Ruská malířka ikon Irina Zaron patří k nejosobitějším současným ikonopiscům. Narodila se ve Vladikavkazu, v roce 1980 vystudovala oddělení Monumentální malby Stroganovské akademie (Московская государственная художественно-промышленная академия имени С. Г. Строганова, МВХПУ) u profesora G. M. Korževa. Členem Svazu umělců se stala již v roce 1982, výstav se účastní od roku 1972. Práce Iriny Zaron se nacházejí v Treťjakovské galerii, v ruských a světových muzeích i soukromých sbírkách.
V letech 1994‒2010 pracovala společně se svým mužem výtvarníkem S. Antonovem na několika ikonostasech pro chrámy Moskvy a okolí. K jejich nejznámějšímu výtvarnému komplexu patří fresková výzdoba a malba ikon pro naddveřní chrám moskevského Kláštera sv. Ondřeje (Андреевский монастырь).
O své práci malířka ikon říká:
„Ve Stroganovce jsme malovali kopie v Muzeu Andreje Rubljova, kopírovali fresky v Jaroslavli a ve Ferapontovském klášteře. Velebnost pravoslavných chrámů mně však moc nepřitahovala, naopak, někdy i odrazovala. Potom jsme s mým mužem, sochařem Sergejem Antonovem, seznámili s o. Alexandrem Meněm - a estetické záležitosti přestaly být důležité.
Když nás představený Kláštera sv. Ondřeje pozval vymalovat naddveřní chrám, měl zcela jinou představu, nakonec nám ale uvěřil, za což jsem mu vděčná. Někdy mi kdysi řekl, že je chrám nekanonický. Ale tam není ani jedna nekanonická ikona! Kánon představuje soubor požadavků ke konkrétnímu syžetu, avšak jeho rámec je velmi pohyblivý. Ikona přitom vyžaduje nemenší péči než malování obrazů. Naopak, je vyžadována nejvybranější, dokonalá malba a bezchybná kompozice.
Snažíme se s mužem komponovat chrám jako celek. Sergej se věnuje sochařským pracem, reliéfům, a já maluji štětcem. Samozřejmě že využívám předlohy, hlavní autoritu ale pro mne představuje evangelium. To ono obsahuje absolutně unikátní tón, tajemství nedořečeného, které předpokládá více významů. Hlavně tedy přemýšlíme nad tím, aby nevznikl pocit, že evangelium, to je jedna věc, malby na stěnách chrámu druhá, a zpívá se cosi třetí…“
Přední odbornice na současnou ruskou ikonomalbu Irina Jazyková o ikonách a freskách Iriny Zaron:
Irina Zaron patří k velmi zajímavým ikonopiscům. U ní se zcela potvrzuje teze, že se opravdový malíř může stát lehce malířem ikon. I když nejednou se to říká přesně opačně: zapomeň na všechno, co tě naučili v umělecké škole nebo na univerzitě. Nikoliv, v žádném případě! Irina se nejdříve formovala jako velmi vážený umělec, je členem Svazu umělců, účastnila se řady výstav a dodnes se jich účastní. A najednou, když stala v 90. letech navštěvovat chrám, kněz jí prostě řekl: „No, když jsi malířka, maluj ikony“. A ona je začala malovat. Jenže protože byla a je i nadále dobrou malířkou, maluje ikony tak, jak to umí - s citem, kvalitou a hloubkou.
Tak například její ikonostas v Klášteře sv. Ondřeje. Velmi těžké je ho vyfotit, protože její umění stojí na nuancích.
Já se vlastně divím, že Irina Zaron není člověk se sklony k mnišství. Kdybych ji neznala, nevěděla, že je matkou i babičkou, a že mají skvělou rodinu, řekla bych, že se jedná o mnišské umění. A to proto, že obsahuje něco, co je typické pro řecký náboženský zpěv, kdy se kolem jedné noty variuje duchberoucí melodie. A všechny ty nuance nás uvádí v jakýsi hluboký svět, v němž vše tkví v něžnosti, v dotycích. Protože přesto, že Kristus dal jíst pěti tisícům, nepředstavuji si ho, jak hovoří na stadionu do hlučného mikrofonu. Jedná se o jiný hlas: hovoří silně, ale přesto přímo k srdci, jako tichým šepotem.
Kunsthistorička Lilija Ratnerová o volné tvorbě (zejména krajinomalbě) Iriny Jazykové:
Krajiny Iriny Zaron jsou rozhovory nebe se zemí. Někdy v nich lze jen stěží najít linii horizontu, která zemi s nebem odděluje, a zdá se, že se oddělují přímo před našima očima. Je zajímavé, že jako pigment Irina někdy užívá právě prsť země, písek pod nohama, rozdrcenou cihlu a rozetřenou hlínu. Každou svojí krajinou chce zastavit okamžik, který je nádherný. Připomíná nám slova: „A viděl Bůh, že vše bylo dobré.
Literatura a zdroje:
Современная иконопись. Москва/Contemporary Icon-Painting: Moscow, Moskva 2006.
http://www.pravmir.ru/irina-yazykova-cerkovnoe-iskusstvo-dolzhno-byt-liturgicheskim/#ixzz3Ei7WASmj