ve střední části je zobrazen v poušti sedící prorok Elijáš. Na vrchním rámu ikony se nachází deésis, na dalších pak klejma s životem světce, jež vynikají jasnou a prostou kompozicí. Zobrazení havrana krmícího proroka buď chybí, nebo se nedochovalo. Zvláštní tichost a soustředěnost proroka zrodily předpoklad, že je zde zachyceno zjevení Boha prorokovi v podobě tichého vanutí větru (1 Kr 19,11-12). Podoba svatého má otevřenější a teplejší výraz než na kterékoli předmongolské ikoně. Ikona vyniká zvláštním jemným koloritem, jenž se dobře pojí se stříbrným pozadím.

Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.