Izák Fanús (1919–2007)

Největší egyptský malíř ikon nové doby, „otec moderního koptského umění“, výtvarný teoretik, zakladatel a vůdčí osobnost současné školy koptského ikonopisu.

I. Fanús se narodil v hornoegyptském městě al-Minjá, nicméně brzy se jeho rodina přestěhovala do Káhiry. Zde také studoval na Fakultě aplikovaného umění (dnes součást Helwánské univerzity), kde roku 1943 získal učitelský diplom. Patřil mezi první studenty nově založeného Institutu pro koptská studia, jenž byl otevřen v Káhiře pod patronátem koptské církve roku 1954; o čtyři roky později zde obdržel doktorát. (Institut vyvíjí svou činnost dodnes, studoval na něm rovněž další velký koptský ikonopisec současnosti Adel Nassief).

V 60. letech 20. století Fanús dostal příležitost dva roky studovat ve francouzském Louvru. Právě zde došlo k zásadnímu obratu v jeho kariéře – stal se žákem věhlasného ruského emigračního malíře ikon Leonida Alexandroviče Uspenského (1902–1987). Na Fanúse zapůsobila jak vlastní technika Uspenského ikonomalby, tak zejména jeho teologický přístup, podrobně popsaný v několika článcích a zejména v knize Teologie ikony (Богословие иконы Православной Церкви, Moskva 1989).

Po návratu do Egypta začal pracovat v oddělení Koptského umění káhirského Institutu koptských studií, kde nejen dovršil svůj originální umělecký výraz, jenž byl dále znám jako „Fanúsova škola ikonomalby“, ale působil rovněž jako pedagog. Mnoho z jeho žáků se podílelo (a podílí) jak na rozkvětu novodobé koptské ikonomalby, tak na projektech spojených s restaurování starobylých koptských památek Egypta.

S proměnami egyptské společnosti druhé poloviny minulého století – zejména po revoluci roku 1952, kdy ze země odešla většina kosmopolitní elity včetně bohatých mecenášů – se proměnilo i směřování Fanúsovy tvorby: začal hlouběji zkoumat mnohasetleté koptské dědictví i vzdálenější vrstvy dějin výtvarného umění v Egyptě.

Vznik vlastní svébytné ikonopisné školy, která později dostala Fanúsovo jméno, úzce souvisel s celkovou obrodou koptské církve, jež započala během působení koptského patriarchy-papeže Kyrilla VI. (1959–1971). Tato „koptská renesance“, při níž došlo k zintenzivnění duchovního života, rozšíření působnosti církve a nebývalé obnově monasticismu, probíhá – nyní však již pod egidou současného koptského patriarchy-papeže Šenudy III. (ve funkci od roku 1971) – dodnes.

Styl Fanúsovy tvorby (a tvorby jeho následovníků), jenž bývá často označován též jako „naivistický“, čerpá inspiraci ve staré koptské ikonomalbě, tvůrčím způsobem ji však přetváří, a to jak v rovině kompozice, tak v použití barev atd.

Většinu Fanúsovy tvorby lze shlédnout v alexandrijském chrámu sv. Takly Hajmanota (vysvěcen roku 1969), některé ikony se nachází rovněž v koptském chrámu sv. Marka v Londýně, kde v letech 1977–1978 Fanús pobýval (v roce 1998 byl chrám obohacen o dalších 8 ikon, jejichž autorem je jiný blízký žák I. Fanúse, Stephane Rene).

Použitá literatura:

Sadek A., Sadek B., L'Incarnation de la Lumière: Le renouveau iconographique copte à travers l'oeuvre d'Isaac Fanous, „Le Monde Copte“ 29–31, Limoges 2000.

Při kompletním či částečném využití tohoto materiálu je vyžadován odkaz na www.rodon.cz.