Po definitivním vítězství nad ikonoklastickou herezí roku 843 začaly být znovu vytvářeny malby a ikony pro chrámy Konstantinopole i dalších měst. Od roku 867 do roku 1056 v Byzanci vládla makedonská dynastie, jež dala jméno celé epoše. Ta se pak dělí na dvě období:
Makedonská „renesance“
Pro první polovinu makedonského období je charakteristický zvýšený zájem o klasické antické dědictví. Díla této doby vynikají přirozeností v zobrazení lidského těla, měkkostí ve ztvárnění draperií, živostí výrazů tváře. Výrazné příklady klasicizujícího umění představují: mozaika Sofie Konstantinopolské s vyobrazením Bohorodičky na trůně (polovina 9. století), významný polyptych 
z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji s vyobrazením apoštola Judy Tadeáše a krále Abgara, jenž dostává mandylion – roušku s otiskem tváře Spasitele (polovina 10. století).
Ve druhé polovině 10. století si ikonomalba uchovává klasické rysy, avšak tvůrci ikon hledají způsob, jak vnést do vyobrazení více duchovnosti.
Asketický styl
V první polovině 11. století se styl byzantské ikonomalby ostře mění a diametrálně se vzdaluje antické klasice. Z této doby se zachovalo několik velkých souborů monumentálního malířství: fresky chrámu Panagia Chalkedon v Soluni z roku 1028, mozaiky katholikonu kláštera Hossios Loukasve Fokidě ze 30.–40. let 11. století, mozaiky a fresky Sofie Kyjevské z téže doby, fresky Sofie Ochridské z poloviny, resp. třetí čtvrtiny 11. století, mozaiky Nea Moni na ostrově Chios z let 1042–1056 a další.
Pro všechny uvedené památky je charakteristická extrémní asketizace obrazů. Vyobrazení jsou zcela prostá čehokoli časného a proměnlivého. Ve tvářích nenajdeme nejmenší city a emoce; jsou zcela nehybné, aby tak bylo vyjádřeno vnitřní soustředění zobrazených osob. Za tímto účelem jsou rovněž zdůrazněny obrovské symetrické oči s odcizeným, nehybným pohledem. Postavy ztuhly do přesně určených póz, často nabývají podsaditých proporcí. Modelace záhybů oděvů je stylizovaná, velmi grafická a jen konvenčně reprodukuje přirozené formy. Světlo v modelaci nabývá nadpřirozené jasnosti a nese symbolický význam Božího světla.
K tomuto stylistickému proudu patří dvoustranná ikona Bohorodičky Hodegetrie s krásně dochovaným vyobrazením velikého mučedníka Jiřího na obrácené straně (11. století, v chrámu Zesnutí Bohorodičky v moskevském Kremlu) a také řada knižních miniatur. Asketický směr v ikonomalbě přetrvával i později, ve 12. století. Jako příklad lze uvést dvě ikony Bohorodičky Hodegetrie v klášteře Chilandar na Athosu a v muzeu řeckého patriarchátu v Istanbulu.