Následující období dějin byzantské ikonomalby spadá do doby vlády dynastií Duků, Komnénů a Angelů (1059–1204) a jako celek je tato epocha nazývána komnénovskou. Ve druhé polovině 11. století byl asketismus znovu vystřídán klasickými formami a harmoničností obrazu. Díla tohoto období (např. mozaiky z Dafnionu, cca 1100) dosahují rovnováhy mezi klasickou formou a spiritualizací obrazu, jsou půvabné a poetické.
Do období konce 11. století nebo začátku 12. století spadá vytvoření Vladimirské ikony Bohorodičky (Treťjakovská galerie). Jde o jeden z nejlepších příkladů umění komnénovské epochy a bezpochyby jde o konstantinopolskou práci. V letech 1131–1132 byla ikona převezena na Rus, kde se těšila zvláštní úctě. Z původní malby se dochovaly jen tváře Bohorodičky a Dítěte. Překrásná tvář Matky Boží, prostoupená jemným smutkem z utrpení Syna, představuje charakteristikou ukázku otevřenějšího a více lidského umění komnénovské epochy. Současně je zde možné pozorovat typické fyziognomické rysy komnénovské malby: protáhlá tvář, úzké oči, tenký nos s trojúhelníkovitou jamkou na kořeni nosu.
V první polovině 12. století byla vytvořena mozaiková ikona Kristus Pantokrator Milostivý (Eleemon), vystavená ve státních muzeích v Berlíně-Dahlemu. Je pro ni charakteristická vnitřní a vnější harmonie obrazu, soustředění a kontemplace; je zde vyjádřeno Božské i lidské ve Spasiteli.
Ve druhé polovině 12. století byla vytvořena ikona Sv. Jiří Divotvůrce, t. č. ve sbírkách Ermitáže. Ikona vyniká velkolepou konstantinopolskou malbou. V obraze světce je obzvláště silně zdůrazněn individuální princip – máme před sebou jakoby portrét filosofa.
Komnénovský manýrismus
Kromě klasického směru v ikonomalbě 12. století se projevily i další směry, tíhnoucí k narušení vyváženosti a harmonie ve prospěch zvýšené expresivity malby (nejranější příklad představují fresky chrámu sv. Pantaleimona v Nerezi z roku 1164, ikony Sestoupení Krista do pekel a Zesnutí Bohorodičky z konce 12. století z kláštera sv. Kateřiny na Sinaji).
V nejpozdějších dílech 12. století se mimořádně umocňuje lineární stylizace výjevů. Drapérie šatů a dokonce i tváře jsou pokryty sítí bílých linií, jež hrají rozhodující roli ve výstavbě formy. Světlo zde má tak jako dříve zásadní symbolický význam. Stylizovány jsou rovněž proporce postav, jež jsou nyní maximálně protáhlé a štíhlé. Nejzazší míry dosahuje stylizace v období tzv. pozdně komnénovského manýrismu. Tímto termínem jsou označovány především fresky chrámu sv. Jiří v Kurbinově stejně jako řada ikon, např. ikona Zvěstování z konce 12. století ze sinajských sbírek. V těchto malbách a ikonách jsou postavy zachyceny ve výrazném, prudkém pohybu, záhyby šatů se důmyslně proplétají, tváře mají znetvořené, specificky výrazné rysy.
Rovněž v Rusku nalezneme příklady tohoto stylu, např. fresky chrámu sv. Jiří ve Staré Ladoze či obrácenou stranu ikony Mandylion, na níž je zachyceno klanění andělů Kříži (Treťjakovská galerie).