Nikolaos K. Tsilsavidis
Nikolaos K. Tsilsavidis je považován za jednoho z nejlepších ikonopisců současného Řecka. V Soluni vede ikonopisnou dílnu založenou jeho otcem Konstantinem († 2002) v roce 1960. Jeho díla, ikony, fresky i mozaiky, zdobí mj. chrám sv. Řehoře Palamy v Soluni, chrám v klášteře sv. Rafaela, Nikolaa a Ireny ve městě Goumenissa, chrám Zesnutí Bohorodičky v německém Stuttgartu, srbský chrám sv. Basila ve francouzském Toulouse či chrám Zvěstování v libanonském Bejrútu.
Pro malíře ikon je nejdůležitější spojení s Bohem. Rozhovor s řeckým ikonopiscem Nikolaem K. Tsilsavidisem
Vaše rodinná ikonopisná dílna existuje již déle než padesát let. To je v dnešní době velká výjimka… Co Vaši rodinu tak táhne právě k ikonomalbě?
Vše začalo ještě dříve… Během druhé světové války, když byl můj otec ještě dítě, ocitla se rodina v německé okupaci. Život byl tehdy tvrdý, všichni měli hlad. A když můj otec poslouchal od mámy vyprávění o světcích, říkal si: a kde jsou ti svatí dnes? Jak je můžu spatřit? A právě z tohoto přání, uvidět světce, se zrodil otcův zájem o ikonomalbu. Nejdříve je pouze pozoroval a potom začal malovat sám. Stalo se to jeho duchovní potravou. První ikonu namaloval v devíti letech a tím bylo rozhodnuto o jeho životní cestě. Na této cestě potkal živého světce, otce Paisia Svatohorského. Když se otec dostal do problémů, jež nevěděl, jak řešit, právě starec Paisios ho zachránil, díky jeho modlitbám přežil. Můj otec se často s Paisiem setkával a rozmlouval s ním. Dokonce se zachovala i jedna nedokončená ikona současných světců, na nichž otec vymaloval i tohoto starce…
Jak jste se vy osobně dostal i ikonomalbě? Rozhodl jste se sám, nebo následoval přání otce?
Já jsem se prostě do toho narodil. Od nejútlejšího dětství jsem neustále navštěvoval otcovu dílnu, pomáhal mu. A moc se mi to zalíbilo. Takže já jsem se nemusel rozhodovat: otázka, budu-li se zabývat malbou nebo ne, mě vůbec nenapadla. Vše proběhlo přirozeně. Otec nás do ničeho nenutil a moji dva bratři původně nechtěli věnovat život ikonomalbě. Nicméně po otcově smrti se také vrátili do dílny a teď již mnoho let pracujeme společně.
Jakému stylu ikonomalby se věnujete?
Náš otec celý život studoval všechny techniky náboženské malby. Tento úkol stál také přede mnou, a proto jsem se učil nejen u otce, ale chodil jako učedník i k jiným malířům. Již v otcově době si u nás ikony objednávali lidé z různých zemí ‒ pracovali jsme tedy nad díly různých stylů, od římské antiky po obrazy z 19. století. Ke každému dílu jsme používali odpovídající techniky, jak východní, tak západní tradice. Osobně mi je ale nejbližší byzantská ikonomalba období Komnénovců, tj. 10.‒12. století, konkrétně tzv. makedonská škola.
Malba ikony není pouhým řemeslem. V jistém smyslu se jedná také o činnosti duchovní. Mohl byste nám říci více o této stránce ikonomalby?
Během práce, především soustředěním, malíř ikon hledá Boha skrze jeho svaté, kteří jsou hodni následování. Hledání Boha, to je náš cíl. Tam směřuje vnitřní svět každého malíře ikon. Jsem pouze nástrojem Božím, sluha mystéria. Ten, kdo ukazuje. Staří ikonopisci předtím, než ikonu podepisovali, přidávali slova „ten, kdo ukázal“. Ikonopisec je služebník Boha, který prosí: „Dej Bože, ať to předám lidem. Nemám nic svého“. To, co malíř dělá, je výsledkem modlitby. Vše je spojeno: modlitba je jeho prací a ikonomalba jeho modlitbou. Ikonomalba se musí stát výsledkem modlitby, a to proto, aby se modlitbě mohli naučit ti, kdo se k ikonám modlí. Pomoci jim v tom.
Existuje na této cestě pro ikonopisce nějaké duchovní nebezpečí? Pokud ano, jak se jim může vyhnout?
Existuje mnoho způsobů jak sejít z cesty, ale jenom jeden, jak zůstat věrný Bohu. Tento způsob znamená vždy jasně chápat, že vše, co máš, pochází od Boha. Otec mi říkával: „Pokud se ti bude zdát, že jsi se stal mistrem a rychle se zdokonaluješ, pokud jde o techniku, tak ihned všeho nechej a začni od začátku. Pamatuj si, že jsi služebníkem Hospodinovým, že maluješ pouze jeho a jeho lásku“.
Pokud jde o umění techniky, otec mi řekl jeden příklad. Jakmile jsi o sobě začal mít vysoké mínění, přeruš práci a jdi na ulici. Zdvihni ze země spadlý list a podívej se, jak dokonale ho Bůh stvořil. Vše pochází o něj. Vrať se do dílny a modli se k Bohu: „Nic nemám, mám jen tebe. Ty jsi ten, koho hledám. Ty mi dáváš vše, co je mi zapotřebí“. Otec říkával: „To, co dělají lidé, to se dá opakovat, to je jednoduché. Nelze však dosáhnout toho, co nám dává Bůh. Právě to musíš vzít a předat lidem“.
Když otec pracoval na Svaté hoře Athos, maloval fresky, tvořil mozaiky, lidé k němu přicházeli, dívali se na jeho práci a byli nadšení. On jim ale říkal: proč jste z toho nadšení? Hospodin dává všem lidem možnost stát se svatým, to je pravý zázrak. A to je naším cílem, ať již děláme cokoliv. Když otec pracoval, vždy se modlil. A máma se nemohla dočkat, až přijde k obědu…
Co je podle vás na práci ikonopisce to hlavní, stěžejní?
Nejdůležitější je spojení s Bohem. A to přichází skrze umění. Je zapotřebí si uvědomit, že je člověk bytost stvořená Bohem. To znamená, že když pracuješ, vše v tobě musí být nasměřováno ke Kristu. Bůh je vždy s tebou a podporuje tě, vede. Přičemž více tím, že není přítomen, než naopak. Nepřítomnost Boha představuje tu bolest, jež člověkem hýbe: když si uvědomuješ a prožíváš jeho přítomnost v nepřítomnosti. Z toho se rodí bolest a touha po Bohu. Samozřejmě je také důležité následování Tradice církve, její důsledné dodržování. Následováním Tradice se odstraňuje egoismus. Je to jako neustálá připomínka: „Ty jsi to neudělal, opíráš se o záda atletů, svých předchůdců.“ Já sám o sobě neznamenám nic. Pouze společně s těmi, kdo po této cestě prošel přede mnou, mohu něco znamenat. Bojím se obdivovat svou práci a snažím se neustále si připomínat podobenství o hřivnách. Samozřejmě zároveň není zapotřebí „zacyklovat“ se na myšlenkách o svých nedostatcích. Hlavní je být připraven a nasměřován na spojení a sounáležitost s Bohem. A Hospodin může vše překrýt svou milostí a pozdvihnout tě nad tvou hříšnost a nemohoucnost.