Zakladatel poslední dynastie Byzantské říše, Michail VIII. Palaiologos, roku 1261 vrátil Konstantinopol do rukou Řeků. Jeho nástupcem na trůně se stal Andronik II. (vládl v letech 1282–1328). Na dvoře Andronika II. mocně vzkvétalo vytříbené umění, odpovídající komorní dvorské kultuře, jíž byla vlastní skvělá vzdělanost a zvýšený zájem o antickou literaturu a umění.
Palaiologovská reneseance
Tímto termínem je tradičně označováno byzantské umění první čtvrtiny 14. století.
Ikonomalba si uchovávala církevní obsah, avšak nabývala mimořádně estetizovaných forem a byla velice silně ovlivněna antickou minulostí. Právě tehdy vznikají miniaturní mozaikové ikony, určené buď pro malé, komorní kaple, nebo pro bohaté zadavatele. Jde např. o ikonu sv. Theodora Stratilata ze sbírek Ermitáže. Vyobrazení na těchto ikonách jsou neobyčejně krásná a udivují miniaturností práce. Tváře jsou klidné, bez psychologické či duchovní hloubky, nebo naopak ostře charakteristické, jakoby portrétní. Taková jsou vyobrazení na ikoně se čtyřmi světiteli, rovněž uložené v Ermitáži.
Dochovalo se rovněž mnoho ikon, namalovaných obvyklou technikou temperou. Jsou každá jiná, obrazy se nikdy neopakují a odrážejí rozdílné kvality a stavy. Tak např. v ikoně Bohorodička Psychosostria (Ochránkyně duší) z Ochridu je vyjádřena tvrdost a pevnost, v ikoně Bohorodička Hodegetrie z Byzantského muzea v Soluni je naopak zachycena lyričnost a něha. Na obrácené straně Bohorodičky Psychosostrie je zobrazeno Zvěstování a na k ní párové ikoně Spasitele je z opačné strany zobrazeno Ukřižování Krista, v němž jsou ostře vyjádřeny bolest a žal, překonávané silou ducha. Další mistrovské dílo této epochy představuje ikona Dvanáct apoštolů ze sbírek Muzea výtvarného umění A. S. Puškina. Vyobrazeným apoštolům je vlastní výrazná individualita, až se zdá, že máme před sebou portréty učenců, filosofů, historiků, básníků či filologů, kteří tehdy žili na carském dvoře.
Pro všechny uvedené ikony jsou charakteristické bezvadné proporce, rychlé pohyby, impozantní umístění postav, stabilní pózy a lehce čitelné, prověřené kompozice. Je jim vlastní moment teatrálnosti, konkrétnosti situací, umístění postav do prostoru, jejich kontakt.
V monumentálním malířství se podobné rysy projevily stejně výrazně. Palaiologovská epocha však zde přinesla obzvlášť mnoho novinek v oblasti ikonografie. Objevila se řada nových syžetů a rozvinutých epických cyklů, program maleb začal být plný složité symboliky, spjaté s výkladem Písma svatého a liturgickými texty. Začaly být používány složité symboly a dokonce alegorie. V Konstantinopoli se dochovaly dva soubory mozaik a fresek z prvních desetiletí 14. století, a to v kláštěře Pammakaristos (Fethiye Camii) a klášteře Chóra (Kariye Camii). Ve vyobrazení rozmanitých scén ze života Bohorodičky a z evangelií se objevila dříve neznámá scéničnost, narativní detaily, literárnost.